Recenze: Divadlo Na zábradlí adaptovalo román rakouského provokatéra. Směje se umělecké smetánce

Ester Žantovská
21. 3. 2018 15:00
Pražské Divadlo Na zábradlí uvádí adaptaci proslulého románu Mýcení Thomase Bernharda. Stárnoucí spisovatel tu z ušáku pozoruje a nemilosrdně reflektuje dění na "umělecké večeři", na niž byl pozván. Postupně se večer zvrhává v panoptikum nevybíravě se urážejících polonahých opilců.
Hostitel Auersberger v podání Jakuba Žáčka a Billrothová, kterou hraje Jana Plodková.
Hostitel Auersberger v podání Jakuba Žáčka a Billrothová, kterou hraje Jana Plodková. | Foto: Divadlo Na Zábradlí – KIVA

Mýcení rakouského skandalisty Thomase Bernharda je román jediné situace − stárnoucí spisovatel z ušáku pozoruje a vnitřně reflektuje dění na "umělecké večeři", na niž byl pozván. Ovšem natolik neúprosně, kriticky a se smyslem pro adresnou karikaturu, že když kniha v roce 1984 vyšla, jednomu ze zesměšněných umělců stálo za to domoci se předběžným soudním opatřením policejního zabavení většiny jejího nákladu. Adaptaci proslulého románu nyní uvádí pražské Divadlo Na zábradlí v režii Jana Mikuláška.

Už scéna Marka Cpina − opět mimořádně působivá − evokuje pocit stísněnosti. Je to prostor, v němž se nedá dýchat.

Maloměšťácký minisalon je do posledního místečka okázale zaplněný uměním a "krásnými" předměty − pestrobarevným kobercem a tapiseriemi, starožitným nábytkem a zejména absurdním počtem obrazů, jež namačkány na sebe zaplňují všechny tři stěny. Z pokoje příznačně nevedou okna ani dveře, ven se musí "skrze" jeden z obrazů.

Společnost, která se tu na sebe − záměrně i bezděky − mačká a tlačí, je ve své podstatě jen rozšířením sbírky luxusních artiklů. Tihle lidé mají především vypadat, sehrát svou společenskou roli, autentického žití je v tom pramálo.

Scházejí se u manželů Auersbergerových − skladatele a bývalé operní divy − v den, kdy se oběsila jejich společná přítelkyně Joana v podání Johany Matouškové. Ta prostorem občas prochází či ho opanovává svým trhaným, existenciálně zoufalým tancem coby vzpomínka.

Pozornost jejích "přátel" se ale upíná k čekání na slavného herce, kvůli němuž se bude hřeb večera podávat až o půl jedné v noci. Bude to pravý balatonský candát, který se nakonec zjeví ve formě žraloka ve formaldehydu − slavného díla britského umělce Damiena Hirsta.

Plkání, kterým tito pseudoumělci vyplňují čas, je přehlídkou zabedněnosti, ignorantství, myšlenkové a tvůrčí vyprázdněnosti, kulturního snobství, pokrytectví a vzájemné nevraživosti.

Režisér Mikulášek vede herce k ironizující nadsázce a s postupem večera − a vypitého alkoholu − až divoké grotesce, což jsou polohy, které současné Divadlo Na zábradlí umí.

Nepatřičnou závažností, se kterou pronášejí své "myšlenky", se postavy samy neustále shazují a velice vtipně upozorňují na frázovitost a nepůvodnost všeho, co říkají.

Hra Mýcení vyobrazuje společenskou večeři "smetánky" jako přehlídku ignorantství, zabedněnosti a kulturního snobství.
Hra Mýcení vyobrazuje společenskou večeři "smetánky" jako přehlídku ignorantství, zabedněnosti a kulturního snobství. | Foto: Divadlo Na Zábradlí – KIVA

Trapní jsou všichni. Auersberger Jakuba Žáčka je cynický panák, který se opije do odstrašující polohy hrubiána, schopného manželce přede všemi plivnout do obličeje. Jeho žena v podání Magdalény Sidonové se snaží hrát úlohu inteligentní, milé hostitelky. Ale ukazuje především svou hloupost − výtečné jsou etudy pojednávající o hře Henrika Ibsena Divoká kachna − a ženskou frustraci, když osahává, koho může.

