Recenze: Režisér Bambušek rozpoutal manažerské hrátky s ďáblem pod Kaprunem

22. 2. 2017 9:03
Hru Elfriede Jelinekové Dílo, která se kriticky dívá na dějiny Rakouska, inscenoval v pražském Studiu Hrdinů režisér Miroslav Bambušek. „Tu a tam se nechává sebestředně unášet režijně-výtvarnými nápady, vzhledem k tomu, jak upřímný společenský apel jeho inscenace přináší, lze mu tento prohřešek odpustit,“ píše v recenzi Saša Hrbotický.
Dílo
Dílo | Foto: Martin Špelda

Dvě energické mladé ženy a dva sebevědomí muži, všichni v exkluzivní lyžařské výstroji, stojí na okraji svahu a opájejí se pocitem absolutní volnosti uprostřed zasněžených hor. Vzápětí berou do ruky snowboardy a opakovaně sjíždějí z kopce do údolí.

Tak sugestivním, spíš filmovým než divadelním obrazem, vykouzleným díky specifické dispozici Studia Hrdinů, otevírá režisér Miroslav Bambušek inscenaci hry Elfriede Jelinekové se strohým názvem Dílo. Významná rakouská dramatička a laureátka Nobelovy ceny v ní nekompromisně rozvíjí téma hledání kostlivců ve skříni novodobé historie, za což si opakovaně vysloužila mezinárodní respekt a uznání, stejně jako nenávist a nevybíravé útoky z řad členů ultrapravicové Svobodné strany Rakouska.

Miroslav Bambušek pro své projekty systematicky hledá neobvyklé hrací prostory a jeden takový mu nyní poskytl suterénní sál Studia Hrdinů se svým dlouhým, příkrým schodištěm a betonovou zdí, která se v inscenaci mění v pomyslnou zadržovací stěnu vodní nádrže v alpském Kaprunu. Právě u ní se zmiňovaný čtyřlístek dobře situovaných firemních kolegů a kolegyň po úvodní divoké snowboardové jízdě zastaví a v úžasu zjišťuje, o jak gigantické dílo se jedná.

Zaměnitelnost a uniformitu generace mladých a úspěšných manažerů prozrazuje fakt, že oba muži nesou stejné jméno Petr, zatímco obě ženy se jmenují shodně Heidi. Jejich jediným heslem je zábava. Bavit se vždy a za všech okolností. A tak sportovnější z obou Petrů coby exhibující vyznavač adrenalinu začne gigantickou přehradní stěnu zlézat, neboť právě pro takové zážitky sem jako turisté přijeli…

Nikoho ze čtveřice vzápětí nevyvede z bohorovné netečnosti, když je hlas profesionální průvodkyně seznámí s temnou historií kaprunské elektrárny: Stavba byla odstartována ve třicátých letech slavnostním výkopem čelného nacistického pohlavára Hermanna Göringa a za druhé světové války tady během vyčerpávajících prací zahynul nikdy neuzavřený počet zajatců z různých koutů Evropy. Další, tentokrát už rakouští dělníci na stavbě umírali i v poválečných letech, protože rizikové práce v neschůdném terénu byly slavnostně dokončeny až v roce 1955.

Oficiální historie o tom raději víceméně mlčí. Skutečný šok všem čtyřem manažerům ovšem nezpůsobí tento varovný historický exkurz, ale teprve následné zjevení přízračných postav čerta-ženy Bohouše a starého lucifera Luboše, z nichž se vyklubou svérázní teambuildingoví školitelé. Zprvu nezávazná cvičení se pod jejich taktovkou začnou rychle měnit v tvrdý dril podobný tomu, jaký zde za fašismu i v letech poválečných zažívali nasazení zajatci a posléze také běžní dělníci.

Představení oplývá silnou vizuální, ale také barvitou zvukovou stránkou, zajišťovanou předtočenými smyčkami i dvěma živými hudebníky ovládajícími bicí, housle, flétnu i zpěv.

Jednotlivé obrazy tvořivě využívají možností industriálně působivé scény, důmyslně se zde čaruje s nasvícením, s rekvizitami, s bizarními kostýmy, a to zvlášť u obou čertovských postav. Panovačný, fňukající a hned zase nečekaně citlivý čert-žena Bohouš v herecky nápaditém podání Magdaleny Sidonové nosí na hlavě rozčepýřenou kožešinu, místo tradičního ďábelského kopyta pajdá s nohou zalitou do kyblíku betonu a své svěřence prohání práskáním dlouhého biče.

Starý unavený lucifer Luboš, kterého ztělesňuje dlouholetý člen činohry Národního divadla Milan Stehlík, se mátožně plouží po scéně v dlouhém kabátě s hlavou chráněnou svářečskou přilbou. Dora Bouzková, Tereza Hofová, Jakub Gottwald a Robert Mikluš hrají postavy firemních kolegů s mimořádným psychofyzickým nasazením, chvílemi doslova nadoraz sil.

Ve shodě s Jelinekovou nabaluje postupně režisér Bambušek na žhavé téma netečnosti k temným stránkám historie i k utrpení jiných další a další znepokojivé motivy. Ať už je to otázka nerovnovážného postavení mužů a žen, prezentovaného okázale sexistickým postojem Petrů vůči partnerkám, nebo připomínka chlapské síly coby destruktivního elementu, jak ji v ironické nadsázce ilustruje proměna obou mužů v nafouklé sumo bojovníky.

Inscenace vrcholí v expresivní scéně pekelného máčení čtyř úpících pseudohrdinů v obřích kádích s ledovou vodou a ústí do poněkud mlhavě formulované úvahy nad dobyvatelským vztahem člověka k přírodě.

Zhruba od poloviny by představení prospělo krácení a zhuštění do kompaktnějšího tvaru. Třebaže se však Bambušek tu a tam nechává sebestředně unášet režijně-výtvarnými nápady, vzhledem k tomu, jak upřímný společenský apel jeho inscenace přináší, lze jí tento prohřešek odpustit.

Podobných kostlivců jako naši jižní sousedé bychom ve skříni nedávné historie našli dost i u nás, v Česku. O všudypřítomné modle zábavy nemluvě. Protože bavit se a nenaslouchat je moto dne, i kdyby mělo jít o hrátky s ďáblem.

Elfriede Jelinek: Dílo, Studio Hrdinů, 19. 2. 2017, režie: Miroslav Bambušek, překlad: Jitka Jílková

Hodnocení: 80 %

 

Právě se děje

Další zprávy