Pod Jiráskovým dohledem. O divadle v Hronově není třeba mluvit jako o amatérském

Michal Zahálka Michal Zahálka
9. 8. 2021 17:17
Když se v srpnu 1931 konal první ročník festivalu Jiráskův Hronov, na plakátu měl napsáno "sjezd československého ochotnictva". Od té doby prošel mnoha proměnami, dávno přestal být přehlídkou inscenací her Aloise Jiráska, ale sjezdem v dobrém slova smyslu zůstal také právě skončený 91. ročník.
Snímek z inscenace Cvičme v rytme od souboru Brambůrky.
Snímek z inscenace Cvičme v rytme od souboru Brambůrky. | Foto: Ivo Mičkal

Zdaleka nejde jen o ochotnictvo: do Hronova jezdí spousta etablovaných profesionálů, z nichž mnozí z amatérského divadla vzešli. Vedou inspirativní semináře, debatují, píší recenze nebo prostě jenom přijeli za divadlem a přáteli.

Tento sjezd je pro poklidné městečko kousek od polských hranic vždy tak trochu nárazem. Není tomu tak dávno, kdy to skoro vypadalo, že se město s festivalem nesnese: konflikty bývaly na denním pořádku a leckdo se tou nevraživostí nechal natolik otrávit, že na festival už ani nechtěl jezdit. Těžko říct, co se proměnilo, ale poslední dobou už po napětí není ani stopy. Hronov to osmidenní běsnění vítá a má mu co nabídnout.

Čas pro osamocení

Zahrát si na Hronově znamená projít dvojitým výběrem nejprve na krajských a potom národních přehlídkách jednotlivých oborů, jako je Loutkářská Chrudim, Wolkrův Prostějov, zaměřený na divadlo poezie, nebo Divadelní piknik ve Volyni, kde se pomyslně utkávají činoherní a hudební divadla.

Uplynulá sezona amatérskému divadlu zrovna nepřála - na rozdíl od profesionálů se amatéři nesměli scházet ani ke zkouškám -, i tak ale v hlavním festivalovém programu bylo na co koukat. Někdy i díky tomu, že pandemie přiměla tvůrce k sólové práci.

Mimořádným zážitkem bylo třeba Přesýpání, jež připravila choceňská výtvarnice a básnířka Hana Voříšková. Komorními, křehkými, výtvarně zaměřenými divadelními kousky už je známá i mimo amatérský svět. V Přesýpání se navíc představuje jako znamenitá interpretka vlastní poezie. 

Na čtvrthodinové ploše, vybavená jen omlácenou smaltovanou mísou, dřevěnou lžící a pytlíkem plným pšenice, podává komplexní výpověď o životě, jeho marnění a o tom, co je nakonec důležité. Její verše, například erbovní Životaběh, mají divadelní smysl pro zkratku: "Ještě ne / už ano / ještě ano / už ne." Divadlo o to velkolepější, oč skromnější je ve výrazových prostředcích.

Snímek z inscenace Přesýpání od Hany Voříškové.
Snímek z inscenace Přesýpání od Hany Voříškové. | Foto: Ivo Mičkal

Druhou sólistkou se stala mladá herečka Andrea Kiralyi - členka karlovarského Studia Divadla Dagmar, jež pod vedením režisérky a herečky Hany Frankové dlouhodobě patří k nejvýraznějším amatérským souborům. Společně teď připravily dramatizaci části románu Chtělo by to nový jména od zimbabwské prozaičky NoViolet Bulawayo. 

Inscenace nazvaná Vyhnání z ráje už proběhlo vypráví osud mladé dívky, která se z chudých afrických poměrů dostává do vysněné Ameriky a naráží na problémy spjaté s pocitem vykořenění. Obtížně se začleňuje. Andrea Kiralyi ji hraje intenzivně, vyzrále, nepomáhá si lacinými berličkami a volí přesnou míru expresivity.

Třetím sólistou byl herec Pavel Volf z kadaňského Divadla Navenek, který s režisérkou Terezou Gvoždiákovou sáhl po náročné látce. Hra známého britského dramatika Duncana Macmillana Všechny báječný věci o klukovi, jejž matčin pokus o sebevraždu vedl k sepsání seznamu všeho, díky čemu stojí za to žít, počítá se zapojováním nepřipravených diváků. 

