"Co jsou muži ve srovnání se skalami a horami!", zvolá emancipovaná Elisabeth, ústřední hrdinka románu Jane Austenové, aby nakonec stejně podlehla lásce k tajemnému panu Darcymu. Podobných bonmotů, delikátních paradoxů a ironických narážek zaznívá v inscenaci Pýcha a předsudek celá řada. A divák se baví duchaplností dvě stě let staré předlohy stejně jako slušivým moderním hávem, do nějž příběh o středostavovské rodině s pěti vdavekchtivými dívkami zabalil režisér Daniel Špinar.
Překvapivý dramaturgický krok uvést v této sezoně jako jedinou činoherní premiéru na jevišti historické budovy Národního divadla dílo Jane Austenové se proměnil v uměleckou výhru. Režisér Daniel Špinar, jenž je pod novou inscenací podepsán také coby autor dramatizace, totiž dokázal přesně vyzdvihnout, co je na anglické klasice živé a cenné a současně ji zbavit nánosů starosvětské romantiky a sentimentu, typických pro oblíbené filmové adaptace.
Lidé se příliš nemění, stejně tak jako před dvěma stoletími na anglickém venkově i dnes se urputně perou se vztahy v rodině, s finančními těžkostmi, ale hlavně s láskou a otázkami správné volby životního partnera. Proč tedy starý příběh nenaservírovat v elegantním nadčasovém pojetí, které propojí historizující inspiraci s dnešním výtvarným a hudebním cítěním i se zřetelně formulovaným názorem na herecký výraz?
První, místy poněkud pozvolnější půli inscenace dominuje scéna Lucie Škandíkové s motivem interiéru rodinného sídla. Nábytek i stěny jsou pokryty květinovým vzorem a podobný květinový detail nachází odraz v kostýmech dam, zatímco bezvadně padnoucí pánské obleky a uniformy jsou dotvářeny jemně extravagantními účesy. Druhá, svižnější polovina se odehrává ve velkém plesovém sále s rozzářeným lustrem, s řadami bílých židlí podél stěn a několika mikrofony. Dominantní nápis Darcy nikdy!, jenž hlavní hrdinka v rozrušení načmárá na zeď, tvoří ironický kontrast k rozuzlení celé milostné story, neboť jak známo, odříkaného chleba bývá největší krajíc. Nekonvenční výtvarný (i hudební) rámec tedy nadále zůstává důležitým znakem Špinarova rukopisu, ale přesto vyznívá vkusně a skoro až zkázněně, nestrhává na sebe nepatřičnou pozornost, tvoří logický základ pro hereckou akci.
Celý herecký ansámbl inscenace i navzdory velkému generačnímu rozpětí působí energicky a překvapivě kompaktně. Jako by režisér a umělecký šéf činohry v této sezoně začal naplňovat to, oč od svého nástupu do funkce tak razantně usiloval, totiž sladit se s herci různých věkových kategorií a profesních zkušeností na stejnou vlnovou délku a odhodit zažitá klišé i rozplizlou stylovou všehochuť.
Vyšla sázka na situační humor
Pokud lze k divadelní adaptaci Pýchy a předsudku vznést zásadnější připomínku, bude se týkat dramaturgicky i režijně nedotažené první půle inscenace, která se v závěru utápí v pomalejším tempu a literátské mnohomluvnosti, čímž bezděky prozrazuje prozaický ráz předlohy. Co naopak vyšlo znamenitě, to je sázka nejen na slovní, ale také situační humor mocně sycený ironií. Za všechny zmiňme třeba groteskní scénu návratu kýženého ženicha, kdy nesnesitelná matka Bennetová zmateně pobíhá sálem a vláčí za sebou jako kvočna kuřata suitu svých neprovdaných dcer.
V Pýše a předsudku si každý z herců udržuje jemný distanc od postavy a dráždivě balancuje na hraně karikatury, emoce jsou často vyjadřovány velmi dynamicky, tanečním pohybem či silovým, takřka sportovním gestem. Špinar si rád pohrává s přiznanou divadelností a antiiluzivností, třeba když nechá klíčové aktéry, aby se při vstupu na scénu sami představili krátkou charakteristikou ve třetí osobě. Přesto se mu daří vtáhnout diváka do děje, a to zvlášť v druhé polovině večera, včetně emocemi nabitého finále s křehkým motivem zvětšené papírové lodičky pro milence.
Magdaléna Borová v ústřední roli trefně zachycuje postupný přerod Elisabeth od sebejisté glosátorky s příkrými názory na lidi kolem sebe po emancipovanou dívku zaskočenou hlubokým poznáním, jak nevyzpytatelné mohou být lidské city. Pavel Batěk jako odtažitý, neproniknutelný a záhadný Darcy skrývá za kamennou tváří něžné city a duši dobráka. Darcyho protipólem a sokem v lásce je věčně usměvavý Wickham Patrika Děrgela, jenž stále jako by nosil srdce na dlani, a přestože se dlouho tváří mile a sympaticky, vyklube se z něj jen vypočítavý ignorant bez špetky svědomí.
S hrou divadlo šťastně snoubí rozum a cit
Ačkoliv děj zalidňuje značný počet postav, každá z nich se dík ostré herecké kontuře stává pro diváka nepřehlédnutelnou: hysterická paní Bennetová Lucie Juřičkové i sebeironický Bennet Davida Prachaře, nadutý potenciální dědic bennetovského majetku Collins Filipa Rajmonta, temperamentní teta Gardinerová Evy Salzmannové i nešťastně-šťastně zamilovaná sestra Jane Jany Strykové. Zářící perlou je setkání se dvěma velkými hereckými legendami, Ivou Janžurovou v roli snobské a panovačné Lady Catherine a Janou Preissovou v epizodní, leč přesto nádherně propracované postavě hospodyně Reynoldsové, zbožňující mladého pana Darcyho.
Po znamenitých Čechovových Třech sestrách se i Pýcha a předsudek řadí k podařeným repertoárovým titulům. Jako by si byl Daniel Špinar od inscenace k inscenaci více vědom specifik první scény, neboť stále jasněji cílí na vyspělé diváky, kteří právem očekávají velká představení s výraznými hereckými výkony a vizuální atraktivitu, ale zároveň jsou si vědomi, že divadlo v 21. století má právo vypadat jinak než ve století předešlém. Řečeno s Jane Austenovou – v činohře Národního divadla se opět začal šťastně snoubit rozum a cit.
Jane Austenová: Pýcha a předsudek, Národní divadlo, 24. 11. 2016, dramatizace a režie: Daniel Špinar, překlad Eva Kondrysová
Hodnocení: 80 %
