V měšťanské truchlohře, jak Friedrich Schiller nazval své drama Úklady a láska, uvidělo pražské Švandovo divadlo potenciál pro "trhák". Tak ambiciózně žánr inscenace, která měla na smíchovské scéně premiéru minulý týden, popsal její režisér Martin Františák.

Schillerovo drama z roku 1784 sice obsahuje strhující zápletky, jaké by vydaly na hollywoodský film, ale vdechnout mu dnes život, aby se diváka skutečně dotklo, není vůbec jednoduché.

Předobraz své hry mladý Schiller našel nejspíš v příběhu Romea a Julie. Hru napsal v pouhých pětadvaceti letech na útěku před tyranskou vládou württemberského vévody, plný společenského vzdoru a romantické touhy, jež vtělil do osudu nešťastných milenců. Láska sotva dospělého páru je vystavena všemu, co autor z duše nenáviděl: bezohledným zásahům mocných, ambicím dvorských úředníků i špinavým milostným intrikám. Fatálně ji ovšem ohrožuje především rozdíl stavovského postavení: Ferdinand je šlechtic, Luisa "jen" dcerou muzikanta.

Tematizovat původ zamilovaných v době, kdy si anglický princ s velkou slávou bere rozvedenou americkou herečku, nedává smysl. Inscenace Martina Františáka zdůrazňuje spíš konflikt svobodného, autentického citu s pravidly společnosti, která je založena na tvrdých mocenských praktikách, strachu, poslušnosti a podřízenosti. Člověk se zdá být jen loutkou systému autoritářské moci, která rozdrtí každý projev lidskosti a svobodné vůle.

Vodiči loutek

Strůjcem promyšlené manipulace s city milenců je především Ferdinandův otec. Kancléř von Walter ponižuje a vydírá hrdou Luisu, opírající své právo na lásku o rovnost před Bohem. Synovi jako nevěstu násilím vnucuje milenku svého "nadřízeného" vévody, aby skrze ni mohl zajistit své zájmy.

Za nitky kancléři ochotně pomáhá tahat tajemník Wurm, který by se s Luisou rád oženil, ale je odmítán. A také lady Milfordová, která už se přejedla lukrativního vztahu s vévodou a touží po čisté lásce zajíčka Ferdinanda.

Režisér Františák moment manipulace a společenské hry, v níž se Ferdinand s Luisou ocitli, zesiluje doslovným obrazem: u pravého portálu stojí loutkové divadlo, na jehož jevišti se paralelně s hereckými akcemi odehrávají situace odhalující úmysly a tahy intrikánů.

Groteskně nadsazené loutkové výstupy pak kamera promítá na závěs oddělující přední a zadní část jeviště. Abychom opravdu nezůstali na pochybách o tom, co je ve hře, zapisují se křídou na velkou školní tabuli jedovaté intriky, které manipulátoři užívají - piktogram sňatku Ferdinanda a Milfordové nebo Luisin dopis vynucený násilím.

Herci současně zdůrazňují řeč těla: na jedné straně spontánní uvolněnost, na druhé stylizovanou loutkovitost gest. Vznikají tak některé velmi povedené živé paralely s poetikou pimprlového divadla.

Tento režijní nápad souběžně s mluvným, expresivním a přímočarým novým překladem Martina Sládečka ale také znamená přiblížení charakterů ke zjednodušené typologii "padouch a oběť", hodný a zlý. Měšťanské drama básnických kvalit se místy posunuje k trochu dryáčnickému morytátu.

Předobraz své hry mladý Friedrich Schiller našel nejspíš v příběhu Romea a Julie. | Video: Švandovo divadlo

V naléhavém tempu

Režisér Františák při interpretaci divokého básníka Schillera vsadil na rychlé střihy a "akčně" jednající postavy. Více než dvě stě let starou hru navenek přibližuje senzibilitě současného mladého publika, od něhož může právem očekávat, že se ztotožní nejen se zběsilým tempem výstupů, ale též výborně obsazeným mileneckým párem - velmi autenticky a věrohodně jej ztělesňují Denisa Barešová a Tomáš Červinek.

Postupně se ale ukazuje, že to režie s intenzitou pohybové stylizace a hravým, groteskně zabarveným odstupem herecké interpretace trochu přehnala.

Na začátku vtipné charakterizační zkratky výborně fungují, ke konci už ale Hynek Čermák jako kancléř nebo Bohdana Pavlíková coby Luisina matka nemají kam své postavy rozvíjet na hřišti, které jim režisér vymezil. Na straně milenců se spontánní divokost citu proměňuje v přepjatou, až hysterickou emoci. Bohužel obsahově dost vyprázdněnou.

Velmi specifické možnosti přináší obsazení skladatele a příležitostného herce Martina Dohnala do role muzikanta Millera. V přímém přenosu za klavírním křídlem obstarává vynikající hudební rovinu inscenace. Svým přirozeně expresivním projevem dodává důraz a rozhořčený vzdor obavám Luisina otce z dceřiny známosti s "celebritou".

V klíčovém dialogu, kdy v Schillerově hře otec rozmlouvá Luise sebevraždu, muzikanta ve Františákově inscenaci zastoupí matka. Z hlediska hereckých dispozic Martina Dohnala je to možná pochopitelný tah, ale v kontextu dramatu logická chyba, která vyznění inscenace oslabuje.

Lze předpokládat, že to byl právě múzický otec, který Luise vštípil svobodomyslnost, ale také smysl pro povinnost a myšlenku, že "láska je schodiště, po němž se blížíme k Boží podobě". Nikoliv přizpůsobivá matka, od počátku smířlivější s dobrou partií.

Právě konfrontace myšlenek, postojů a charakterů otců - kancléře von Waltera a muzikanta Millera - je pro Schillerovu hru zásadní a jejich argumenty by na konci měly zaznít v plné síle.

Prst zdvižený k nebesům

Hezkým leitmotivem inscenace je opakující se gesto, které odkazuje k jiné "otcovské" autoritě. Okolnostmi i interpretací získává různé významy, bohužel se také "jen tak" postupně vytrácí.

Jako na obrazech starých mistrů míří ukazováčkem k nebi Luisa, když mluví o lásce, kterou vnímá jako Boží dar i jako závazek. Podobně zvedá prst Ferdinand, ale najednou se to více podobá vítěznému gestu rockové hvězdy adresovanému fanouškům.

Povedla se výtvarná stránka inscenace, rozkročená mezi současností a dobovými detaily s nadčasovým přesahem. Jan Štěpánek do scény zakomponoval i lávku do publika, takzvané hanamiči, která pochází z japonského tradičního divadla.

Režie ji důsledně využívá v první polovině představení, kdy je zřejmé, že i stylizace pohybu se inspiruje v asijské divadelní tradici. Kostýmy Marka Cpina přesnými, ale vizuálně se zbytečně neprosazujícími odkazy ukazují na společenské postavení postav i jejich charakter.

Je těžké přistoupit současně k dílu tak "obehranému", jako jsou Schillerovy Úklady a láska, a ještě dokázat, aby silně zazněla silná témata, která do něho autor vložil v konkrétních, časově vzdálených okolnostech a době odpovídající formou.

Františákův pokus o strhující akční příběh zaujme vizuálně i energickým nasazením zúčastněných, atraktivní slupka ale nenaplněné interpretační možnosti neskryje.