reklama
 
 

Recenze: Cirk La Putyka svou rodinnou ságou posouvá hranice divadelního jazyka

26. 9. 2016
Představení Black Black Woods uzavírá trilogii Family Roots in Black Black Woods souboru Cirk La Putyka. První díl trilogie (Family) byl uveden takřka před rokem na Jatkách78, druhý díl Roots letos v Berlíně (česká premiéra se na Jatkách78 odehraje za necelý měsíc) a závěrečný Black Black Woods se vrátil zpátky do Prahy. Jedno téma se pro tvůrce stalo natolik nosným, že ho rozdělili do tří inscenací, ale v každé z nich k němu dokázali přistoupit z jiného úhlu pohledu.

První část Family pojala téma rodiny jako celku, Roots se tematicky zúžilo a přiblížilo vztahy uvnitř cirkusového ensemblu. Závěrečný díl – takřka pětihodinový epos Black Black Wood – se dotkl mikrosvěta, vztahu otce a syna.

Z obecného se tak tvůrci posunuli k úplnému základu. Tematizovaný vztah se proměňuje v ústřední linii, ve které se zobrazují jednotlivé motivy rodu, tradice i vztahů. Až jako symbolické pak působí obsazení postavy Otce (Rostislav Novák st.) a Syna (Rostislav Novák ml.).

Co by se mohlo jevit jako prvoplánové, však naopak rezonuje, obrací se i k otázkám moderního umění obecně (obzvláště k moderní poezii čerpající z autobiografického zázemí), kde mnohdy splývá svět zobrazovaný a jeho předobraz; inspirace v reálném životě.

Samotné představení se dělí na dvě části. V průběhu první, tříhodinové je možné volně vstupovat do sálu i z něho odcházet. Skládá se z performancí, které v jednotlivých obrazech odkazují k druhé, osmdesátiminutové části.

Ať už je to v začátku promítání videa ze soukromého rodinného archivu, které v mnohém poukazuje, jak se může stát vlastní život inspirací, hledáním otázek, jež se pak člověk snaží vyjádřit a předat vyprávěním příběhu. Není to jen snaha o autentičnost, soukromý život se proměňuje v obecně platnou výpověď. Autobiografičnost neznamená dokument, ale inspiraci.

V dalším obraze pak Syn Otce omývá. Zobrazuje se tak nejen intimita vztahu, ale i čas. Samotný čas je totiž jedním z důležitých motivů představení. Délka sekvencí, jež se může zdát až neúnosná, nakonec odkazuje k prazákladu vyprávění příběhů. Nejedná se o nic samovolného, ale o režijní záměr. Čas zakládá mýty a eposy. I proto zazní jejich části, postava Otce recituje pasáže z finské Kalevaly. Jednak to poukazuje na konkrétní tradici – ústní slovesnost, tedy předávání příběhů, kdy reprodukce zároveň znamenala zpomalení času a koncentraci –, jednak se tak oslavují stará vyprávění, ve kterých se tematizoval rod i jeho uspořádání.

Otcem citované pasáže však nejsou parodovány. Postava Syna na ně odpovídá minimalistickým pohybem, jenž ponechává otevřenou možnost interpretace textu, zároveň je však na základě tohoto zpracování možné vnímat úctu k slovesné tradici. Matérie verše se využívá na jevišti, ale není to groteska, zesměšnění, jak se letos nakrásně povedlo v Národním divadle v inscenaci Manon Lescaut (režie Daniela Špinar), je to naopak uvedení do vztahu k primárnímu psanému textu.

V posledním obrazu postava Syna jediným nápisem popíše celý ohraničený prostor na zemi. Dokola a s nemalým vypětím zapisuje: „Udělám to lépe.“ Slova se rozkrývají postupně, zpočátku jsou zcela nečitelná, divák je v mnohém odkázán jen na samotný pohyb herce, který se v jemných detailech opakuje, jako by tak odpovídal psanému slovu. Nápis se nakonec odkrývá, stává se čitelným až časem, jen čekání na přečtení věty vytváří napětí, obraz dynamizuje. Nakonec se v půlce zlomí v jediný odlišný řádek: „Udělám to jinak. Udělám to po svém. Udělám to.“ Aby se pak opětovně vrátil k původní větě, kterou dopisuje ve vymezeném rámci. A jako by odkazoval k linii, která se zobrazí v samotné inscenaci – snaze popsat následovnictví, pojmenovat princip předávání tradice v rodu.

Přechod mezi performance a samotným představením, jako by ani neexistoval. I když je možné pochopit autorský záměr z posledních osmdesáti minut celku, přichází divák o určité klíče nápomocné při porozumění celku. Jen samotná délka sekvencí, urputnost postav uzavřených v jednom opakovaném pohybu (modelování křesla či trůnu z hlíny Synem apod.) komplikuje pochopení. Dnešní divák už přeci jen není zvyklý na tak násilné zpomalení času.

Dlouhé obrazy postavené na repetičnosti pohybu vyžadují větší díl koncentrace. Oproti tomu pak silně vstupuje první hudební vstup (autor hudby Vassilis Mantzoukis), který vyprávění zrychlí a dynamizuje. Kapela (bicí Merlin Ettore, kytara Jan Balcar, housle Veronika Linhartová, klávesy a baskytara Adam Novotný, violoncello Šimon Marek) je umístěna v druhém plánu za polopropustnou oponou, stává se součástí inscenace jen ve chvíli, kdy je podpořena scénickým osvětlením, aby zvýšila intenzitu narace.

Najednou se tak vytváří kontrast s uchopením času v počátku inscenace. Hudba příběh zrychluje, jako by poukazovala k vnímání času jedincem, ke stárnutí, které se oproti fixované, literární podobě citovaného eposu, odehrává samospádem.

Minimalistická koncepce scény (Hynek Dřízhal) i jejích prvků, stejně jako provedení kostýmů (Kristina Nováková Záveská), signalizují, nakolik je důležitý samotný příběh. Celek v konečném důsledku stojí na síle hereckého projevu, který je postavený na vysokém fyzickém i psychickém vypětí obou protagonistů. V průběhu necelých pěti hodin se poodhaluje proces vzniku samotné inscenace, přiznaná a otevřená stavba komponentů scény napovídá divákům, které jsou ty přelomové zlomy v životě (dětství, mládí, stavění otce na piedestal, vzpoura proti němu, šílenství, umění, podpora).

Znakovost jednotlivých obrazů pak divákům dovoluje možnost vlastní asociace, uvědomění si vlastního vztahu, jež je zobrazován na jevišti. Jako by se tak definitivně smazal předěl mezi jevištěm a hledištěm.

Prý je to „umčo“

V rámci celé trilogie se posouvají hranice divadelního jazyka. Tvůrci představení pracují s tématy (rodina, vztahy), které se rychle proměňují ve vztahu k vývoji společnosti a hodnot. Jejich snahou je pojmenovat tuto problematiku, akcentovat ji nejen na jevišti, ale zároveň i probudit diváka k zamyšlení se nad vztahem k vlastní rodině. V tomto případě nejde o vytěžení osobní životní zkušenosti, o vytvoření obdivuhodného dokumentu jedné rodiny, naopak se jedná o snahu zobrazit intimitu vztahu, jež vždycky stojí v základu velkých příběhů.

Právě tím se komplikuje přijetí diváků, ostatně bezprostředně po představení zaznívalo: „To je ale umčo teda…“ Bohužel se tak potvrzuje, nakolik se chodí na inscenace s očekáváním veliké show, převratných efektů a ekvilibristiky, jako by se zapomnělo, že na samotném začátku stál příběh, že vyprávění o člověku se fixovalo v čase, které nejde vyjádřit ve zkratce. Proto celá trilogie, která se najednou v závěrečném mikrosvětě Otce a Syna skládá v epický celek. Intimní prostor se povyšuje a zaznívá vyprávění o rodu a vztazích mezi jeho nositeli.

autor: Barbora Čiháková | 26. 9. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama