Další položky ale byly odložené na příští rok: kvůli zdravotním komplikacím principála Rosti Nováka mladšího odpadla premiéra inscenace Don’t Quijote a z technických důvodů se odkládá také uvedení už hotového dokumentu Na krev o divadelnické rodině Novákových, potomcích slavného loutkářského rodu Kopeckých.
V bistru divadla Jatka 78, domovské scéně La Putyky, si Rosťa Novák objednává kafe bez kofeinu se sójovým mlékem. "Nejím lepek, cukr, žádné mléčné výrobky, nepiju alkohol, před třemi měsíci jsem přestal kouřit. Je to restart," říká divadelník, kterému bude na Štědrý den čtyřicet a který se svou "company" za deset let procestoval půlku světa. S vynucenou pauzou v práci se zdá být smířený, dva tři dny v týdnu tráví bez reptání u doktorů. I tak na požádání fotografa předvede krkolomný vzpor na židli.
Co vám vlastně je?
Mám několik diagnóz, které se průběžně potvrzují a pak zase vyvracejí. Jednou z nich je, že mám západonilskou horečku. Tu způsobuje bodnutí komára, to jsem si mohl přivézt v červenci z New Yorku. Předtím jsem prodělal čtyři angíny během dvou měsíců. Další podezření je na legionellu.
Prostě mám v těle veliký zánět, ale zatím se neví kde a jaký. Neumožňuje mi to stát na jevišti. Mám bolesti kloubů a achilovek, způsobuje to i srdeční arytmii. Jeden den je mi špatně, pak zas pookřeju. Měl bych doma odpočívat, ale najít úplný klid, to bych musel odejít z divadla. A nevím, jestli je na to La Putyka teď připravená.
V dokumentu Na krev je vidět, jak lidi v divadle honíte. Pořád se staráte o všechno?
Mně dřív vadilo, že u baru nejsou srovnané židle a na záchodě došel toaletní papír. Že když tu hraje někdo cizí, nechová se k tomu prostoru hezky. My jsme to tady vlastníma rukama udělali, proto mě to sžíralo, ale to už mě pustilo. Nechávám si jen to nejdůležitější. Tohle je pro mě restartovací období. Už rok se snažím nastavit práci tak, abych byl víc doma. I za cenu, že to tady nebude perfektní.
Poprvé za deset let jste zrušili premiéru. Jak to přijalo okolí?
Nezrušili, jen ji posouváme na únor příštího roku. Požádali jsme pražský magistrát o přehodnocení grantu, abychom ty peníze nemuseli vracet. Vyhověli nám, ale na ministerstvu kultury nám řekli, že se v den premiéry musí něco odehrát. Jak, když jsme tam dva herci a já nemůžu hrát? To mě stravuje. Že ani po deseti letech se nemění podmínky, pořád něco musíme dokazovat.
Co vlastně před deseti lety začalo? Myslel jste s představením La Putyka hned na založení divadla?
Byl to spontánní, absolutně svobodný pokus bez očekávání. A také to byla shoda náhod. Na správném místě se sešlo pár správných lidí. Byli tam nejlepší současní tanečníci Pavel Mašek a Lenka Vagnerová, tři herci a popové hvězdy - Jakub Prachař, Vojtěch Dyk a Jan Maxián, vedle toho herec loutkového divadla Drak Jirka Kohout, můj spolužák z ročníku a také několikanásobný mistr České republiky v akrobatických skocích na trampolíně a ještě tanečník z muzikálu. 14 rozdílných umělců z odlišných prostředí. Každý pozval své kamarády a ti to řekli dál. Díky tomu jsme zasáhli hodně široké spektrum diváků.
Nikdo to nedělal na profesionální úrovni. Skokan na trampolíně byl v civilu servismanem kopírek, já hrál v sedmi různých pražských divadlech, Jirka Kohout byl v Draku, skokanka na trampolíně studovala mezinárodní vztahy. Byli jsme překvapení, když nás začali zvát jinam, najednou jsme hráli na Colours of Ostrava, v Hradci na mezinárodním festivalu, také na lodi bratří Formanů. Pak přišla cena a dostali jsme sto tisíc korun.
