reklama
 
 

Recenze: Nová hvězda ruského dramatu ztrácí v Divadle v Dlouhé iluze v čekárně na smrt

18. 10. 2016
Poté co se tvorba reprezentanta nového ruského dramatu, ale také divadelního a filmového režiséra Ivana Vyrypajeva dočkala silné odezvy ve své vlasti, začala rychle pronikat i na zahraniční scény včetně těch českých.
Hlavní zprávy

Ačkoliv drama Iluze z roku 2011 vyrůstá na zdánlivě prostém půdorysu bilancování dvou starých manželských párů, ve skutečnosti přináší tresť autorova reformního usilování o to, jak zbavit divadlo zátěže iluzívnosti a psychologizování. Nehrát si na realitu, nezatěžovat inscenace umělou stylizací, ale navázat bezprostřední dialog s publikem, toť Vyrypajevova cesta. A jak si na ní vedou herci Divadla v Dlouhé pod režijním vedením loňské absolventky DAMU Alžběty Burianové?

Iluze vypráví příběh dvou amerických manželských párů, které po více než padesát let udržovaly přátelské vztahy a teprve na samém sklonku života si vyjevují, co se mezi nimi během uplynulých desetiletí odehrávalo, kdo koho podváděl a kdo koho miloval.

Každý z nich se zamýšlí nad tím, co mu přinášelo pocit štěstí a radosti, co ho trápilo, co tajil před svým partnerem, a také nakolik klamal sám sebe. Manželé Sandra a Denni se po léta setkávali s Albertem a Margaret na rodinných oslavách i v běžných situacích, vzájemně se podporovali, a možná také před sebou leccos zamlčovali.

Všichni zažívali vnitřní svár mezi iluzemi a tím, co skutečně žili. Ryze privátní vzpomínky vedou čtveřici postav (i diváky v sále) ke stále obecnějším úvahám, kde a v čem hledat v životě jistotu, jestli láska může být jen jednostranná a zdali je k naplněnému vztahu nutná absolutní upřímnost a otevřenost. Pátrání po tajemství citu zvaného láska a po míře sebeklamu nakonec vyústí až v neodbytnou metafyzickou otázku, která tu zazní hned několikrát: „Přece musí být něco pevného v tom stále se měnícím vesmíru?“

Vyrypajevovy Iluze se před dvěma lety dočkaly mimořádně úspěšného uvedení ve Slovenském národním divadle a soubor s inscenací zavítal i do Česka. Zatímco na Slovensku byli do čtyř rolí obsazeni zkušení herečtí matadoři, pražská inscenace má blíž k autorovu požadavku, aby postavy starců ztvárňovali herci mladšího věku. Neboť i to je jeden z vyrypajevovských postulátů, jak zbavit divadlo falešné hry na skutečnost: nerespektovat při volbě herců udané stáří hrdinů.

Většina inscenátorů zatím umísťovala dějiště Iluze ve shodě s požadavkem scénické oproštěnosti, tedy do jakéhosi univerzálního vyprázdněného prostoru. Naproti tomu režisérka Burianová v komorním kavárenském sálku Divadla v Dlouhé pracuje se zcela konkrétní kulisou čekárny s pořadovými čísly, monitorem a další nezbytnou výbavou. Jak se posléze ukáže, nečeká se tady na přijetí u úředníka ani u lékaře či psychologa, ale je to metaforické místo odchodu ze světa, jemuž se nevyhne nikdo z nás. Proto také diváci při vstupu do sálu najdou v programovém dvojlistě kupon s vlastním číslem...

Svůj nápad ovšem režisérka rozvíjí ještě o krůček dál. Příběh čtyř postav nezačnou herečtí představitelé První a Druhé ženy a Prvního a Druhého muže jen tak bez přípravy sypat divákům do tváře, ale předčítají ho ze společenského magazínu, jenž leží pohozen na stolku čekárny.

Originální řešení se zajímavou pointou je ovšem i přes svůj symbolický rozměr v příkrém rozporu s autorskou představou důsledné nedramatičnosti zprostředkovávaného příběhu, s vizí divadla bez rekvizit a kostýmů, divadla rozhovoru s divákem.

Ve Vyrypajevově dramatu nenajdeme dialogy ani přímé konflikty, každá z postav se vyjadřuje monologickou formou, herci nemají hrát ani hovořit ústy hrdinů, ale pouze o nich vyprávět. V Iluzích nezřídka jeden přebírá slovo od druhého, aby popsal a uvedl na pravou míru nejrůznější životní epizody, dojímal se jimi, nebo bavil, ale vzápětí také převrátil na hlavu, co sám před okamžikem vyslovil.

Autor tedy očekává, že se herci nebudou vciťovat do postav, ale „pouze“ tlumočit osudy. To na interprety klade specifické nároky, očekává se od nich, že vás budou oslovovat veškerou vahou své osobnosti, samotnou přítomností na scéně, skrytou energií, charismatem. Nikoliv technickou ekvilibristikou. Herci Divadla v Dlouhé, Marie Turková, Klára Sedláčková, Tomáš Turek a Martin Veliký naplňují požadavky po zdánlivě odtažité a odosobněné interpretaci textu jen zčásti.

Přesné držení rytmu řeči, pro Vyrypajeva tolik důležité, zvládají se střídavým úspěchem, snaha po dodržení metody nevciťování se je u nich evidentní, leč přece jen mezi nimi dochází ke vzájemným kontaktům, což dramatik zavrhuje.

Herci v Dlouhé pracují především s dobře vyzkoušenými zbraněmi ironie a sebeironie, upřednostňují drobné komické detaily. Třeba když První žena Marie Turkové se po přečtení kýčovitě sentimentálního textu o Denniho umírání dojatě rozpláče, nebo když Druhá žena Kláry Sedláčkové-Oltové vyprávějíc epizodu ze života jedné z mužských postav předvede efektní hlasové proměny.

Martin Veliký v roli Druhého muže vsází především na směšnou upřímnost a bezelstnost. Nejpřesvědčivější z nich je Tomáš Turek v roli Prvního muže. Jeho minimalizovaný projev nejvíce souzní s autorem, s požadavkem, aby emoce nevznikaly z dramatických střetů, ale pouze z obsahu sdělovaných myšlenek. Naplno se to projeví při Turkově interpretaci epizody z dovolené v australské poušti, kde jedna z postav hry aspoň na chvíli nalezne svůj kýžený pevný bod ve vesmíru.

Komorní inscenace Divadla v Dlouhé v pravou chvíli upozornila na zajímavou hvězdu nové ruské dramatiky, leč autorova reformátorského usilování i kladení otázek po smyslu lidské existence v proměnlivém oceánu lidských citů se spíš jenom dotkla, než že by ho dokázala divákům naplno zprostředkovat.

Ivan Vyrypajev: Iluze, Divadlo v Dlouhé – Divadelní kavárna, 15. 10. 2016, režie: Alžběta Burianová, překlad Tereza Krčálová

Hodnocení: 60 %

autor: Saša Hrbotický

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama