Divadlo místo závěti. V dokumentárním představení účinkuje osm lidí blízkých smrti

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
17. 9. 2018 17:39
Avantgardní divadelní soubor Rimini Protokoll na festival do Plzně přivezl extrémní představení. Účinkují v něm nevyléčitelně nemocní staří lidé, muž, který se věnuje extrémnímu sportu, nebo vědec s vyhraněným názorem.
Představení Nachlass je jedinečné přímočarostí, s jakou se dotýká tématu smrti.
Představení Nachlass je jedinečné přímočarostí, s jakou se dotýká tématu smrti. | Foto: Samuel Rubio

Smrtí člověk omládne, tvrdí jedna z postav představení nazvaného Nachlass. Uvedl ho Mezinárodní festival Divadlo v Plzni, jenž potrvá do čtvrtka. Každoročně nabízí to nejzajímavější z jevišť střední a východní Evropy - a pokaždé i pár extrémních příkladů toho, co lze za divadlo ještě považovat.

Nachlass od švýcarsko-německého souboru Rimini Protokoll je tím zřejmě nejextrémnějším: vystupují tu lidé, z nichž někteří jsou již po smrti.

Rimini Protokoll proslulo dokumentaristickými projekty, jimž předchází dlouhodobý výzkum. Autoři nezapojují herce, nýbrž lidi, kteří mají hlubokou zkušenost s něčím, co tvůrce zajímá. Tentokrát se režisér Stefan Kaegi setkával s lidmi, kteří se z různého důvodu chystali na smrt. Vybral osm příběhů a ty s dramaturgem a scénografem přetvořil v jakýsi divadelní testament, co nejvěrněji vystihující přání hlavní postavy.

V představení účinkují velmi staří lidé, nevyléčitelně nemocní, jeden muž, který se věnuje extrémnímu sportu, či vědec s vyhraněným názorem.

Do sálu, speciálně vybudovaném v jedné z hal plzeňského Depa2015, jsou diváci vpouštěni po malých skupinkách. Projdou černou chodbou a ocitnou se v nevelké, dřevem obložené hale, z níž vede osm dveří. U každých visí cedulka se jménem a digitální displej, jež odpočítává čas.

Návštěvník tak vidí, za kterými dveřmi se představení - v každé místnosti trvá asi osm minut - chýlí ke konci. "Pojďte dál a posaďte se," smyčka s nahrávkou se rozjíždí znovu, jen co předchozí diváci vyšli ven a noví se rozhlížejí, kam usednout.

Za některými dveřmi je imitace jídelny, jinde hotelový pokoj, arabské posezení na koberci nebo futuristické studio s holografickým projekčním zařízením.

To patří do místnosti Richarda, penzionovaného vědce, který se celou kariéru zabýval kognitivními funkcemi mozku. O co jde, vysvětluje v perfektní, životopisné 3D prezentaci, do níž díky fotosenzorům zamíchá i tváře diváků.

Richardův hlas popisuje, jak se lidský mozek vlivem stárnutí scvrkává, a člověk tak přichází o některé komunikační schopnosti. Nemusí jít o nic tragického, pokud se navíc neobjeví nemoc. Richard na příkladu své maminky popisuje, jak člověka promění Alzheimerova choroba. Ta se začala projevovat také u něj. Vědec nemá pochyb o tom, co musí udělat, až se jeho paměť propadne do temnoty.

Eutanazie je východiskem také pro Nadin, nemocnou ženu, jež ve svém "vystoupení" dokonce oznamuje datum plánovaného úmrtí. Vybrala si kliniku v Basileji - Švýcarsko je jednou ze čtyř evropských zemí, kde je usmrcení na žádost legální. "Syn mě tam poveze, vím, že to pro něj nebude lehké. Toužím po ráji, tady jsem ho nezažila," říká Nadin, bývalá sekretářka, která chtěla být zpěvačkou.

Jeanne, trpící artrózou, si místo rychlého konce naopak vybrala čekání. Je jí jednadevadesát let a věří v Boha. Ve svém "pokojíčku" diváky vybízí, aby se probírali jejími fotografiemi, uprostřed stolu stojí budík. Takové v práci skládala dohromady.

"Natáhněte ten budík, aby za pět minut zazvonil, já udělám totéž," prosí Jeanne z nahrávky. "Uvidíme, jestli váš čas běží stejně rychle jako můj," dodává.

Smrt z úst lidí, kteří se k ní přiblížili, nezní depresivně. Osmdesátiletá bezdětná Gabriela, která se celý život angažovala v Africe, se rozhodla, že své jmění promění v nadační fond na podporu afrických umělců.

Stařec tureckého původu žijící v Curychu si se smíchem zkouší rubáš. Předplatil si posmrtnou dopravu rakve s vlastním tělem do rodné země.

O smrti mluví také čtyřicátník Michel, manžel a otec, který si nemůže odepřít nebezpečnou zálibu v seskocích padákem. Dobře ví: sebepečlivější příprava nemůže vyloučit možnost, že se při seskoku něco stane. Na seznamu má již čtyřicet mrtvých kamarádů.

Úchvatný videozáznam natočený z padáku vysvětluje Michelův klid a vyrovnanost, když mluví o pojistce, která by v případě úmrtí zajistila jeho ženě a dceři stejnou životní úroveň.

Rimini Protokoll v Česku

◼ Soubor Rimini Protokoll na programu plzeňského festivalu není poprvé. V roce 2007 zde uvedl Mnemopark, velkolepý model vlakové dráhy, nad nímž několik švýcarských důchodců, většinou bývalých farmářů, debatovalo o ekologii a průmyslu.

◼ Před třemi lety soubor zavítal také do Prahy. Jejich představení Evropa u vás doma, připomínající stolní hru na politické téma, se odehrálo v několika pražských bytech.

◼ Rimini Protokoll v roce 2000 založil režisér a výtvarník Stefan Kaegi společně s Helgard Haugovou a Danielem Wetzelem. Divadlo působí v Německu a Švýcarsku. Získalo řadu ocenění, mimo jiné německou sošku Der Faust 2007, o rok později Cenu nové divadelní reality a v roce 2011 také Stříbrného lva na Benátském bienále.

Nekonečně smutný je nakonec jen jeden příběh. Alexandrovi je čtyřiačtyřicet, má nevyléčitelnou dědičnou nemoc a svůj divadelní testament pojal jako rozloučení s dcerou. Natočil sám sebe při muškaření na řece, při němž dává malou lekci rybaření.

"Vzpomínej na mě jako na někoho, kdo žil hezky," říká usmívající se muž, který považuje za štěstí, že jeho dcera nemoc nezdědila.

Představení Nachlass je jedinečné přímočarostí, s jakou se dotýká tématu smrti. Navíc ukazuje nekonvenční uvažování o podobě divadla. Všechny jeho základní složky tu zůstaly zachované: dobrá dramaturgie, režie a scénografie pomohly účinkujícím vyjádřit to podstatné. Pouze kategorie herecký projev je v tomto případě bezpředmětná.

 

Právě se děje

Další zprávy