Recenze - Divadlo a film jsou zajisté velice příbuzné druhy umění. Dílo Larse von Triera je toho ostatně důkazem – jeho film Dogville je přiznanou citací divadelní estetiky Bertolta Brechta, zároveň se adaptace jeho filmů pravidelně objevují na programech divadel.
Ve Švandově divadle se již pět let s úspěchem hraje jeho komedie Kdo je tady ředitel v režii Daniela Hrbka. Přes dvě stě repríz (a to se tato inscenace ještě ani neblíží k derniéře!) zřejmě přesvědčilo umělecké vedení scény nasadit další Trierův titul – tentokrát Idioty, stěžejní manifest hnutí Dogma 95.
Kamera není portál
Dogma 95 jeho tvůrci – Lars von Trier a Thomas Vinterberg – formulovali jako „slib čistoty“. Odmítli v něm autorskou výpověď, jejich cílem bylo zachytit okamžik bez osobního vkladu režiséra. Mezi hlavní podmínky zařadili natáčení výhradně v reálném prostředí a používaní ruční kamery. Výsledek směřuje k dojmu amatérského videa nebo dokumentárního filmu.
Tady ovšem narážíme na kámen úrazu divadelní adaptace takového filmu – jsou jisté výrazové prostředky, které nelze na divadlo přenést, a když jsou tyto výrazové prostředky základní kvalitou a výpovědí filmu, zůstane nám na jevišti jenom obnažený příběh, který je ve formálních filmových experimentech tohoto hnutí spíše podružnou záležitostí. To je bohužel případ i Idiotů režisérky Anny Petrželkové.
Ve filmové předloze je vůbec nejdůležitější právě kamera, která jakoby mimoděk snímá skupinu lidí s bizarní úchylkou – jako gesto odmítnutí falešné a konzumní společnosti hrají na veřejnosti mentálně postižené. Tím nejen provokují okolí, ale hledají i sami v sobě jistou upřímnost. Právě idiocie je pro ně výrazem duchovní čistoty, kdy člověk dělá to, co dělat chce, a říká to, co mu přijde na mysl. „Najdi v sobě idiota," vyzývá vůdce skupiny.
Kamera dává jejich „blbnutí“ jistý filozofický rozměr právě tím, že je snímá roztřeseně a rozmazaně, divák častokrát jenom tuší, co se za hranicí filmového obrazu odehrává. Divadlo tuto výhodu nemá, nemůže zahalit herce do té míry, aby se příběh z větší části odehrával v naší představivosti. Herci stojí tváří v tvář divákům a jejich idiocie tak vyznívá spíš směšně.
Exteriér není jeviště
Podobně klopýtá i vizuální řešení inscenace. Jelikož se filmoví Idioti odehrávají výhradně v exteriérech a reálných prostředích, je zřejmé, že omezený prostor divadelního jeviště se nemůže ani pokoušet toto zrekonstruovat. Scénografii nezůstává než vsadit na vizuální zkratku a metaforu, což se ale velmi příčí „dokumentární“ estetice předlohy.
Po stranách jsou zdi z dřevěných prken, ve středu jeviště je snížená podlaha, která představuje i bazén. Posuvné dveře v zadním plánu odhalují různá další prostředí, jako kancelář nebo bar. V rámci daných možností jde o funkční řešení, které pracuje s co největší indiferentností kulis a variabilitou zakrytého pozadí, které se podle potřeby mění.
Nedostatek „filmovosti“ se snaží tvůrci kompenzovat alespoň videoprojekcí, která se v záměrně nízké kvalitě promítá na prkna, a je tedy viditelná jenom částečně. Mimo jiné v záběrech vidíme herce inscenace, jak jsou na návštěvě v ústavu pro mentálně postižené – záměr překlenutí divadelní reality a reálných záběrů z návštěvy je zřejmý, ovšem v kontextu inscenace vyznívá jako patetické gesto.
Herci nejsou idioti
Největší výzvou byl tento titul zřejmě pro herce, kteří museli najít výrazové prostředky idiotů takříkajíc ve „filmové kvalitě“. Žánr nedává prostor pro karikaturu nebo nadsázku, idiocie je tady brána velice vážně, přímo filozoficky.
Jisté míře komiky se na divadle ale nedalo vyhnout, je nutné ovšem ocenit alespoň některé, velice soustředěné a technicky propracované pasáže Kláry Cibulkové, Martiny Krátké nebo Patrika Děrgla.
Stylizaci, zdá se, nepřijali všichni herci. Režisérka se zjevně snažila je vést v duchu, v jakém byli vedeni herci ve filmu – ukazují proces hledání „idiota v sobě“, jakési rituální přechody z reálného světa do světa duchovně čisté idiocie. Většina herců se ale jenom částečně staví do rolí idiotů a omezila se na některé povrchní výrazové prostředky, jako kupříkladu nepřirozené grimasy a zkroucené končetiny.
O to silnější jsou pasáže, ve kterých herci předvádějí skutečné tváře svých postav. Ukazují lidi, jejichž osobní problémy, nepochopení ze strany společnosti a nihilizmus je přivádějí k této komunitě. Časté jsou explicitní a naturalistické výstupy násilí, a to i mužů na ženách. Vrcholem této dekadence je skupinový sex všech členů komunity, který odvážně překračuje hranici tabu v divadle.
Divadlo není film
Výběr titulu je tedy pochybný z celkem banálního důvodu, nemožnosti přeložit jazyk filmové předlohy do jazyku divadla. Některé věci jednoduše v přímé konfrontaci s divákem rezonují daleko víc, jiné zase zanikají.
Ústřední myšlenka vzpoury proti konvencím vyznívá hloupě, když je realizována ve výsostně stylizovaném a metaforickém prostředí jeviště. I když se tvůrci pokouší vystoupit z divadelního rámce prostřednictvím projekcí a taky zasahováním herců do hlediště, nedokážou narušit uzavřenost inscenačního tvaru. Nesmírná odvaha herců se tak úplně vytrácí v tomto pokusu udělat něco, co dobře udělat ani nelze. Zůstává tak jenom rozvláčný a za vlasy přitažený příběh.
Lars von Trier: Idioti. Režie: Anna Petrželková. Překlad: Robert Novotný. Adaptace: Martina Kinská a Anna Petrželková. Dramaturgie: Martina Kinská. Scéna: Lucie Labajová. Kostýmy: Lenka Odvárková. Projekce: Jakub Šmíd. Hrají: Zuzana Onufráková, David Punčochář, Martina Krátká, Marek Pospíchal, Filip Čapka, Klára Cibulková, Patrik Děrgel, Jaroslav Šmíd, Petra Hřebíčková, Tomáš Pavelka, Luboš Veselý, Bohdana Pavlíková, Milan Tomeš. Švandovo divadlo, Praha. Premiéra 8. března 2014, nejbližší představení 21. března.
