Epidemie, krize a inflace jako příčiny radikalizace. Divadlo uvádí Feuchtwangera

Ester Žantovská
17. 10. 2021 18:00
Za jedno z nejvýznamnějších antinacistických děl 20. století je považována románová trilogie Čekárna od německého židovského spisovatele Liona Feuchtwangera. Ve 30. letech, tedy až obdivuhodně bezprostředně, v ní zachytil vzestup nacismu i jeho sociopolitické a ekonomické příčiny.

Postupným uvedením všech tří částí Čekárny na jeviště hodlá pražské Divadlo X10 v této sezoně oslavit deset let své existence i orientace na německojazyčnou oblast a současné problémy.

První díl trilogie, nazvaný Úspěch, zdařile adaptovaný Ondřejem Novotným, je situován do Mnichova 20. let. Tradicionalistickou, značně pokryteckou bavorskou společnost rozkládá poválečné trauma a související ekonomický i morální úpadek.

Režisér a umělecký šéf divadla Ondřej Štefaňák hned v prologu pojmenovává kořeny radikalizace a polarizace. Jan Bárta ve zcizujícím výstupu představuje svou postavu, herce Ruperta Kutznera, jako vcelku sympatického, „obyčejného“ člověka. Popíjí pivo a bez emocí konstatuje příčiny své současné situace.

„Epidemie (španělské chřipky), krize a inflace“ ho nutí „furt makat“ a zastávat všemožná, často podřadná zaměstnání i role, což zákonitě vede k narůstající frustraci. Podobnosti se současností netřeba zdůrazňovat.

Bárta je v inscenaci nesmírně charismatickým chameleonem, přecházejícím z jedné nedůstojné role do druhé, včetně bezpáteřního barona, válkou traumatizovaného a falešně svědčícího taxikáře či psa bavorského ministra kultury. Z takových Kutznerů se postupně rodí dav.

Jeho hrozivá síla postupně narůstá, což se projeví hned ve výchozí situaci. V ní před soud míří historik umění Martin Krűger hraný Janem Grundmanem za to, že v galerii vystavil dva „nevhodné“ obrazy. Ve vykonstruovaném procesu, v němž je na důkaz absurdity předvolána ke svědectví i mrtvá malířka (jedna z povedených Bártových komických etud), je kunsthistorik odsouzen a uvězněn.

Jan Grundman a Anita Krausová.
Jan Grundman a Anita Krausová. | Foto: Patrik Borecký

Na jedné straně tu stojí trochu samolibý fanfarón Krűger, který se více zajímá o vnady své milenky Johany než o obranu umění, a na druhé ministr kultury Flaucher v podání Hynka Chmelaře coby zdatný demagog a obránce „národních hodnot“ či „slušných lidí“. Uvede se nevkusnou, „landovsky“ znějící písní, vyznačující se pohrdáním ostatními národy a rasami.

Režisér akcentuje moc davu, který - v podání početné skupiny mladých hereček či dobrovolnic - nechává čirou emocí přehlušit racionální argumentaci u soudu a umně staví situaci tak, aby z odpovědnosti za nehorázný výsledek a svého druhu lynč nevyjmul ani diváky.

Scéna si vystačí s pípou, z níž se neustále čepuje pivo a tím se lid průběžně nalévá. Krűger je jako nějaký umělecký objekt uvězněn v úzké nadměrné bedně s runovým nápisem „křehké“ a jeho zoufalé projevy z vězení projekce přenáší na zadní stěnu.

Dominantním prvkem je ovšem dlouhý stůl ve středu jeviště, dějiště soudu i večírků mnichovské společnosti, kde se odvážná, energická a trochu neotesaná Johana hraná Anitou Krausovou snaží pro svého milence vyjednat spravedlnost. Jako jediná žena je ovšem pro muže především objektem erotického zájmu.

Anita Krausová, za ní zleva Dan Kranich, Jan Jankovský, Václav Marhold a Jan Bárta.
Anita Krausová, za ní zleva Dan Kranich, Jan Jankovský, Václav Marhold a Jan Bárta. | Foto: Patrik Borecký

Průřez bavorskou společností, jejíž panoptikálnost režisér zdůrazňuje groteskními scénami, zahrnuje blahosklonného spisovatele Tűverlina hraného Danem Kranichem. V neustálém sporu s Krűgerovým přítelem, aspirujícím levicovým básníkem Kašparem ztvárněným Vojtěchem Hrabákem, vede spor o ideologii v umění, a nepřímo také o Johanu.

V typické vyšívané bavorské vestičce oděný továrník Hessreiter (Jan Jankovský) je prototypem kapitalisty, který možná dobře míní, ale pohybuje se takříkajíc u zdi, nepřekročí svůj myšlenkový obzor.

Krűgerův obhájce, dr. Geyer hraný Ondřejem Jiráčkem, sice touží prosazovat spravedlnost pro všechny bez rozdílu, ale konkrétně pomoct nedokáže, servilně se chichotá a klidí se z cesty všem mocnějším. Nejčastěji svému nemanželskému synovi, zneuznanému válečnému hrdinovi Erichovi. Václav Marhold ho pojímá jako postavu zcela odpudivou. V šortkách a bílých kanadách, s okem přelepeným páskou, se hrozivě, mlčenlivě tyčí nad kýmkoliv, koho právě potřebuje zastrašit či vydírat: především svého otce, s jehož - a tedy i svým - původem se nechce smířit.

Erichova emoční plochost, svévolná brutalita i zvrácené „podnikatelské“ nápady ho činí ideálním kandidátem na jednoho z předních stoupenců postupně se ustavující radikálně pravicové organizace Opravdoví Němci, jejímž lídrem se stává kdo jiný než Rupert Kutzner.

Vtěsnat šestisetstránkový román do tříhodinové inscenace je nezastíraně ambiciózní a veskrze povedený počin, který přechodně ztrácí dech ve druhé části první poloviny. Tehdy je třeba představit plejádu bavorských typů a nechat je vést ideové spory, takže se stávají spíš zaměnitelnými hlásnými troubami postojů než plnohodnotnými charaktery.

Ve druhé půli osobní linku snahy o dosažení spravedlnosti pro Martina Krűgera zastiňuje „velká historie“ - etablovaní Opravdoví Němci s Kutznerem v čele se pokouší o převrat v narážce na nepodařený takzvaný pivní puč Adolfa Hitlera z roku 1923.

Jan Bárta.
Jan Bárta. | Foto: Patrik Borecký

Výměny myšlenek vystřídají hromadné obrazné scény. Dav dívek představujících mladé nacisty předvede bojovnou choreografii, z ochozů sborově zazpívá dojemnou revoluční píseň a na znamení proběhlého masakru zasype jeviště odpálenými zlatými konfetami.

Neúspěch puče Kutznera nevyvede z míry. Vesele odhopká do vězení, vždyť je to na chvilku, a alespoň o tom svém boji zatím napíše knihu.

Na revoluční notu - byť opět individuální - inscenace také končí. Nyní už postarší Johanku, s šedivým copem a runovým nápisem „wdowa“ na černém triku, neprostupný společenský systém za léta boje za spravedlnost poněkud otupil. Na konci nachází potřebu vyprávět o neúspěšné odyseji a varovat skrze umění.

Její plamenně odhodlaný projev, který ale herečka Krausová nenechá upadnout na úroveň trapné agitky, v zásadě shrnuje přístup tvůrců X10 k divadlu, zaměřenému na kritickou reflexi společenských mechanismů. Ta tam je humorná nadsázka, s níž Johanka o falešně moralistických, zdánlivě neškodných Bavorech - a samozřejmě nejen o nich - prohlásila, že to jsou „pokrytecký svině, ale jinak samej slušnej člověk“.

Můžeme se těšit, že bude hůř. Druhý díl trilogie, Oppermannové, odehrávající se v Berlíně 30. let, je naplánován na březen.

Lion Feuchtwanger: Úspěch

Režie a scéna: Ondřej Štefaňák
Divadlo X10, Praha, premiéra 13. října, nejbližší reprízy 19. října, 8. listopadu a 9. prosince.

 

Právě se děje

Další zprávy