Co jste s nimi udělali?
To je dobrá ukázka toho, jak jsme tehdy přemýšleli. Dostali jsme peníze, ale nevěděli jsme, jestli se ještě na něčem dalším shodneme. Rozhodli jsme se udělat velký mejdan. Pozvali jsme všechny lidi, kteří se už dva roky podíleli na chodu La Putyky, bylo to pro ně poděkování. Jeli jsme okružní jízdu Prahou. Od malíře každý dostal namalovaný obraz, hrála k tomu balkánská hudba. Najednou bylo sto tisíc pryč. Teď bych přemýšlel jinak, vím, jak se takové peníze hodí na rozjezd projektu, na financování dětského studia nebo čehokoliv. Tehdy to ale byla euforie. Nespoutanost.
To k začátkům patří, ne?
Také jsme letěli do Austrálie. Víc jsme mysleli na to, že si to tam chceme užít, než že tam jedeme hrát. To představení nebylo tak dobré. Už jsme se tam taky nevrátili. Byli jsme blbí, nezkušení.
Odflákli jste to?
Ne, ale trochu se to nepovedlo. Nezahráli jsme to tak, jak jsme mohli. První den jsme přiletěli a hned jsme zamířili surfovat na pláž Bondi. Všichni jsme byli hned spálení. Nemysleli jsme na představení a na to, že když se nám to povede, že nás tam za rok třeba znovu pozvou.
Když pak přišla nabídka na tour po Americe, k tomu už jsme přistupovali jinak. A taky jsme se po dvou letech zase na měsíční turné vrátili. Jednou jsme hráli jen po východním pobřeží a podruhé jsme jezdili z východu USA za západ. Nebo do Berlína. Jeden rok jsme hráli v klubu Chamäleon a po dvou letech znovu.
A kdy jste si řekli, že už nejste jen nadšenci pro jedno představení, ale divadlo?
Někdy během toho mejdanu za sto tisíc. Řekli jsme si, že zkusíme požádat o dotaci a založíme company. Naplánovali jsme představení Up And Down a začali uvažovat, jak se zprofesionalizovat a začít opouštět své jiné práce.
Na svých stránkách zvete zájemce do konkurzu na nová představení. Hrnou se k vám?
Ano a byl to pro mě profesní životní zážitek. Měli jsme konkurz na projekty až do roku 2024. Přihlásilo se 500 lidí z celého světa. Pozval jsem z nich 50 zahraničních a 50 Čechů. Představte si, že se sbalil například člověk v Montréalu, člověk v Melbourne, člověk v Los Angeles. Vzali tašku a přiletěli k nám, protože s námi chtějí hrát. To je zásluha všech lidí z La Putyky po těch deseti letech.
Jak ten konkurz dopadl?
Měl jsem udělat výběr a osmdesát z nich poslat domů. Se zbývajícími jsem chtěl pracovat dál a nakonec vybrat osm z nich. Ale to jsem nedodržel. Když jsem ten konkurz končil, slíbil jsem, že udělám představení pro všech sto zájemců. Každý z nich byl tak unikátní. Když jsem to oznámil bráchovi, který je naším produkčním, začal šedivět. Ale podařilo se mi vytvořit prezentaci, která se jmenuje 100 Cirque rEvolution. Zajímá mě, kde cirkus vznikl a kde se nachází i ten nový cirkus, na kterém mě některé věci štvou. Bude to představení na sto minut pro sto účinkujících, sto barev, sto tónů. Chci to zrealizovat příští rok.
V Česku?
Nabízím to čtyřem významným festivalům. Uvidíme, kdo se chytne. A kdyby nikdo, tak to zrealizuju prostě tady.
Co vás na novém cirkusu štve?
Po La Putyce jsem nechtěl dělat další komediální představení. Potřebuju pracovat tak, jak to cítím. Štve mě, že nás ředitelé festivalů a agenti tlačí do mantinelů, co je "túrovatelný" a co "túrovatelný" není.
Myslíte představení, pro které se snadno shání turné? Jak má vypadat?