Volf skvěle a niterně obsáhl emocionálně náročný text, aniž by sám podlehl dojetí. Hraje s humorem, nadhledem, ale zároveň autenticitou - a zvládá také usměrňovat improvizující a mnohdy zaskočené diváky. Je to jedna z inscenací, u nichž vůbec není potřeba uvažovat o nějakém amatérském kontextu. Tohle je prostě bez dalších přívlastků výborné divadlo.

Snímek z inscenace Všechny báječný věci od Pavla Volfa a Terezy Gvoždiákové.
Snímek z inscenace Všechny báječný věci od Pavla Volfa a Terezy Gvoždiákové. | Foto: Ivo Mičkal

Mladé talenty

Je skoro pravidlem, že velká vlna inspirace přichází z takzvaných dramaťáků neboli literárně-dramatických oborů základních uměleckých škol. Tvorbu těch nejmladších letos zastupovala inscenace Natálčin Andulák, kterou se svým souborem HOP-HOP ze západočeského Ostrova nastudovala jedna z nejrenomovanějších pedagožek v oboru Irena Konývková. 

Na základě knižní předlohy Ivany Březinové vytvořila se svěřenci zábavný příběh o dívce, kterou deptá závislost jejích rodičů na mobilních telefonech, a ptáčka, jenž jí pomůže problém vyřešit. Mladí hrají s nadhledem, je vidět, že inscenace řeší jejich osobní téma, a když za využití skvěle odpozorovaných drobných detailů líčí svět dospělých, trošku z toho až mrazí.

Snímek z inscenace Natálčin Andulák od Ireny Konývkové a souboru HOP-HOP.
Snímek z inscenace Natálčin Andulák od Ireny Konývkové a souboru HOP-HOP. | Foto: Ivo Mičkal

Jiná významná osobnost základního uměleckého školství, loutkářka Jaroslava Holasová, se představila s prací souboru Convivium, tvořeného trojicí studentů podstatně starších, v maturitním věku. Vytvořili inscenaci Hra o duši vycházející z nesnadné, tíživé pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka. 

Do konceptu, v němž dobro a zlo hrají kostky o osud ústřední postavy, je zprvu obtížné proniknout, jelikož inscenátoři najednou rozehrávají hned několik rafinovaných znakových systémů. I tak je to - i díky krásným keramickým loutkám - silná, atmosférická záležitost, hraná v nesmlouvavě pomalém tempu jako ze starého westernu.

Mostecký soubor Brambůrky sice formálně pod žádnou školu nespadá, ale tvoří jej s přáteli tři mladí pedagogové Základní umělecké školy F. L. Gassmanna Pavel Skála, Barbora Gréeová a Leona Houdková, kteří jsou významnými hybateli kulturního dění v severočeském městě. Pro inscenaci nazvanou Cvičme v rytme byl covidový lockdown rozhodujícím impulzem: její protagonisté se v oněch mrtvých měsících rozhodli něco dělat se svým tělem a životosprávou. Ve hře zkušenost zprostředkovávají s velikou mírou sebeironie, ale nesmírně autenticky. 

Dělí se o příběhy svých komplexů a problémů, ale také před očima diváků odcvičí obrovské množství cviků a spořádají neskutečnou hromadu jídla - v čele s hamburgery z fastfoodového řetězce, ve kterých je ovšem i rajče, takže se prý dají pokládat za salát. Takhle domyšlené, vtipné, osobité výpovědní divadlo se často nevídá.

Snímek z inscenace Cvičme v rytme od souboru Brambůrky.
Snímek z inscenace Cvičme v rytme od souboru Brambůrky. | Foto: Ivo Mičkal

O včelách a lidech

Letitým fenoménem nejen amatérského světa je kladenské Divadlo VAD, jehož principál Kazimír Lupinec, občanským povoláním architekt, už coby dramatik dospěl i na profesionální jeviště. V novém kousku nazvaném Úl využívá skutečných znalostí zapisovatele základní organizace svazu včelařů. 

