Recenze: Krvavá svatba dvojice SKUTR nejvíc překvapí tím, že nic mimořádného nepřináší

Saša Hrbotický Saša Hrbotický
20. 3. 2017 15:45
Tandem SKUTR čili Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským je podepsán pod mnoha výraznými inscenacemi českých, moravských i zahraničních scén. Není divu, že jeho první spolupráci s činohrou Národního divadla provázelo značné očekávání. Jak se tedy slavné duo, jež reprezentuje nekonvenčnější linii současné divadelní režie, popasovalo s baladou španělského klasika Garcíi Lorky?
Federico García Lorca: Krvavá svatba.
Federico García Lorca: Krvavá svatba. | Foto: Martin Špelda

Krvavá svatba poprvé uvedená v roce 1933 je hra překypující vášněmi, její síla spočívá v básnivém slově a v přechodech od reálného k surrealistické přízračnosti.

Lorca k ní našel inspiraci ve skutečné události ze španělského venkova. Jednoduchý příběh odpovídá duchu a poetice lidových balad. Nevěsta během svatebního dne zradí ženicha a uteče se svým dávným milencem Leonardem. Dotčený ženich dvojici pronásleduje tak dlouho, než vše dospěje k tragickému střetnutí rozběsněných soků.

Oba režiséři se částečně zřekli španělského koloritu, takže se nedočkáme ohnivého flamenca ani zvuku kastanět, ale zároveň ho nijak zarputile nepopírají. Španělské reálie se opakovaně objevují třeba v symbolice citronů, jejichž šťávu hrdinové polykají místo panáků pálenky.

Výtvarně tvůrci děj ukotvili do univerzální scenérie s velkým krajinným motivem, posléze přidali prosvětlený interiér místnosti s šatníkem nevěsty a svatební stůl, pod nímž se v nejdramatičtější chvíli ukrývají milenci před zraky svatebčanů. Básnivě trýznivé třetí dějství situovali do velké haly s cirkulárkou, snad coby symbolem chlapské brutality a krvežíznivosti.

Inspirace venkovským prostředím se odráží ve žlutých a bílých šatech u žen a v charakteristických tmavých oblecích mužů, ale také v konkrétnosti rekvizit, jako jsou nože a brousky či dřevěné pletací jehlice. Španělské písně jsou vcelku nenásilně nahrazeny tesknými moravskými lidovkami, jenže po chvíli se veškerého folklorního notování a ilustrativního pobíhání zdá být už přes míru. Co mělo dodat představení vzlet, to ho naopak zahlcuje popisností a povážlivě sráží k zemi.

Textová úprava poněkud potlačuje sociální ukotvení příběhu i motiv srážky dobových konvencí s přirozeným lidským citem a soustřeďuje se na vypíchnutí archetypálních obrazů neměnného údělu mužů a žen i jejich ambivalentních vztahů.

Nejvýmluvněji to dokládá rámující úvodní scéna, která se ve variaci vrátí v samotném konci: Ženy s dřevěnými jehlicemi v rukou trpně zápasí s klubky vlny a vzpomínají na své zemřelé partnery a syny, zatímco muži se naplno oddávají klukovsky zarputilému fotbalovému zápolení. Jenže zvolený režijní koncept Kukučky s Trpišovským spočívající v nahrazení síly básníkova slova živým obrazem se často míjí účinkem.

Rozostřená hranice mezi snem a realitou se v nové inscenaci Krvavé svatby zračí nejen v symbolických postavách Luny a Smrti, ale je zdůrazněna přítomností postav zemřelých otců a bratrů, kteří se u Lorky nevyskytují. Ačkoliv v textu jsou potlačeny dílčí detaily vztahujících se k dobové realitě venkovského života, v choreograficky zpracovaných pohybových sekvencích jako by se sem zase oklikou vrátily, třeba v motivu zlověstného broušení nožů.

Přemíra podobných pasáží zpomaluje tempo a tříští děj. Výslednicí je představení svým duchem takřka tradicionalistické, což významněji nedokáže narušit ani módní zobrazení Smrti jako zpívajícího žebráka s mikrofonem a kytarou (Saša Rašilov). Celkovou nekompaktnost podtrhují herecké výkony, z nichž některé sklouzávají k patetické hře na vesnickou zemitost, zatímco třeba vedlejší postava Otce nevěsty v nápaditém ztvárnění Davida Prachaře vnáší na scénu odlehčující humor.

Nevěsta v podání Pavlíny Štorkové nemá příliš prostoru na to, aby divákovi čitelněji vyjevila motivaci svého konání. Ženich Patrika Děrgela i Leonardo Filipa Kaňkovského jsou jen přímočaře nahozené typy temperamentních kluků.

Nejzajímavější charakter rychle odhalíme v Matce Taťjany Medvecké, kterou herečka vede přesně po hraně mateřské něhy a tvrdosti ženy těžce zkoušené ranami osudu. Působivou črtu zjitřených emocí nabízí i Tereza Vilišová v roli nemilované Leonardovy manželky.

Krvavá svatba v režii dua SKUTR pohříchu nejvíc překvapí tím, že navzdory velkému očekávání nic mimořádného nepřináší. Návštěvník Národního divadla volající po tradičnějším zážitku sice může být částečně uspokojen, ani jeho však nejspíš úplně neoslní rustikální folkloristický ráz, rozvolněný rytmus a nesourodý projev hereckého ansámblu.

Po zdařilých novinkách aktuální sezony v režii Daniela Špinara, Jana Mikuláška či Štěpána Pácla působí Krvavá svatba dvojice SKUTR jako neplánovaná přestávka na cestě za progresivní tváří naší první scény.

Federico García Lorca: Krvavá svatba, činohra Národního divadla ve Stavovském divadle, 16. 3. 2017, režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), překlad: Vladimír Mikeš

Hodnocení: 60 %

 

Právě se děje

Další zprávy