Málo smíchu mezi blázny
Noc bláznů australského dramatika Louise Nowry uváděná na scéně Rokoka v překladu Dáši Bláhové má zdánlivě všechny předpoklady úspěchu. Začínající, bázlivý režisér Lewis (nová herecká posila souboru Michael Vykus) dostane příležitost, aby v prostředí psychiatrické léčebny nastudoval celovečerní představení.
Že to nebude mít lehké, pochopí, už když spatří vyhořelý sál, v němž se má divadlo provozovat. A co teprve, když se začne seznamovat se svými herci. Každý si nese jako stigma psychickou poruchu a ten nejaktivnější z bláznů dokonce prosadí, aby namísto plánovaného Brechta nastudovali Mozartovu operu Cosi fan tutte…
U mnohokrát vyzkoušeného modelu divadla na divadle by se dala předpokládat vřelá divácká odezva, jenže Noc bláznů přináší máloco nového nebo překvapivého, a tak ani smíchu v hledišti nezaznívá tolik, kolik si v Rokoku slibovali.
Hlavní příčina spočívá v samotném sotva průměrném Nowrově textu, pracujícím s obvyklými schématy žánru. Zatímco diagnózy některých pacientů jsou dány jednoznačně, u jiných se lze jen dohadovat, proč tráví svůj život za zdmi sanatoria, působí spíš jako schematické figurky z inovované starodávné frašky.
Naprázdno vychází snaha o zasazení děje do širšího společenského kontextu 70. let, kdy v Austrálii probíhaly demonstrace proti válce ve Vietnamu. Zmínky o protivládních akcích tvoří jen nepodstatnou kulisu.
Režijní vedení Pavla Kheka postrádá cit pro rytmus a důraznější nadsázku, inscenace občas zaškobrtne o nemístnou doslovnost: k vyvolání iluze požáru by snad nebylo třeba používat na jevišti skutečného ohně… Neujasněnost míry komediální stylizace se odráží v hereckém pojetí na škále od ostré karikatury (rozčepýřený pyroman Doug Aleše Bílíka) přes masku nasupeného klauna, s níž si vystačí Oldřich Vízner v roli milovníka wagnerovské opery, až po civilní výraz feťačky Julie v podání Niny Horákové.
Nejlépe si vede Veronika Gajerové jako smyslná Cherry. Hereččin eruptivní temperament vnáší na jeviště vzruch a svěží závan komediantství. Zklamáním pro diváky nejspíš bude, že se při ztvárnění Mozartovy opery téměř nedočkají živého zpěvu, byť třeba v neumělé parodické podobě. S výjimkou bezpečně intonující Veroniky Gajerové odehrají všichni ostatní své figury jen jako pantomimu doprovázenou playbackem.
Soudě dle předešlé režijní práce Pavla Kheka, jeho doménou je divadlo velkých citů a vášní (viz nedávná adaptace Markéty Lazarové), nikoliv komediální žánr. A tak v Noci bláznů nakonec nejvíc vynikne scéna, v níž tři pacientky - adeptky herectví sehrají dvakrát za sebou stejný obraz z Mozartovy opery. Nejdříve jako stydlivé, toporné začátečnice, a po akceptování úderných režijních pokynů znovu, tentokrát už coby opravdové divy. Nejde o výstup extrémně komický, zato potěší jako malá poklona jevištní imaginaci.
Když Testosteron s Estrogenem zpívají a tančí
Ambice nového zaručeného želízka v ohni diváckého zájmu má naplnit také hudební revue na scéně ABC s předlouhým názvem Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách.
Jedná se o dramatizaci populárně naučného bestselleru z pera úspěšné dvojice Allana a Barbary Peasových. Manželský tandem Peasových vyzbrojený znalostmi z psychologie, sociologie a výzkumu mozku řeší ve svých knihách zábavnou formou vztahové problémy mezi pohlavími, odvěký souboj i vzájemnou přitažlivost mužů a žen.
Režisér Miroslav Hanuš spolupracuje s Městskými divadly pražskými už poněkolikáté a etabloval se tu jako specialistka na žánr hudebních komedií. Pro jevištní adaptaci nedějové příručky zvolil prosté řešení. Ve společné čekárně psychologa a ušní lékařky, jinak rozhádané manželské dvojice, se setkávají různorodí pacienti, aby se během čekání na vyšetření pokusili společnými silami objasnit taje ženského a mužského myšlení a vnímání světa. Vystresovaného kytaristu Denyho doprovází do čekárny rovnou celá kapela, protože její členové si u psychologa potřebují vyřešit ponorkovou nemoc...
Po tomto jednoduchém oslím můstku převádí Hanuš na scénu reprezentanty obou pohlaví, kteří zde po dvě a půl hodiny rozehrávají zábavné skeče, modelové situace z manželského i mimomanželského soužití, ale také přemíru pěveckých a tanečních čísel s doprovodem živé hudby. Premiérové publikum (a na reprízách to nejspíš nebude jiné) kvitovalo s povděkem více či méně vtipné důkazy o rozdílnosti mužského a ženského mozku, třeba ve scénkách o neschopnosti mužů nalézt v lednici máslo a o nezpůsobilosti žen couvat bez karambolu autem.
Herecky, pěvecky i tanečně se během večera blýskne většina z obsazených herců, ať už pozoruhodně muzikální Martin Písařík coby kytarista a zpěvák Deny, Jitka Smutná a Zdeněk Velen v rolích lékařského páru, který celou diskusi o rozdílnostech pohlaví bezděčně zapříčiní, Lucie Pernetová jako emancipovaná zdravotní sestra nebo Barbora Janatková ztělesňující neúspěšnou televizní rosničku. Speciální zmínku si zaslouží Jiří Klem v roli Eduarda.
S noblesou a bez primitivního karikování reprezentuje „třetí pohlaví“, tedy gaye, jenž do dění vnáší smířlivý tón moudrého stáří. Zcela specifický herecký úkol připadl Zbigniewu Kalinovi a Lukáši Jurkovi, první z nich hraje ženský hormon Estrogen, druhý mužský Testosteron. V nestvůrných kombinézách vycpaných dle znaků příslušného pohlaví glosují slovem, zpěvem i tancem, co se právě odehrává na scéně. Škoda prvoplánovosti jejich kostýmů, protože jinak lze před syntetizujícími, herecko-pěvecko-tanečními výkony obou pánů s respektem smeknout.
Handicapem inscenace je ovšem nadměrná statičnost, a to navzdory vynikající práci choreografky Jany Hanušové, která veškerá taneční čísla dokázala znamenitě rozpálit. Použití jednoduchého principu dávných semaforských představení, kdy účinkující i kapela sedí na scéně a před nimi se rozehrávají příslušné skeče nebo diskuse k danému problému, dnes působí lehce anachronicky a okoukaně. Výběr písní by si zasloužil přísnější dramaturgii.
I když jsou vesměs interpretovány na obdivuhodné úrovni, jde jen o ty nejprovařenější hity šedesátých a pozdějších let s částečně pozměněnými texty (Boty proti lásce, Swing, Tak prázdná, Dynamit, Sex Bomb), seskládané tak, aby nekompromisně útočily na ucho každého diváka. A to je vlastně problém Hanušovy novinky jako celku. Princip zábavnosti, soustavného žertování, a vzájemného špičkování v ní tak okatě dominuje, až to paradoxně začne vyvolávat touhu po chvilce zvážnění, přeladění do jiné nálady. Asi tak jako se to stejnému inscenačnímu týmu před časem podařilo při dramatizaci Rostenova Pana Kaplana.
Obě novinky Městských divadel bezděčně prozrazují, že s humorem na scéně to není snadné. Zatímco v první je ho povážlivě málo, v té druhé, která stojí profesionálně výš, zase až přespříliš. I tak si nejspíš svého zábavy lačného diváka najdou.
Louis Nowra: Noc bláznů, Divadlo Rokoko, 12. 3. 2016, režie: Pavel Khek
Hodnocení: 40 %
Allan a Barbara Peasovi / Miroslav Hanuš: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, Divadlo ABC, 19. 3. 2016, režie: Miroslav Hanuš
Hodnocení: 60 %