Spisovatelka Schrekerová, kterou hraje Dita Kaplanová, neustále uždibuje něco z kabelky a jenom ji zajímá, kdy se nají. Jana Plodková coby další průměrná autorka, Billrothová, je zákeřná a povýšená, se špatně skrývanou touhou ponižovat.

Oproti románu tvůrci "pozvali" na večeři i Johna, partnera zesnulé Joany, v podání Václava Vašáka, který stojí mimo uměleckou společnost a ta se k němu také chová, jako by byl vzduch.

Jako sebestředný pozér se jeví pozdě přišedší "herec Národního divadla" Petr Jeništa, samolibě hovoří jen o sobě a svém herectví a pronáší banality typu "tahle role potřebuje celého člověka".

Postupně se večer zvrhává v panoptikum nevybíravě se urážejících polonahých opilců. Jako kdyby se obnažila jejich bytostná směšnost. Tu pozorujeme − nebo bychom měli − očima spisovatele a alter ega autora předlohy Thomase Bernharda, kterého hraje Jan Hájek. Což je první kontroverzní bod jinak velice povedené inscenace: Bernhardův nesmlouvavý, útočně naléhavý vypravěčský hlas nejen svým obsahem, ale také tónem a formou román utváří, na Zábradlí ale jako by jeho role byla sporná.

Thomas Bernhard: Mýcení
Autor fotografie: Divadlo Na Zábradlí – KIVA

Thomas Bernhard: Mýcení

Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 16. března, nejbližší reprízy 21. a 22. března a 13., 14. a 19. dubna
Režie: Jan Mikulášek
Překlad: Marek Nekula
Dramatizace: Dora Viceníková a Jan Mikulášek
Dramaturgie: Dora Viceníková a Petr Štědroň
Scéna a kostýmy: Marek Cpin

Výtečně funguje počáteční opakování úvodní scény, v níž vše zůstává stejné, jen se mění Bernhardův postoj. Nejprve se chová normálně, společensky přijatelně, napodruhé už pouze provádí mechanická gesta, která doplňuje reflexí situace. Potřetí pak je otevřeně znechucený, chová se nepřístojně a nevybíravě říká to, co si pod společenskou maskou doopravdy myslí. Tedy že soustavně pohrdá stejně ostatními jako sám sebou.

V dalších vstupech ale jako by v monologických pasážích z románu, v němž čtenář přirozeně vše vnímá jeho očima, jen doslovně vysvětloval to, co je na jevišti vidět rozehrané. 

Druhá potíž je s oním původním zacílením na konkrétní společnost. Tvůrci se rozhodli ponechat postavám jejich rakouská jména, učinit je obecnými představiteli kulturního snobismu napříč časem i národní příslušností a zároveň konkrétní rakouské reálie nahradit současnými českými. 

Vídeňský Burgtheater se stává Národním divadlem, postavy předstírají, že čtou Václava Bělohradského či Jaroslava Vostrého, otírají se o tuzemská divadla a v narážce na nedávnou vlastní inscenaci Maryši shodí Mikulášek i sám sebe, když ústy herce nechá zaznít, že "ano, Mrštíci na Národním divadle se zatím nepovedli".

Což je sympatické, ale − podobně jako u ostatních narážek − vyznívá to v používané nadsázce spíš neškodně humorně než jako bernhardovská jedovatost. Nebo už jsme možná následkem konfrontace s postmodernou na shazování vysokého umění a takzvaných kulturních veličin z piedestalu až moc zvyklí.

 

Právě se děje

Další zprávy