reklama
 
 

Recenze: Nová Atlantida v Národním divadle vzkazuje, že z každého, kdo má názor, umí udělat hlupáka

3. 3. 2018
Národní divadlo uvedlo na Nové scéně ambiciózní inscenaci Nová Atlantida, která se skepticky vyjadřuje k představám, jaké mají o současném a budoucím stavu světa nejrůznější osobnosti počínaje Markem Zuckerbergem přes Donalda Trumpa až po přísnou čínskou matku. Všeobjímající ironie představení ale vyznívá až příliš pohodlně, lacině a povýšenecky.

Jednou z obvyklých výtek vůči českému divadlu je, že si málo všímá společenských problémů či politických otázek a je příliš zahleděné do sebe.

To se nyní v Národním divadle rozhodli napravit představením režiséra Jiřího Adámka. Autor má v tomto ohledu řadu zkušeností, politice, respektive politikům se vysmívá již jedno z jeho prvních úspěšných představení Tiká tiká politika. Parodicky pak zdivadelnil evropskou Ústavu a přímým předchůdcem Nové Atlantidy byla inscenace Po sametu, již Nová scéna uvedla u příležitosti 25. výročí listopadu 1989.

Titul aktuální Nové Atlantidy odkazuje k představě vysněné země, ke které je třeba směřovat a kde bude vše přesně tak, "jak má být". Potíž je v tom, že tuto představu, stejně jako případnou cestu k ní, si každý může vysnít úplně jinak. Samotní inscenátoři přitom žádný vlastní názor ani hodnotový postoj nenaznačují. Spokojí se s tím, že se všem a všemu s ironickou převahou vysmívají.

Prakticky to vypadá tak, že na rozlehlém jevišti Nové scény divák vidí zahradní slavnost, kde se kromě grilování klobás a výroby hamburgerů občas pronášejí proslovy. Ty jsou určené dílem publiku, dílem ostatním účinkujícím a dílem skupině dětí, které se neustále pohybují prostorem a zastupují tak cosi jako manipulovatelnou veřejnost i budoucnost světa.

Po divadelní stránce je Nová Atlantida podívanou dosti chudou. Občas se dobře sborově zpívá (hudbu napsal Marek Doubrava), postavy však na sebe vzájemně téměř nereagují a i výraznějších akcí i režijních či scénografických nápadů je tu pomálu. Tím hůř, že obvyklý zádrhel v podobě mikroportů zvyšuje pocit odtažitosti; často je dost velký problém odhalit, který z herců právě mluví. Představení má navíc značně klopýtavé tempo, což je v případě režiséra Adámka, známého strojově přesným rytmem inscenací, docela nemilé překvapení.

Představení začíná pateticky optimistickým otevřeným dopisem zakladatele Facebooku vlastní dceři, plným frází o světlé budoucnosti lidstva. Pak dojde na cynického šiřitele hoaxů, naivní aktivistku, trochu hloupě působícího obhájce liberální demokracie, neméně hloupě vyhlížející konzervativní dámu připomínající Margaret Thatcherovou, hrozivého ruského prezidenta a jeho nepolapitelně kluzkého poradce nebo bláboly Donalda Trumpa o zdi na mexické hranici. A tak pořád dokola.

Nová Atlantida

Národní divadlo Praha, Nová scéna
Režie: Jiří Adámek
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna a kostýmy: Antonín Šilar
Hudba: Marek Doubrava
Premiéra: 1. 3. 2018
Hodnocení Aktuálně.cz: 50 %

Celek působí dojmem, že se inscenátoři chytili do pasti, již sami nastražili: všeobjímající ironie vyznívá až příliš pohodlně, lacině a povýšenecky. Výsledkem tak není nabádání ve stylu "odmítněme fráze a lži, žijme podle svého, hledejme své vlastní postoje", k němuž nejspíš Nová Atlantida chtěla dospět, ale spíš sdělení, že "libovolný názor umíme převyprávět tak, aby jeho hlasatel vypadal jako darebák nebo pitomec".

K malé změně dojde alespoň v závěru, kdy žertovná zmínka, že výraz politická korektnost je vlastně politicky nekorektní, spustí všeobecné nadávání na elity, do nějž se ozve výrok "Pane Babiš, zastavte to". Nejpronikavější vystižení stavu věcí to jistě není, ale aspoň tu autoři na poslední chvíli opustili bezpečnou ulitu a zkusili jít na trh s náznakem vlastního názoru.

autor: Vladimír Mikulka | 3. 3. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama