Reportáž: Ve znamení létajících slonů. Festival Mateřinka okouzluje loutkami

Michal Zahálka Michal Zahálka
21. 6. 2021 11:45
Kdo v uplynulém týdnu procházel centrem Liberce, patrně se podivil při pohledu na množství obrovských pestrobarevných nafukovacích slonů, kteří se vznášeli nad hlavami chodců.

Létající sloni jsou maskoty festivalu Mateřinka, jejž co dva roky pořádá liberecké Naivní divadlo jako soutěžní přehlídku loutkových inscenací určených předškolním dětem - a letošní ročník, který skončil o víkendu, jasně ukázal, že pandemie loutkářům nesebrala ani fantazii, ani diváky.

Akce založená roku 1972 se dlouhodobě profiluje jako mezinárodní. Letos to zahraniční soubory měly s hostováním z pochopitelných důvodů složitější, ani tak ale nebyla nouze o inspiraci.

Zahraniční hosté

Ze dvou velkých slovenských inscenací zaujal především Filemon aneb Horempádem dolů Bábkového divadla Žilina. Vtipného příběhu o plyšovém žabákovi, který zatouží podívat se do továrny na hračky, kde ho vyrobili, využila režisérka Katarína Aulitisová k nesmírně hravému vyprávění plnému divadelních kouzel a metafor. Výsledkem je inscenace, která dětskému divákovi pomůže rozvíjet fantazii a abstraktní myšlení - ale pobavit a okouzlit může každého.

Banskobystrické Bábkové divadlo na Rázcestí se už roky zabývá nesnadnou disciplínou divadla pro ty úplně nejmenší. Inscenace Šepoty lesa, režírovaná Honoratou Mierzejewskou-Mikoszovou, je určena již dvouletým dětem - a ke cti jí slouží, že s nimi herci dovedou navázat přirozený, nenucený kontakt. Jako problematičtější se však jeví obsah: jako by se tvůrci nemohli rozhodnout, zda budou dětem poskytovat naučné informace o životě stromů, nebo se vydají cestou poetického pábení. Ve výsledku tak není docela jasné, co brát vážně.

Španělský loutkář Tian Gombau v inscenaci Nové boty potěšil výtvarnými nápady, kdy nejen dekorace městečka, ale také ústřední loutka jsou vyrobeny z jen decentně dotvořených krabic od bot. Avšak příběh o chlapci, který se v nových botách vyrazí projít do lesa, slouží vlastně jen k tomu, aby se ta výtvarná stránka předvedla. Inscenace navíc dosti nepochopitelně nešetří ani slovy.

Podstatně větší úspěch a také cenu za herectví na festivalu sklidil jiný sólový loutkář z Pyrenejského poloostrova: Portugalec José Gil, který se svým Teatro Dom Roberto oživil staletou tradici rakvičkáren, krátkých maňáskových hříček se spoustou komediálně pojatého, groteskního násilí.

Rakvičkárny jsou spjaté s pouličním divadlem - a na libereckém náměstí, před slavnou budovou novorenesanční radnice, mělo Gilovo vystoupení přes vpravdě tropické podmínky skvělou atmosféru a velký úspěch u festivalového publika i náhodných kolemjdoucích.

José Gil dostal cenu za herecký výkon v inscenaci Dom Roberto.
José Gil dostal cenu za herecký výkon v inscenaci Dom Roberto. | Foto: S. A. Marionetas - Teatro e Bonecos

Domácí inventura

Bez ohledu na zahraniční program je ovšem Mateřinka (podobně jako v sudých letech další bienále, Skupova Plzeň, zaměřená na inscenace pro diváky starší šesti let) především vynikající příležitostí k jakési inventuře tvorby českých divadel, a to jak těch zřizovaných městy, tak i nezávislých skupin či jednotlivců.

Nejvíce cen od poroty získala inscenace královéhradeckého Divadla Drak nazvaná Do hajan! v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové - na první pohled snad trochu paradoxně vzhledem k tomu, že v programu šlo o jedinou, která nepoužívá loutky.

Příběh o dvou malých dětech, jimž se večer ani trochu nechce jít spát, takže svým zlobením zmáhají tatínka, sehrají tři herci úplně beze slov jako velkolepou pohybovou grotesku. Vynikajícím způsobem pracují s gagy, hudbou i proměnami tempa a nálad. Ve vrcholné scéně polštářové bitky, kde nejvíc ran bezděčně schytá těžce zkoušený otec, neměla atmosféra v dětském publiku daleko k rockovému kotli.

Snímek z oceněné inscenace Do hajan!, kterou v královéhradeckém Divadle Drak režírovala Veronika Poldauf Riedlbauchová.
Snímek z oceněné inscenace Do hajan!, kterou v královéhradeckém Divadle Drak režírovala Veronika Poldauf Riedlbauchová. | Foto: Divadlo Drak

Drak ale nezapomíná ani na loutky: umělecký šéf Jakub Vašíček tu zrežíroval hravou maňáskovou adaptaci klasické pohádky o Šípkové Růžence, v níž však spíše než na pohádkovou zápletku klade důraz na příběh zlé sudičky a její zoufalou snahu dostat se bez pozvánky do nedobytného zámku k Růženčině kolébce.

Domovské Naivní divadlo představilo Kabinet zázraků neboli Orbis pictus v režii dlouholeté herečky, režisérky a čerstvě i umělecké šéfky souboru Michaely Homolové. Inscenace, premiérovaná loni v létě, na sebe již strhla pozornost, ač dosud na žádný festival nevycestovala - jeden z jejích autorů Hza Bažant v zimě získal celostátní Cenu divadelní kritiky za výpravu. A plným právem, protože právě o výtvarnou stránku se Kabinet zázraků opírá především: nemá v pravém slova smyslu děj, je sledem obrazů, optických klamů a kouzel tahaných ze starodávné skříně, jež dohromady jako nitka volně pojí citace z Komenského proslulé učebnice.

Je to divadlo, které se nesnaží říct nic konkrétního, chce jen okouzlit a vyvolat údiv. A daří se mu to znamenitě.

Snímek z oceněné inscenace Kabinet zázraků, kterou uvedlo Naivní divadlo Liberec.
Snímek z oceněné inscenace Kabinet zázraků, kterou uvedlo Naivní divadlo Liberec. | Foto: Naivní divadlo Liberec

Hledání témat

Svým způsobem je tohle neříkání ničeho konkrétního - v již méně záměrné a chvályhodné podobě - tak trochu symptomatické pro překvapivě velkou část festivalových inscenací.

Málo se objevovaly klasické pohádky, vedle Šípkové Růženky jen proslulý nezávislý soubor Buchty a loutky prezentoval svého Palečka, ale v duchu souborové poetiky opět šlo spíše o silně autorskou variaci. Obecně tvůrci hledají náměty buď v novější literatuře pro děti, nebo si texty píší sami. Z obou těchto zdrojů letos vzešla celá řada inscenací postavených na principu, kdy hrdina putuje světem, potkává další postavy a dějí se mu bizarní věci.

Snad je jen náhoda, že se tak poskládal repertoár nynější Mateřinky, ale tato strukturální podobnost neodbytně vede k úvahám o smyslu: jistěže v některých inscenacích se putování stává metaforou a plyne z něj určité sdělení - třeba v inscenaci Fuj je to, kterou v ostravském Divadle loutek režírovala rovněž Michaela Homolová, psí hrdina po útěku z domu nakonec podobně jako plyšový žabák v žilinské inscenaci poznává, že mu u lidí bylo nejlépe. V jiných případech ale jako by děj byl jen záminkou k jevištní akci.

Snímek z oceněné inscenace Fuj je to!, kterou v Divadle loutek Ostrava režírovala  Michaela Homolová.
Snímek z oceněné inscenace Fuj je to!, kterou v Divadle loutek Ostrava režírovala Michaela Homolová. | Foto: Divadlo loutek Ostrava

Jasnou zprávu o tom, co a proč v dnešní době dětskému publiku sdělovat, tak letošní Mateřinka nepřinesla. Jinak je však obraz českého loutkového divadla, který podala, velice lichotivý. Přinejmenším stejně důležité jako téma je forma, jakou divadlo ke komunikaci s dětmi zvolí, a žádné ze zúčastněných nejevilo sebemenší rysy rádobyroztomilého pošišlávání, koketování či mrckování, které je s inscenacemi pro děti neblaze spojeno.

Špičkové městské scény, včetně třeba plzeňské Alfy či pražského Minoru, si drží vysokou kvalitu a mají stabilní diváky doma i na zájezdech.

Možná ještě důležitější je ale působení nezávislých malých uskupení, jež mohou s inscenacemi jezdit přímo do školek: vzhledem k tomu, že na trhu působí řada agentur s tristní úrovní produkce, je skvělé, když je i díky Mateřince vidět na ty opravdu vynikající, jako jsou Buchty a loutky, Lokvar nebo soubor Vi.tvor. Ten na letošní Mateřince slavil úspěch s výtvarně nesmírně nápaditou pohádkou Kde budeme bydlet, založenou na přírodních materiálech, starém nábytku a již poněkud olysalých plyšových hračkách. Inscenace, která má silné téma a spoustu humoru pro děti i dospělé, ukazuje, že i mladší tvůrci vzešlí z Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU mají k loutkovému divadlu velký vztah.

Na Mateřince se pobaví a poučí nejen děti: osvícení pedagogové a organizátoři dětských představení tu získají kvalitní programové tipy, rodiče se mohou inspirovat k dalším návštěvám divadel, a leccos se najde i pro starší a bezdětné.

Kouzlo horského města výrazně dotvořilo jeden z největších zážitků letošního ročníku. Jen pár minut chůze od centra, schovaný za zadním traktem činžovního domu, stojí překrásný starý lom, který dnes slouží jako horolezecká aréna. Ve večerních hodinách tu mimo soutěžní program, pro dospělé publikum, svou adaptaci Krvavého románu od Josefa Váchala pod značkou LokVar sehráli Peter Varga a Pavel Tesař - dlouhá léta známí z pražského Divadla v Dlouhé - s výtvarnicí Bárou Hubenou.

Drobné groteskní marionetky na drátkách, vpravdě váchalovský černý humor, nespočet vtípků, triků a zcizováků, ale zároveň silná atmosféra podpořená prostředím lomu za postupujícího soumraku se postaraly o chvíle čiré radosti. Té je teď zapotřebí víc než kdy jindy - a letošní Mateřinka jí nabídla měrou vrchovatou.

Autor je překladatel a teatrolog.

 

Právě se děje

Další zprávy