Recenze: Vojtěch Dyk zvládl židovského úředníčka Mundstocka na výbornou. Hře ale chybí víc Fukse

Saša Hrbotický Saša Hrbotický
31. 5. 2016 10:44
Jako poslední premiéru nachylující se sezony připravilo pražské Studio Hrdinů volnou variaci na román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. „Dyk se projevuje jako tvárná osobnost s dokonalým verbálním projevem, splývá s postavou pronásledované bytosti, dodává jí vnitřní sílu i citovost. A vůbec nejpůsobivější je jeho interpretace židovských písní,“ píše o nové hře Studia Hrdinů Saša Hrbotický.
Pan Theodor Mundstock
Pan Theodor Mundstock | Foto: Jan Dvořák

Dramaturgický záměr převést do divadelní formy jednu z klíčových próz české literatury šedesátých let má na této scéně specifické opodstatnění. Právě v pražských Holešovicích před Veletržním palácem, v jehož prostorách Studio Hrdinů sídlí, se nacházelo v době druhé světové války shromaždiště židů čekajících na transporty do koncentračních táborů.

Sem je také situován tragický závěr životní pouti titulního románového, a nyní tedy i divadelního hrdiny. Inscenace ve Studiu Hrdinů ovšem s předlohou nakládá velmi volně, jejímu duchu i atmosféře se vzdaluje a předkládá divákům odlišná témata.

Fuksův literární debut měl v roce 1963 příchuť mimořádné události. Autorovo uchopení traumatu holocaustu překvapilo jak nekompromisně subjektivním pohledem na válečné utrpení, tak kompozičním a jazykovým novátorstvím. Fuks vpadl do obrozující se kultury šťastných šedesátých let s veškerou silou zralé umělecké osobnosti. Jeho knižní prvotina zaujala suverénním balancováním na pokraji tragédie, hororové přízračnosti a černého humoru, stejně jako upřímným soucitem, s nímž je příběh osamělého židovského úředníčka, čekajícího na transport, čtenáři předkládán.

Mundstockův záměr připravit se důkladným tréninkem na příkoří, která na něj v koncentráku mohou číhat, se jeví napůl jako absurdní a vyšinutý, napůl obdivuhodný. Jenže nevypočítatelný osud nakonec stejně zasáhne jinak...

Pan Theodor Mundstock se záhy dočkal překladů do cizích jazyků a traduje se, že o jeho zfilmování dokonce projevil zájem sám Charlie Chaplin.

Miloš Horanský coby autor dramatizace a režisér v jedné osobě vytvořil pro Studio Hrdinů vlastní vizi, jevištní báseň, která s předlohou souzní pouze v detailech, ale s výjimkou ústředního tématu holocaustu nastoluje zcela svébytné otázky. Jako základní princip tedy neužívá Fuksovu metodu zamlžených přechodů mezi realitou a představami napolo schizofrenního Mundstocka, nýbrž po vzoru poezie vedle sebe skládá nejrůznější výjevy jako pásmo volných asociací a symbolů.

Pan Theodor Mundstock
Pan Theodor Mundstock | Foto: Jan Dvořák

K nápadnému posunu dochází už ve věku hrdiny, namísto starého zapomenutého outsidera, máme před sebou energického člověka v nejlepších letech, což napovídá volba jeho hereckého představitele, populárního herce a zpěváka Vojtěcha Dyka. Zcela nefuksovský je milostný motiv mezi Mundstockem a Sli, napůl ženou napůl slípkou. Zatímco v knize jde skutečně o opeřence, slepici či holuba, s nímž třeštící Mundstock vede horečnaté rozmluvy, Horanský prostřednictvím Sli do hry vtahuje erotický motiv jako kontrast všudypřítomné smrti.

