reklama
 
 

Recenze: Poletujete sem a tam jako mouchy. Jaký to má smysl? V Dlouhé našli klíč k ruské klasice

20. 3. 2016
Foto: Divadlo v Dlouhé
Hana Burešová a Štěpán Otčenášek zdramatizovali v pražském Divadle v Dlouhé ruskou klasiku Oblomov. Divák si z inscenace odnáší pocit, že viděl výsledek poctivé divadelní metody, nefalšovaného uměleckého hledání a upřímného zaujetí tématem, bez postranních kalkulů, píše v recenzi Saša Hrbotický.

„Ustavičně poletujete sem a tam jako mouchy, jenže jaký to má smysl?“ říká na svou obranu, ale ještě víc jako výzvu divákovi 21. století titulní hrdina Oblomov v nové inscenaci Divadla v Dlouhé, jak ji nastudovala umělecká vedoucí souboru Hana Burešová.

Životnost klasického ruského románu z pera Ivana Alexandroviče Gončarova prokázal už v roce 1979 věhlasný režisér Nikita Michalkov, když ve své filmové adaptaci rozbil klišé o Oblomovovi jako společensky neprospěšném člověku, reprezentantovi zahnívající šlechty.

Michalkovův idylický obraz předrevolučního Ruska byl v časech brežněvovské éry vnímán jako odvážná provokace, zároveň někde tam lze však vystopovat zárodek režisérovy nacionalistické nabubřelosti, která degraduje jeho tvorbu posledních let.

Hana Burešová ve spolupráci se svým stálým dramaturgem Štěpánem Otčenáškem našli ke scénickému odemknutí Gončarovova románu správný klíč. Podrobili jej pečlivému zkoumání a na jeho základě vytvořili jevištní verzi, která se snaží předlohu co nejvíce pochopit a vyložit, aniž by se jí zpronevěřila zásadními významovými posuny. Ostatně Gončarovův Oblomov nic takového nepotřebuje, jako každé velké dílo je nadčasový a dnes opětovně aktuální, neboť nutí k zamyšlení nad smyslem lidského pachtění se za chimérou úspěchu a společenského postavení.

V ohnisku románové předlohy a pochopitelně i představení stojí Oblomov, nepříliš majetný šlechtic, zcela ochromený leností, neschopný jakékoliv aktivity. Dobrovolně se uzavírá do čtyř stěn svého zašlého bytu a čas tráví jen pospáváním, sněním, hádkami s věčně nabručeným sluhou Zacharem, případně neplodnými rozhovory s vykukem Taranťjevem, jenž pod maskou starostlivosti Oblomova prachsprostě využívá. Vše se změní v okamžiku, kdy se ze vrátí z cest jediný skutečný přítel Štolc, napůl Němec a napůl Rus, podnikavý a energický, jenž Oblomova vytáhne do společnosti a seznámí ho s okouzlující Olgou. Plamínek lásky vznítí v Oblomovovi dříve nevídanou činorodost, jenže ne nadlouho...

Promyšlená dramatizace tandemu Burešová-Otčenášek nezplošťuje takřka žádnou z klíčových postav, naopak je zachycuje v jejich přitažlivé rozporuplnosti. Režisérka citlivě pracuje s výsostnou divadelní stylizací, inscenace se vyznačuje pečlivým vedením herců, ale také delikátním využitím scény Martina Černého, která ve vkusné zkratce (vysoká neprůhledná okna se závěsy, pohovka, klavír) znázorňuje interiér Oblomovova bytu i další prostředí.

Významotvorný hudební doprovod Jana Vondráčka využívá citace slavné árie Casta Diva z Belliniho Normy a dobové kostýmy Kateřiny Štefkové se kupodivu pohodlně obejdou bez dnes tak módní manýry míchání stylů.

Navzdory očekávaní má inscenace takřka komorní obsazení, krom Oblomova si vystačí s pěticí dalších postav, sluhou Zacharem, přítelem Štolcem, grázlem Taranťjevem a dvěma ženami, mladičkou Olgou a zralou vdovou Agafjou. Herci ztvárňující tyto role mají zároveň úkol všudypřítomného chóru, vstupují do děje, aby dle situace ztvárnili osoby z Oblomovových vzpomínek na dětství či třeba povrchní aristokratickou společnost na plesovém dýchánku. Projev chóru je pečlivě rytmizován, jak v řeči tak v pohybu, nestrhává na sebe ale nežádoucí pozornost, dodává dění druhý plán, iluzi zalidněné scény.

Oblomov hostujícího brněnského herce Michala Isteníka ze začátku skoro irituje svým plačtivým, otráveným tónem i celkovou rozbředlostí, nekonečným odsouváním každého úkolu na pozdější dobu. Poté, co do děje vpadne přítel Štolc a milující Olga, získává Oblomov stále více diváckých sympatií. Herec věrohodně vyjadřuje jeho zádumčivost, rozpolcenost, pohrdání společenským pozlátkem, trýznivým váháním mezi láskou a strachem z milostného svazku, ale i sebezáhubnou touhu po nehybnosti a návratu do krajiny ztraceného dětství.

Závěrečné obrazy, kdy tloustnoucí Oblomov dává definitivně přednost poklidnému, línému soužití s omezenou, leč laskavou vdovou Agafjou, odehraje Michal Isteník s tak nefalšovaným citovým i fyzickým nasazením, že vzbuzuje skutečnou účast, soucit a dojetí. Postava Oblomova přerůstá v symbol ochromujícího, sebezáhubného tápání i tichého vzdoru vůči honbě za společenskou prestiží a „vzrušujícími zážitky“.

Oblomovova nešťastná láska Olga v podání Veroniky Lazorčákové ani na chvíli nesklouzává k nabízející se šarží naivky či fanatické spasitelky, je to prostě upřímně milující mladá žena, i když obdařená mesiášskými sklony. Tomáš Turek představuje Zachara jako chorobně líného člověka s vizáží unaveného opičáka, citově bezmezně oddaného pánovi.

Překvapivě vyznívá vdova Agafja Evy Hacurové: navzdory duševní omezenosti a slepičí péči o domácí štěstí v sobě nese nevyřčené tajemství, snad poselství upřímné lásky. Ne náhodou táž herečka ztělesňuje i postavu milující matky z Oblomovova snu. Jan Meduna v roli Štolce klade přílišný důraz na pozitivní povahové rysy svého hrdiny, především na láskyplnou péči o přítele, chybí mu aspoň náznak podnikatelské tvrdosti či bezcitného pragmatismu, což by mu dodalo více věrohodnosti.

Jediným reprezentantem čirého zla je podvodník Taraňťjev. Jan Vondráček ho hraje jako polokomickou, polohrozivou karikaturu, koncentrát vypočítavosti a ruské nesnášenlivosti vůči západnímu světu, jak se to zrcadlí v jeho invektivách vůči Němci Štolcovi.

Převládajícím dojmem, jaký si z tříhodinové inscenace v Dlouhé odnášíte, je ten, že jste viděli výsledek poctivé divadelní metody, nefalšovaného uměleckého hledání a upřímného zaujetí tématem, bez postranních kalkulů. Snad by se něco takového ani nemuselo zdůrazňovat, kdyby nešlo o devízu, která se v pražském divadelním dění stává stále větší vzácností.

Hodnocení: 90 %

I. A. Gončarov / H. Burešová, Š. Otčenášek: Oblomov, Divadlo v Dlouhé, 16. 3. 2016, režie: Hana Burešová

autor: Saša Hrbotický | 20. 3. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama