reklama
 
 

Recenze: Nebeského Heda Gablerová v divákovi vyvolává pocit, že sleduje hemžení laboratorních myší

27. 5. 2016
Už potřetí v rozpětí jedenácti let se režisér Jan Nebeský vrátil do Divadla v Dlouhé, aby inscenoval drama norského klasika Henrika Ibsena. Po Divoké kachně a Eyolfkovi přišla na řadu Heda Gablerová, jedna z Ibsenových nejhranějších a zároveň nejbezvýchodnějších her. Jestliže v původním Ibsenově textu z roku 1890 lze vystopovat alespoň záblesk pochopení pro některé z aktérů, v Nebeského inscenaci divák postavy sleduje nezúčastněně, jako by se díval na hemžení laboratorních myší v akváriu.
Doporučujeme

Zakladatel moderního dramatu Henrik Ibsen stvořil v Hedě Gablerové jednu z mnoha velkých hrdinek, usilujících o vymanění se z pout dobových konvencí.

Tentokrát jde ovšem o ženu ledově chladnou, zklamanou, neschopnou nalézt ve svém životě cokoliv pozitivního. Hrdá a povýšená Heda Gablerová je dcera z lepší rodiny, která do té míry trpí nudou v manželství s tuctovým humanitním vědcem Jørgenem Tesmanem, že se nakonec uchyluje k nejtragičtějšímu, konečnému řešení.

Režisér Nebeský se tento neradostný příběh pokusil transformovat do moderního tvaru. Vyjadřuje v něm hluboké znechucení nad stavem společnosti, v níž jsou lidské city a vyšší ideály válcovány bezbřehým egoismem, vzdorem, neschopností základní domluvy mezi partnery, příbuznými i blízkými přáteli.

Hedu s manželem zastihneme ve chvíli, kdy se vrátili ze svatební cesty a muž si slibuje, že získá kvalitní práci na univerzitě. Do jejich odcizené domácnosti vstupují další postavy.

Tesmanova starostlivá teta Julie v podání Jaroslavy Pokorné sem podniká necitlivé nájezdy a jako stará kvočna oprašuje starosvětské představy o spořádaném manželství. Rodinný přítel doktor Brack (typově přesný Miroslav Hanuš) usiluje o přízeň Hedy s výrazem vychytralého buldoka. Hedina dávná kamarádka a spolužačka Tea Elvstedová, kterou hraje Klára Sedláčková-Oltová, je ukázkovým ztělesněním omezené naivky, pobíhající z místa na místo s papírovými taškami ze značkových butiků. Lépe nevychází ani jediný člověk, jenž kdy vyvolal Hedin upřímný zájem, a sice Eilert Løvborg (Robert Mikluš). Ač je to idol z mládí a respektovaný spisovatel, nyní se z něj v očích Hedy stala pouhá troska, utápějící svůj žal v alkoholu a planém sebemrskačství.

Lépe ovšem nedopadá ani sama titulní hrdinka ztělesněná Lucií Trmíkovou. Po většinu času sedí separovaná za plexisklovou stěnou, jako by si chtěla zachovat štítivý odstup od okolního světa. Zloba, krutost a pohrdání tvoří veškerou náplň jejího vnitřního světa. A to bez ohledu na vědomí, že již ve svém těle nosí zárodek dalšího života.

Leitmotiv Nebeského inscenace tvoří sedm hlavních hříchů, jak je známe z křesťanské tradice. Pojmy pýcha, lakota, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost, lenost (ve smyslu malomyslnosti a duchovního znechucení) se v několika jazykových mutacích objevují na projekční ploše nad hlavami herců, aby divákům průběžně připomínaly, čím vším postavy na scéně trpí a co je určuje.

Znervózňujícím dojmem působí nepřetržitá projekce digitálních hodin, snad jako připomínka neúprosného plynutí lidského života. Bizarní kostýmy a kostýmní doplňky režie využívá jako tu více tu méně vtipný prostředek k charakterizaci postavy, aby bylo okamžitě zřejmé, s kým máme tu čest.

Nabízí se ovšem také výklad, že postavy nazíráme prizmatem Hediny škodolibé fantazie, proto je pak možné, aby se změkčilí muži producírovali po scéně v dámských parukách, květovaných kostýmech i vysokých podpatcích, zatímco nelítostná Heda si vystačí s vojensky strohým tričkem a kalhotami.

Někdy je té těžkotonážní jevištní metaforiky až příliš, jako třeba u postavy tety Julie, jejíž myšlenkovou ustrnulost má nejspíš zdůrazňovat sádrový límec kolem krku. Stejně tak ani příčné rozdělení scény plexisklovou stěnou se nejeví jako natolik nosný nápad, aby na něm bylo možné postavit celé představení. Na první pohled je to zajímavé scénografické vyjádření Hediny chladné distance od okolního světa, jenže jeho dramatická účinnost se postupně vytratí. A totéž konstatování lze vztáhnout na celou inscenaci.

Plnokrevné postavy s rozvinutou psychologií režisér záměrně nahrazuje křiklavými karikaturami lidských nectností a slabostí. Nenasytnost Jørgena Tesmana (další z trefných groteskních stylizací Jana Vondráčka) frustrovaného manželčinou odtažitostí dokumentuje lačné pojídání šlehačkového dortu.

Hedina bývalá láska Eilert Løvborg zase každou chvíli tahá z kabelky plátky šunky a bleskurychle je hltá. Samotná Heda svou poživačnost odhalí ve chvíli, kdy si holýma rukama cpe do pusy pořádnou porci tatarského bifteku. Chvíli vás to šokuje, pak se to začne jevit aspoň zábavně, ale nakonec chtě nechtě sklouznete do stavu otupělého sledování všeho, co se na scéně odehrává, protože inscenaci chybí gradace.

Co bylo řečeno v úvodu, se totiž objevuje až do konce inscenace v pouhých variacích, ale bez zřetelného vývoje a posunu. Hedina jednostrunná nenávist a pohrdání vším, co ji obklopuje, stejně jako marnost lidského pachtění Hediných protihráčů nakonec tak trochu vyšumí, aniž by se vás hlouběji dotkly. A to navzdory výmluvnému konci, v němž Jørgen Tesman i rodinný přítel doktor Brack s naprostou netečností přijímají Hedino sebezáhubné gesto.

Je nepochybné, že pro herce může být Nebeského inscenace inspirativním cvičením, ozkoušením si jiných metod jevištní práce. Otázkou však zůstává, kolik podnětů nakonec přináší divákovi.

Henrik Ibsen: Heda Gablerová, Divadlo v Dlouhé, 21. 5. 2016, překlad: František Fröhlich, režie a scéna: Jan Nebeský, scéna a kostýmy: Jana Preková

Hodnocení: 60 %

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama