reklama
 
 

Recenze: Hamleti s Čtvrtníčkem a Plodkovou působí rozpačitě. Ambiciózní hra nevyužila potenciál

21. 11. 2015
Divadlo Na zábradlí uvedlo novou autorskou hru Hamleti, která se zároveň stala první premiérou letošní sezony. Tvůrčí trio Mikulášek-Viceníková-Cpin tak zahajuje Na Zábradlí třetí rok a start to není zrovna jednoduchý. Jednak musí obhájit právoplatnost všech ocenění, které posbírali v loňském roce, zároveň si situaci poněkud zkomplikovali fiaskem s inscenací Doktor Živago. Inscenace Hamleti se proto pojila s poměrně napjatým očekáváním. Více v recenzi Barbory Čihákové.
Doporučujeme

Praha – Celá inscenace se tematicky točí okolo divadla, především okolo herců. Jeden z Hamletů (Petr Čtvrtníček), kterých je na scéně celkem sedm, udá už na začátku jasnou dikci celé inscenace.

V počátečním monologu zazní od řečnické otázky: „Je tu někdo, kdo mě nezná?“, která je oceněna smíchem, až po absurdní výkřiky, narážky, úryvky z jiných děl, ale i kvazicitace: „čestnost je choulostivý prvek… každý příběh má svůj kontext… hlavně se nepokoušejte nic pochopit.“

Monology ostatních Hamletů se drží této linie, kde se konfrontuje frázovitost pro divadlo příznačná, snaha vyslovit obecně platnou pravdu v jedné větě, s parodickým hereckým ztvárněním. Vrací se tak motiv groteskna – který není pro Mikuláška v interpretaci ničím novým, naopak odpovídá jeho poetice – a stává se ústřední linkou.

Zároveň je jedním z princů, který umožňuje jednotlivým Hamletům ukázat i druhou stranu herectví, kterou je neustálý pocit schizofrenie, kdy v sobě jeden člověk pojímá nekonečné množství postav, jichž se nezbaví ani ve chvíli, kdy opustí jeviště.

Funkčně se to objeví ve scéně, kdy se jednotliví Hamleti střetnou v obraze totálního šílenství, kde se ukazuje, že se herci proměňují každý večer v jinou postavu. Nezávisle na sobě citují nejznámější repliky z divadelních her. Hamlet (Honza Hájek) cituje repliku z Williamsovy Tramvaje do stanice touha, ve které hraje postavu Stanleyho Kowalskeho v pražském Činoherním klubu, druhý Hamlet (Ivan Lupták) pronáší závěrečnou repliku z Čechovova Racka.

K motivu nekonečného šílenství odkazuje i scéna, kdy si jeden z Hamletů (Ivan Lupták) sundává z obličeje jednu masku za druhou, která zobrazuje, jak se role stává součástí jeho osobnosti. Motiv odkazuje k uzavřenosti herců do četnosti vnitřních hlasů, které si během kariéry nastřádali.

Na druhou stranu je však velmi důležité, že se herci a jejich postavení neocitají na piedestalu, že to ani není finálním vyzněním celé inscenace. Nejsou žádní vyvolení ani psychopati. Stereotypy se obecně v Hamletech spíše funkčně parodují. Hamlet (Jana Plodková) se objeví na jevišti jakožto přestárlá diva, která už si nepamatuje text, takže se její monolog mění v nekonečný počet papírků s nápovědou. Navíc velmi schopně napodobuje hereckou dikci z počátku století. Obecně představy o hercích jsou podávány s notnou dávkou ironie – však si kvůli divákům i Hamlet (Václav Vašák) vyřízne motorovou pilou herecké srdíčko.

Poněkud problematickým momentem je, že některé narážky nemá běžný divák nejmenší šanci pochopit. Spousta vtipů a citací vyzní úplně naprázdno – obávám se totiž, že všichni netuší, kdo byla pro Zábradlí Doubravka. Stejně nijace vyzní i některé další scény. Hamlet (Petr Čtvrtníček) si stěžuje, že se opil se studenty DAMU a u toho musel poslouchat jejich nadšení a sny, což divák pochopí, protože to je přeci jenom obecně platná situace pro všechny studenty všech uměleckých oborů.

Jenže daná scéna jinak neříká vůbec nic, i když jsou sarkastické poznámky trefně uštěpačné. Pro nepoučeného diváka může navíc působit mírně zmatečně i Hamlet (Václav Vašák), který v jedné póze ztvárňuje inspicienta, neboť člověk mimo divadelní prostředí zpravidla do detailu nezná práci jednotlivých složek.

Jak to skončí

Scéna zobrazuje hereckou šatnu se zrcadly, za kterými prosvítá ještě další prostor odkazující k jevišti. Herci procházejí napříč oběma prostory, což opět potvrzuje výše zmíněné chápání dané profese, primárně nemožnost role trvale opustit. Obdobně korespondují i kostýmy, které, až na úvodní scénu, připomínají „civilní oblečení“. I o to je jeden z Hamletů nakonec připraven v domnění, že se jedná o kostým. Nezůstane mu nic než jeho vlastní tělo, i když i to je stále na jevišti, a proto v kontextu stále nástrojem.

Celá inscenace má okolo devadesáti minut, což je pro způsob zobrazení daného tématu maximum, protože se přeci jen jedná o víceméně uzavřené obrazy. I tak se naopak zdá, že by některé scény mohly být kratší, protože si inscenace neudrží dynamiku.

Hamleti mají jednu zásadní komplikaci – závěr. Daný přístup k látce totiž implikuje možnost nekonečných variací a konkrétní vyznění se tak mírně ztrácí. Finální obraz, ve kterém skuteční technici začnou rozebírat scénu za přítomnosti herců, tak potvrzuje tezi o propojení divadla s reálným světem, ale stejně tak je jediným možným střihem, jak inscenaci ukončit. Zároveň je to princip už poněkud známý a používaný až příliš často.

Nabízí se otázka, co se řekne obecně tím, že má herec spoustu masek, že se proměňuje ve schizofrenní bytost? Jednoznačně se snaží vyjádřit, že je herectví vlastně nešťastná profese, jenže to nikdy vcelku nevyzní naplno, protože se to ztratí ve vší grotesknosti a pitvoření. Aby se z toho stal obecně platný komentář profese i pro ty, kteří neznají divadlo zevnitř, muselo by se slevit z parodičnosti. Navíc to působí i trochu jako výsměch na druhou.

Nejen proti herectví a světu divadla, ale trošku i proti divákům a jejich neschopnosti pochopit většinu narážek a citací. Úvodní premiéra nové sezony je tak poněkud rozpačitá, protože dané téma režisér plně nevytěžil.

autor: Barbora Čiháková

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama