reklama
 
 

Recenze: Faust veze v kamionu náklad imaginace. Tři a půl hodiny bez hlavního tématu je ale příliš

17. 3. 2018 10:11
Vytýkat nejnovější jevištní verzi Fausta, že tříští pozornost na mnoho motivů a odboček, by bylo stejně nesmyslné, jako vyčítat J. W. Goethovi, že dílo tak obsáhlé a myšlenkově komplikované vůbec napsal. Klíčový problém nového představení činohry Národního divadla, nastudovaného v divadle Stavovském, spočívá jinde: v absenci ústředního tématu, záchytné linky, jež by divákovi nedovolila, aby během vyčerpávající, tří a půl hodinové podívané ztrácel pozornost a upadal do letargie.

Z Goethova Fausta se většinou uvádí pouze první díl, kde titulní hrdina zaprodá duši ďáblu Mefistovi a prožije tragický milostný vztah s mladičkou Markétou. Do komplikovaného druhého dílu, v němž Faust lidstvu vynalezne peníze, propadne se až do antických časů, aby se oženil s krásnou Helenou a zapojil se do hrůzné války, se většina inscenátorů nepouští.

Budiž tedy režiséru Janu Fričovi i dramaturgii činohry Národního divadla připočteno ke cti, že se nehratelností druhého dílu nenechali odradit a rozhodli se vytvořit vlastní úpravu, která i za cenu mnohastránkových škrtů a přeskupení představuje Fausta "kompletního" - míněno vzhledem k obrovskému rozsahu původní Goethovy verze pochopitelně v nadsázce.

Nový, libozvučný překlad Radka Malého ponechává textu jeho stylizovaný, básnický ráz. Režisér Frič, scénograf Dragan Stojčevski a kostýmní výtvarnice Linda Boráros však popustili uzdu fantazii a připravili zcela současnou generační vizi, opulentní divadelní hody, které by se bez nadsázky daly charakterizovat jako divoký psychedelický trip.

Ačkoliv nebeský prolog se ještě odehrává na pozadí iluzivní gotické kulisy Faustovy pracovny, samotné zjevení Boha na elektrickém invalidním vozíku, ochrnutého malověrností pozemšťanů (podobnost s právě zemřelým britským astrofyzikem Stephenem Hawkingem není náhodná) napovídá, že se autoři neubírají po cestách konvenčního divadla.

Jako dominantní scénický prvek tvůrci zvolili kamion, nejspíš jako metaforu konzumu. Obrovské vozidlo se stává čarodějnou kuchyní, kam si Faust s Mefistem přicházejí pro lektvar ke Zlému duchovi, tady později dochází k milostnému aktu Fausta s Markétou a přímo před kamionem se odehrává divoká Valpuržina noc v podobě permanentní technopárty.

Druhá polovina představení se nese ve znamení stupňující se destrukce. S Faustem se divák propadá do antických časů, kde postavy v tógách v nadsázce diskutují o umění a o divadle. Produkci perverzních kabaretních tanečnic a chóru ve zlatých trikotech střídají dramatické střety mezi Císařem a mocichtivým Faustem. Obrazy válečné zkázy, již za pomoci nejmodernější techniky spustí Mefisto, jsou provázené kouřem, střelbou, ohněm i zásahem čet v reflexních kombinézách.

Režijní a vizuální stylizace koresponduje s výtečným hereckým ztvárněním každé postavy. Prim hraje temperamentní Mefisto Saši Rašilova, rtuťovitý, duchaplný, občas skoro bezmocný a upachtěný, jindy zase dryáčnicky komický.

Martin Pechlát v roli Fausta má díky ne zcela čitelnému myšlenkovému poslání inscenace jako celku poněkud ztíženou situaci, prakticky s každým dalším obrazem se jeho charakter mění a nebo získává další odstíny: v úvodu se v něm sváří znechucení a prázdnota se zvídavostí, ve vztahu k Markétě podléhá spíš sexuálnímu pudu než citu a zároveň projevuje necitlivost a věcnost. V souboji s císařem je nelidsky krutý, v závěru chce naopak sloužit blahu země.

Johann Wolfgang Goethe: Faust

Johann Wolfgang Goethe: Faust

Činohra Národního divadla na scéně Stavovského divadla
Praha, 15. 3. 2018
Překlad: Radek Malý
Režie: Jan Frič
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Jakub Kudláč
Hodnocení Aktuálně.cz: 70 %

S ústřední dvojicí Rašilov - Pechát drží krok Veronika Lazorčáková, Radúz Mácha, Jiří Suchý z Tábora, Pavlína Štorková, Johanna Tesařová či Eva Salzmannová, někteří ztvárňují dvě i tři postavy.   

S výjimkou málo vtipné sitcomové dotáčky s Faustovým synem Euforionem nelze ani jedinému z obrazů Fričova Fausta upřít velkou imaginaci a provokativnost. Bohužel pro ně zároveň platí, že trpí přepáleným rozsahem a že divák mezi nimi obtížně hledá vnitřní spojitost, hlubší myšlenkovou vazbu.

Podobně jako u prací dalších režisérů střední a mladší generace tady platí, že otázka "jak" je důležitější než "o čem". Naštěstí podle hesla konec dobrý, všechno dobré inscenátoři pro samotný závěr připravili nečekaně půvabný výjev zápasu o Faustovu duši se zpívajícím sborem, jenž svou jemnou ironií a nadpozemskou něhou dá zapomenout i na to, jak dlouho jsme se k němu museli prokousávat.

autor: Saša Hrbotický | 17. 3. 2018 10:11

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama