Recenze - Zcela nahá a krásně rostlá dívka věší na šňůru prádlo - konkrétně moravský kroj - v líbezné krajině. To je barevný plakát k inscenaci Maryša, kterou uvedlo jako svoji poslední novinku brněnské HaDivadlo.
Pokud pomineme jistou kýčovitost obrazového sdělení (útočícího na první signální soustavu) a pokud navštívíme představení mladého slovenského týmu v čele s režisérem Lukášem Brutovským, bude nám jasné, že tady se opravdu snaží nejslavnější českou travičku vysvléct nejen z oblečení ale také z tradičních pojetí.
A tento dramaturgický, scénografický i režijní a také herecký striptýz je zpočátku sympatický. Vše se odehrává na zcela vyprázdněné scéně, kdy s aktéry hraje toliko pět židlí.
Zapomeňte na rozevlátost a barevnost lidových krojů, všichni tady jsou postrojení do obřadních černých obleků a bílých košil (včetně žen). Jediná Maryša vpluje na scénu v černé minisukýnce a "vybarví se" jedinkrát, když na konci druhého jednání odjíždí do kostela v kroji pravé Hanačky s červeným šátkem a sukní.
Tento slavný akt, v němž ji rodiče brutálním způsobem nutí do sňatku se starým vdovcem Vávrou, však Maryša odehraje v punčoškách a spodním prádle - je zranitelná stejně jako obnažená. A nikde nemá zastání.
Škoda, že tady inscenátoři škrtli malou roli Stařenky. K této pramateři rodu se zoufalá dívka utíká jako k poslední instanci alespoň pro morální útěchu a podporu. I tady je však odmítnutá.
Maryšu zradili všichni, a tak rezignuje a jde se tupě oblékat na katechismus s nenáviděným ženichem. Proč naráz povolí v této inscenaci není úplně jasné. V kontrastu s vyprázdněnou scénou se tady hrají i barvité scénické poznámky o výpravě hospody či selské seknice.
Nefunkční ornamenty
Brutovský se svým týmem avizoval sestupování ke kořenům klasického textu, k obnažování podstaty. Odstranili sice nános pentlí či jadrné muziky (v inscenaci zazpívají herci toliko á capella pár lidovek), ale ve svém svatém tažení za podstatou, původem či příčinou Maryšina utrpení i zoufalého činu nanesli další a do jisté míry nefunkční ornamenty.
Vše kupříkladu opatřili podobným prologem a epilogem. V prvním výjevu tříhodinového večera tak před divákem defilují všichni venkované, kteří jsou kondolovat Vávrovi a dvěma sirotkům k pohřbu jeho ženy. Její fotografii s černou páskou třímají děti. A stejný výjev. V němž je ovšem se stejnými dětmi za pozůstalou Maryša tento kus vcelku nedramaticky ukončí.
Režie vede inscenaci, která je ale v mnoha obrazech nápaditá, k podivnému konci. Brutovský škrtnul slavný dialog o zatuchlém kafi od Žida a ze spolku. Maryša tady dokonce Vávrovi do očí vmete větu, že ho zadáví jak potkana, tedy sdělení, které si v originále říká logicky pro sebe. A začne nosit více a více bílých otrávených šálků.
Mumlající Vávra odevzdaně pije. Groteskní závěr poté ústí do nastíněného obrázku apatické vražedkyně, které matka stejně vztekle nutí černé šaty vdovy jako před lety svatební háv.
Maryša se tak stala usmýkanou ženou, jejíž vražedné gesto nemá vlastně žádný emancipační efekt notabene velikost. Okolí je totiž tato revolta, ponížení, zpackaný život a utrpení zcela fuk. "Musí to bét?" napíše umírající Vávra za zadní stěnu a divák si tuto větu může opakovat směrem k nezvyklému a divně přemrštěnému závěru večera.
Inscenace nabídne řadu zajímavých i spornějších nápadů. Působivé zobrazovaní zpitých vesničanů nebo hrůzy Hospodského z Maryšina týrání režie skvěle řeší počtem připisovaných čárek za kořalku na hospodskou tabuli. Tato deska je vlastně i pomyslným cejchem svědomí ostatních. Sem Francek po čase přikreslí třeba Vávru jako paroháče, což je zase vtípek z rodu pubescentních. Sem Vávra připíše svoji otázku…
Stesk po hořkém otrušíku
Maryša bratrů Mrštíkových je skvěle konstruované drama s mimořádnými hereckými příležitostmi.
Erika Stárková v hlavní roli (střídají si ji se Sárou Venclovskou s úlohou služky Rozáry) si s lačností vychutnává svoji počáteční zamilovanost do Francka, ale je od počátku skutečně neústupnou vzdorovitou dívkou.
Ve druhém jednání nabídne Stárková efektní polohu všemi šikanovaného stvoření, které si však vnitřní hrdost a vlastně i pevnou morálku nese do samého konce. V překombinovaném závěru je už trochu herecky nejistá.
Solidní výkon v intencích očekávaných tvrdých selských typů z Těšan předvedli Miloš Maršálek jako Lízal a Cyril Drozda coby Vávra. Tyto výkony jsou z kategorie tradiční a inscenaci dramaticky neozvláštňují. Přeťáple groteskní Strouhalka Kamily Valůškové je zřejmě režijním gestem, které chtělo dokázat pitvornou věrolomnost žen podobně jako do nesmírné expresivity vyhnaná Lízalka Simony Pekové.
Maryša se hraje už rovných sto dvacet let od své velmi úspěšné premiéry na jevišti pražského Národního divadla v roce 1894. Přes propast století nabízí dosud mimořádná témata a živé figury, které hrají o právu na lásku, o kupčení s majetkem, pravdou i náboženstvím a životem obecně.
K naznačenému řešení finále mají mladí tvůrci jistě právo. Je i sympatické, že se Hadivadlo neuvedlo ploskou konvenční inscenací tradičního textu v nářečí tedy hry, s níž se ve své historii vlastně nesetkalo.
Otázkou individuálního divákova přijetí otázkou zůstane, jestli se mu spíše bude stýskat po hořkém otrušíku působivého originálu nebo přijme apatickou vdovu, kterou podle soudničky (inspirující Mrštíky) vedli okamžitě v poutech do káznice na brněnské ulici Cejl a tím její izolaci i trest dovršili.
Alois a Vilém Mrštíkovi: Maryša. Režie: Lukáš Brutovský. Dramaturgie: Miro Dacho. Kostýmy: Zuzana Hudáková. Hrají: Miloslav Maršálek, Simona Peková, Sára Venclovská, Erika Stárková, Cyril Drozda, Jan Grundman, Věra Zástěrová, Kamila Valůšková, Jiří M. Valůšek, Marián Chalány, Martin Siničák. HaDivadlo, Brno. Premiéra: 10. a 11. ledna 2014.
