Recenze - Povídka Proměna je emblematickým dílem Franze Kafky, který badatelům na poli literatury, filozofie i psychologie nabízí nepřeberné množství interpretací. I proto je zajímavé sledovat inscenační tradici jeho děl – divák se může konfrontovat vždy s celkem jiným pohledem.
Poslední květnový den nabídlo nový podnět kafkovskému badatelskému úsilí Švandovo divadlo, když uvedlo dramatizaci Proměny v režii Dodo Gombára.
Řehoř Samsa coby glosátor maloměšťáctví
Gombár se drží předlohy jen volně a základní dějovou linku variuje s vlastním autorským vkladem. Rozhodl se motiv proměny zdůraznit u všech postav předlohy, nejen u samotného Řehoře, jenž se podle Kafky jednoho dne vzbudil jako „jakýsi nestvůrný hmyz“.
V inscenaci Švandova divadla je tento jeho bizarní osud spíše podružnou ilustrací a zdoslovnělou metaforou toho, co se děje kolem něj.
U Gombára projde proměnou každá postava. V úvodním výstupu rodinné snídaně se všichni svěřují se znepokojivým snem, v němž se stali rozličnými druhy hmyzu. V groteskním rámci inscenace totiž všichni postrádají lidskost, elementární naplnění vyšší podstaty svého života. Všichni jsou slizcí a odporní, parazitují na Řehoři, vedou banální rozhovory a netuší, co by měli nebo neměli se svými životy dělat.
Režisérova ruka tak zřetelně rýsuje nelítostný obrázek maloměšťáctví a přízemnosti. Gombár tomuto tématu napomáhá i explicitními narážkami, kupříkladu dává otci rodiny číst bulvární plátek nebo nechává matku popuzeně vyjadřovat zhnusení nad dvojicí homosexuálů.
Jediný Řehoř (Marek Pospíchal) má dostatek nadhledu a sebereflexe, aby si uvědomil všudypřítomnou plytkost. Odpor ke společnosti i k sobě samému začne fyzicky prožívat a měnit se na hmyz, což ale v inscenaci není nijak vizualizováno.
Řehoř je především mučedníkem, jenž nezvládl tíhu nedostatků okolního světa a rozhodl se trpět. Tvůrčí tým nešetřil biblickými citacemi a v závěru Samsa dokonce ulehá na kříž do polohy Ježíše. Blonďatá dlouhovlasá paruka a plena ilustrují, ale zároveň i hodně doslovně karikují Mesiáše.
Kafka, Freud i Evropská unie
Dílo Franze Kafky je mimo jiného živnou půdou pro freudovské interpretace a Gombárova inscenace dává jeho psychologické hloubce zadost – i když za cenu znepřehlednění hlavní významové linie.
Pokřivené rodinné vazby, nevyřešený vztah otce se synem a matky s dcerou, ale i nepochopitelné incestní intermezzo, kdy Řehoř znásilní vlastní matku, jsou materiálem na celou další inscenaci. Profily postav se natolik vrství, že se z nich vytrácejí klíčové charakteristiky.
Co však spojuje všechny bez rozdílu, je neustálé stěžování si. Rodina se nedokáže vypořádat s faktem, že s „onemocněním“ Řehoře přišla o jediný zdroj příjmu. Sestra Markéta (Martina Krátká) pláče, že nemůže studovat na konzervatoři, a dojemně zavrže na housle Ódu na radost. Ve falešných tónech hymny Evropské unie jako by se zrcadlila vratká budoucnost starého kontinentu. Nenaplněné sny a touhy lidí, pohodlnost, prázdnota a finanční nesamostatnost jsou v inscenaci základem pro kafkovskou existenční úzkost a bezvýchodnost.
Nereálné v reálu
Kafkova povídka zaráží čtenáře zejména kontrastem absurdní situace a tónu zamyšlení se nad ní. Řehoř tuto nereálnou proměnu vnímá celkem reálně, ba přímo prakticky. Podobně tak režisér se scénografem Petrem Masopustem zasadili nereálný děj inscenace do hmatatelného, konkrétního a pro diváka známého prostoru hlediště. Mystifikace a hra na realitu se tak ještě násobí.
Je až s podivem, kolik vtipných hříček a interpretací lze vytěžit z tohoto celkem jednoduchého nápadu. Zmatený a hysterický pohyb herců po přímkách uliček vytváří dojem jednoduchých loutek smýkaných na šňůrce ze strany na stranu. Sedadla znemožňují přirozený pohyb, a zhmotňují tak nepřeberné množství životních překážek.
Funkční včlenění technicko-provozních prvků divadla do inscenačního rámce násobí myšlenkovou i estetickou rovinu. Masivní kovová požární opona nebo bezpečnostní osvětlení hlediště vytváří chladný dojem obnaženého a poezie zbaveného divadla, v širším slova smyslu konstruktu, jenž je jádrem všeho krásného.
Kostýmy Lenky Odvárkové důsledně karikují maloměšťáctví. V úvodním výstupu mají všichni nevkusné a nemoderní oděvy okrových a hnědých barev a stařecké pantofle. Následně se herci oblékají do jemně stylizovaných oděvů, v nichž se odráží jejich postavení a charakter, ale bez bližšího časoprostorového určení.
Defilé zvrhlíků
Scéně-hledišti dominuje plošina, na níž se odehrává Řehořova agonie. Polonahý Marek Pospíchal se v konstantní křeči zamotává do jakési dlouhé červené gumy, která ho postupně svazuje a znemožňuje mu pohyb. U herce je nutné ocenit, že bez zbytečné přeexponovanosti dokáže po celou dobu, vystaven na plošině zrakům všech diváků, udržet dojem vnitřně sžíraného člověka.
Herecký soubor je již tradičně v inscenacích Švandova divadla silnou stránkou. V Proměně každý ukazuje lidskou a emoční vyprázdněnost z jiného úhlu – otec Petra Vaňka je bigotní a apatický, matka Kristýny Frejové popudlivá a prudérní, sestra Martiny Krátké naivní a infantilní, služka Andrey Buršové (v alternaci s Erikou Stárkovou) vulgárně lascivní a prokurista Davida Punčocháře je úlisným byrokratem.
V této zvrhlé mozaice vytváří homosexuální milenci v podání Tomáše Pavelky a Patrika Děrgla jediný záblesk lidskosti. Svou hravostí, úpřímným citem a emocionalitou vyvažují chlad Řehořovy rodiny.
Inscenace rozhodně není dílem střídmého minimalismu. Kafkova Proměna se změnila téměř k nepoznání, inscenace nabízí množství podnětů k zamyšlení i vizuálně působivých prvků. Jako celek se ale pod tíhou toho všeho rozpadá.
Franz Kafka: Proměna. Režie: Dodo Gombár. Adaptace: Dodo Gombár, Lucie Kolouchová. Dramaturgie: Lucie Kolouchová. Scéna: Dodo Gombár a Petr Masopust. Kostýmy: Lenka Odvárková. Hrají: Martina Krátká, Marek Pospíchal, Patrik Děrgel, Kristýna Frejová, Tomáš Pavelka, David Punčochář, Petr Vaněk, Andrea Buršová, Erika Stárková. Premiéra 31. května 2014 ve Švandově divadle. Nejbližší představení: 18. června a 17. září.