Stejně nefuksovské je Mundstockovo pochybování o boží existenci tváří v tvář nezměrnému lidskému utrpení. Starozákonní jobovský konflikt dočasné ztráty víry v Boha se příliš nepojí s tím, co mu předchází, ani s tím, co následuje, třeba se scénou, v níž je Mundstock vystaven drilu reinkarnované Sli, poté co tu původní byl nucen zahubit smrtonosným polibkem. Tato nově přidaná ženská postava ve zlatém kostýmu vystavuje Theodora tvrdému tréninku, aby ho připravila na nadcházející muka.

Paradoxně a nejspíš trochu proti vůli autora dramatizace se jako nejsilnější jeví pasáže, které z románu bezprostředně čerpají. Jde především o konfrontaci ústředního hrdiny s židovskou rodinou Šternových, zmítanou pocity bezvýchodnosti a beznaděje. Šternovi hledají útěchu v Mundstockově milosrdném lhaní o brzkém konci války a Hitlerově nevyhnutelném pádu, ačkoliv tomu zatím nic nenasvědčuje (příběh je situován do doby před heydrichiádou a těsně po ní).

Jako mimořádně šťastné režijní vnuknutí se dá označit fakt, že role babičky, maminky, otce, dcery a dospívajícícho syna Šternových byly svěřeny jediné herečce, Daně Polákové, která přesnou hlasovou modulací dokáže obsáhnout celý vzrušený rodinný rozhovor. A divákovi se tak v účinné zkratce otevře peklo trýzní, jimiž židé za války procházeli.

K roztříštěnému dojmu a nejistotě, co ze zmíněných motivů chtěli tvůrci vlastně akcentovat, bohužel přispívá zbytečně detailní práce s kostýmy a rekvizitami: Dominantu monumentálního, neosobního hracího prostoru tvoří obrovský hliníkový rám s nataženou žlutou plachtou. Nejdříve leží na scéně, posléze je vztyčován a zase sklápěn, aby se na něm zjevil motiv židovské hvězdy. Potupné znamení uvidíme i na svetru, který si Mundstock obléká a vzápětí odkládá.

Kovové válce v jedné chvíli vzplanou, aby z nich vycházel dým evokující fašistické továrny na smrt. Mundstockova lopata a koště zase v sobě ukrývají mikrofon využívaný ve zpívaných pasážích. Sli oděná do kostýmu se slepičím peřím si při Mundstockově příchodu zašívá jedno z křídel... Na jednu inscenaci sázející na strohé, od psychologie oproštěné herectví je takových drobných i větších scénických kouzel až příliš.

Co naopak představení nelze upřít, to je soustředěný výkon Vojtěcha Dyka a obou jeho hereckých partnerek Gabriely Míčové a Dany Polákové. Dyk se projevuje jako tvárná osobnost s dokonalým verbálním projevem, splývá s postavou pronásledované bytosti, dodává jí vnitřní sílu i citovost. A vůbec nejpůsobivější je jeho interpretace židovských písní.

Gabriela Míčová v Mundstockovi zúročuje, co si mnohokrát ozkoušela jako hvězda bývalého Divadla Komedie. Bez přípravy, jakoby z ničeho nic bleskurychle navodí patřičnou atmosféru, ostrými střihy přeskakuje od laskavosti a něhy Sli až ke krutosti dozorkyně. Dana Poláková vedle zmíněné pětirole Šternových překvapí precizní a duchaplnou minietudou moudrého rabína.

Škoda, že se divadelní Pan Thodor Mundstock více nedrží literární předlohy. Fuksova kniha je umělecky tak nesporná a ve své existenciální úzkosti nadčasová, že k jejímu poselství by vlastně nebylo třeba nic zásadního dodávat či s ním polemizovat.

Nesporným ziskem inscenace je tak především zjištění, že i mezi tuzemskými star první velikosti, k nimž Vojtěch Dyk bezpochyby patří, se najdou osobnosti, které nemarní talent v tuctových produkcích, ale pouštějí se do nejistých, umělecky odvážných projektů.

Ladislav Fuks/Miloš Horanský: Pan Theodor Mundstock, Studio Hrdinů, 25. 5. 2016, režie a scénář: Miloš Horanský

Hodnocení: 60 %

 

Právě se děje

Další zprávy