Na jevišti je šest až osm lidí, scénu jde sbalit do jednoho minivanu, zvukař a osvětlovač jsou ideálně jedna osoba. Představení ve Francii nesmí trvat déle než 70 minut, ve Švédsku je zase ideální, když má dvě části: 45 minut, pauza a po ní dalších 45. Když je to jinak, obzvlášť ve Francii, je to špatně. To mi vadí.
Měli jsme v Berlíně jednoho agenta, který se už s námi rozešel. Nelituju toho. Když jsem se ho zeptal, co bych měl udělat, řekl, ať udělám Malého prince, že to bude hit. Ale já musím dělat svoje témata. Nehraju Mistra a Markétku. A to jde ještě dál. Slyšel jsem o konkurzu, kde vybrali jednoho ze dvou herců na základě toho, kdo měl na Instagramu víc sledujících.
Vy agentům na ruku nejdete. Vaše představení Black Black Woods, které bude mít 20. listopadu derniéru, dovolí-li to vaše zdraví, trvá bezmála pět hodin. Zkoušíte, co diváci snesou?
Riskovali jsme tím svá jména i jméno divadla. Mohli jsme tím ztratit všechny diváky. Ale získali jsme velmi kladné kritiky a také ceny. Diváků na to nechodí tolik, není vyprodáno, přijde jich tak 150 a sál je pro 360. Ale vydrží s námi celou dobu. Pro mě je to silné, obzvlášť moment, kdy nesu tátu v náručí. To představení vyžaduje diváckou zkušenost. Jedna scéna trvá třeba půl hodiny a nic moc se tam neděje. Pro mě ukázalo sílu company. Sílu rozhodnutí. Dal jsem plnou důvěru oběma režisérům.
Sám jste také režisér. Nemluvil jste do toho Jozefovi Fručkovi a Lindě Kapetanea?
To je jasné. To nezávidím nikomu, kdo se mnou pracuje jako s hercem. Snažím se být partnerem, přicházet s něčím a nečekat jen na zadání.
Od koho vzešel nápad na dlouhé, monotónní scény, které teprve připravují půdu pro divadelní akci?
S tím přišel Jozef. Řekl, že nebudeme nikam spěchat, i kdyby to představení mělo trvat šest hodin. Teď Jozef připravuje projekt, který bude dokonce trvat dny. Taky se na tom budu podílet, ale to je za dlouho.
Nechcete ale skončit s La Putykou v její cirkusové podobě, že ne?
Chtěl jsem, měl jsem takové období letos na jaře. Řekl jsem, že buď to skončíme, nebo si sedneme a vymyslíme to jinak. Výsledkem je, že jsme začali koukat hodně dopředu, plánovat. Netrápíme se tím, jestli diváky oslovujeme, nebo ne. Chceme se zase pustit do sebevzdělávání. Tak jako před deseti lety.
O čem bude velký projekt Cesty, jehož premiéru plánujete v nové hale O2 universum na duben?
Bude o loutkářích a kočovných divadlech, tam se samozřejmě opřu o naši rodinnou tradici. Budeme to režírovat v pěti lidech. Se mnou také Maksim Komaro, Daniel Gulko, Tilde Björforsová, Ethan Law. To jsou režiséři, kteří pro mě hodně udělali a já jim to tímhle projektem vracím. Bude nás na jevišti čtyřicet. Pro mě to je završení těch deseti let a vydání se novým směrem.
S La Putykou jste několikrát vystupovali na festivalu Fringe v Edinburghu, měli jste dvě turné po Americe, hráli v Sydney i v Šanghaji, máte ceny a mezinárodní renomé. Co je pro vás ještě meta?
Nejvíc je svoboda, nepodlehnout tlaku, který si člověk vytváří sám na sebe. Ceny v umění jsou krásné, je to úžasné, když se to stane, ale je to subjektivní, neměřitelné. Ocenění může pomoct, ale stejně tak mě potěší, když vidím reakce diváků a také lidí v company, kteří jsou hrdí na to, že dělají právě tohle. Mám ale pár přání: chtěl bych natočit film, přál bych si vyjet s La Putykou po českých vesnicích, kde nás neznají, vrátit se k nomádství. Ale teď se potřebuju dostat do klidu, uzdravit se.
