Jako by stále více nedůvěřoval možnostem klasického divadla a současně se chtěl vzepřít diktátu zpohodlnělého diváka. Režisér Divadla Na zábradlí Jan Mikulášek přichází s další hrou, která odmítá tradiční dramatický text a vyprávění souvislých dějů. Ve svém AnderSenovi diváka zavádí do zjitřené krajiny dětství, kde místo bezstarostné idyly ožívají přízraky úzkosti, trapnosti a probuzené sexuality.

AnderSen podobně jako předchozí Požitkáři nebo Posedlost vznikl v úzké součinnosti režiséra, dramaturgů, scénického výtvarníka a především samotných herců. Každý účinkující přispěl vlastními směšnými i krutými historkami z mládí.

V představení je to jako v domečku. | Foto: Divadlo Na zábradlí

Název představení odkazuje ke slavnému dánskému pohádkáři Hansi Christianu Andersenovi, ale současně zdůrazňuje snovost jako určující princip dramatické struktury a atmosféry. Mikulášek řadí jednotlivé scény na základě volných, někdy ne zcela čitelných asociací. Atmosféra ladí převážně do teskných, zádumčivých tónů a ztišených poloh. Doslova: v několika momentech se verbální projev herců dostává až na hranici slyšitelnosti. Občasné odlehčené momenty si uchovávají groteskně temný ráz.

Inscenace zůstává dlouho uzavřená v dekoraci v podobě pokojíčku jako vystřiženého z dětských domků pro panenky nebo domácích divadýlek. Nevyčerpatelná fantazie stálého Mikuláškova scénografa a kostýmního výtvarníka Marka Cpina však navíc dokáže vykouzlit hned dvojí rychlou proměnu. Poprvé, když odkryje interiér dvoupatrového obydlí, podruhé, když přidá tajemnou místnost s křížem, do níž vede točité schodiště.

Zpočátku to v AnderSenovi vypadá jako v oživlém loutkovém divadle. Expresivně nalíčené dvě čtveřice herců a hereček v bizarních kostýmech a v parukách se projdou po scéně škubavými pohyby dřevěných paňáců, usadí se do plastových sedaček a ohlásí, že si "budou hrát na lidi". Herci jeden po druhém přistupují k mikrofonu, aby nikoliv jako smyšlené postavy divadelní hry, ale sami za sebe otevřeli zásuvky vzpomínek a podělili se o dávné zážitky a malá i velká dětská traumata, nezřídka spojovaná s fyzickými projevy lidského těla a prvními kontakty se sexualitou.

Někteří neuhýbají ani před falešně tabuizovaným tématem pedofilie. Jak v nadsázce glosuje Petr Čtvrtníček v kostýmu krále, pokud by to někomu připadalo jako psychoterapeutické sezení, pak tomu tak doopravdy je.

Po takřka kabaretním úvodu následuje série scén, kde se intimní vzpomínky herců prolínají a doplňují s fragmenty Andersenových pohádek Slavík, Sněhová královna či Císařovy nové šaty. Zazní i citace z autorových deníků, které si autor po celý život pečlivě vedl. Zábavné vsuvky sem vnášejí drobné popkulturní retro-citace, třeba znělka rozhlasového Hajaji nebo hudební motiv z Dietlovy Nemocnice na kraji města.

Vedle výtvarné originality patří k hlavním kvalitám herecký ansámbl, dokonale sžitý s mikuláškovskou poetikou a vzácně sladěný na strunu groteskní odtažitosti. Ivan Lupták představuje zamilovaného cínového vojáčka, jenž se roztaví v ohni, ale herec se současně v autentických vzpomínkách vrací k otci, vojákovi z povolání, a připomene i rodičovské roztržky, které zasahovaly jeho dětskou duši.

Jiří Černý se z postavy samotného Hanse Christiana Andersena nečekaně převtělí do nebohého děvčátka se sirkami z další ze známých autorových pohádek. A blýskne se i výtečnou interpretací písně, již stejně jako všechnu ostatní scénickou hudbu zkomponoval herecký kolega a představitel role Kaje ze Sněhové královny Miloslav König.

Výrazný je osobní vklad Magdalény Sidonové, která se z oživlé brýlaté loutky se zaslepeným okem promění v poněkud excentricky pojatou Andersenovu spisovatelskou kolegyni Boženu Němcovou a přidá i několik velmi intimních reminiscencí na dobu dětství a dospívání.

Jan Mikulášek svou nejnovější prací potvrzuje, že patří k nejoriginálnějším osobnostem moderního tuzemského divadla. Je snad přespříliš sebestředný, ponořený do svého vnitřního světa a pro běžného diváka tudíž málo komunikativní, ale bezpochyby umělecky poctivý.

AnderSen osloví alternativněji laděné publikum, jež dokáže přistupovat k dění na scéně podobně jako třeba k četbě poezie. Pak se mu otevře okno do režisérovy duše naplněné andersenovským smutkem a zoufalým smíchem, úzkostí a strachem z lidské krutosti.