První scénou hra vyvolává zdání podobnosti se Společenstvem vlastníků od Jiřího Havelky, je to ale formálně i tematicky něco jiného: u Lupince sledujeme vývoj vztahů mezi včelaři v průběhu celého roku a několika schůzí. Vzruch do jejich života vnese příchod mladé zájemkyně o členství, k níž se okamžitě upnou tužby všech přítomných mužů, zejména předsedy spolku Švarce (v podání samotného Lupince), který se tím připraví o bezmeznou oddanost své pravé ruky, pokladní Květy (vynikající, sardonická a dojemná Ema Spurná).

Hemžení včelařů není vysloveně politickým podobenstvím, spíš celkovým obrazem všeobecné trapnosti sobeckého životního pinožení. V kontextu české dramatiky tady Lupinec znovu potvrzuje, že patří po bok nejetablovanějších autorů.

Pět let starou hru britské dramatičky Penelope Skinnerové Na troskách civilizace připravil s brněnským Divadlem poPud Jiří Petrů, který text sám objevil a přeložil. Jedná se o dystopické drama z budoucnosti, v níž se přelidněná společnost rozhodne finančně bohatě motivovat občany, aby neměli děti. Ústřední postava, mladá žena žijící v ne zcela ideálním manželství, však po dítěti touží - a rozhodne se k nečekané revoltě. 

Vyznění celku poněkud oslabuje nelogičnost jednání postav, problematická již v textu a inscenačně spíše podtržená, ale o pozoruhodný zážitek se jedná i tak.

Snímek z inscenace Na troskách civilizace brněnského Divadla poPud.
Snímek z inscenace Na troskách civilizace brněnského Divadla poPud. | Foto: Ivo Mičkal

Pražský Radar patří mezi nejprestižnější české soubory, vzešli z něj herci jako Vojtěch Dyk či Lenka Zahradnická. I dnes má profesionální spolupracovníky, pro muzikál Adéla ještě nevečeřela si přizval šéfdramaturgyni Městských divadel pražských Janu Sloukovou či choreografa Martina Packa. 

Muzikál z autorské dílny libretisty Radka Balaše a skladatele Ondřeje Brouska je především hudebně propracovanou poctou žánru a zároveň si trochu utahuje z jeho klišé.

V inscenaci režiséra Luďka Horkého tuto sebeironickou a sebeparodickou linku ještě posiluje fakt, že se hraje ve stísněném prostoru: na holešovické domácí scéně je skoro div, že se 17 účinkujících vejde na jeviště, natož že na něm ještě tančí. 

Inscenaci poněkud uškodila covidová doba, jež nastala záhy po premiéře a neumožnila komplikovaný kus plný přestaveb a převleků zafixovat tak, jak by zasloužil. Přesto se jedná o projekt, jaký rozsahem nemá mnoho obdob. Zdobí ho navíc herecké výkony Kryštofa Mendeho a Ondřeje Pečeného v ústředních rolích Nicka Cartera a komisaře Ledviny.

Snímek z muzikálu Adéla ještě nevečeřela od pražského Radaru.
Snímek z muzikálu Adéla ještě nevečeřela od pražského Radaru. | Foto: Ivo Mičkal

Cesty za inspirací

Hronov nejsou jen soutěžní inscenace, ale také intenzivní dílny, na nichž se účastníci mohou vyškolit v nejrůznějších dovednostech od akrobacie po psaní písňových textů. Inspiraci nosí i hostující představení profesionálních divadel - letos měli organizátoři šťastnou ruku a svým způsobem i štěstí, že po pandemii mnohé scény nedrží divadelní prázdniny.

Do Hronova tak zavítalo například pražské Divadlo Na zábradlí s Hamlety v režii Jana Mikuláška, královéhradecké Divadlo Drak s působivou adaptací Bílého tesáka od Jakuba Vašíčka či Buchty a loutky s divokou inscenací Vítězné svině, vycházející z povídek Ladislava Klímy.

Všechno jsou to inscenace ve svých oborech špičkové, ověnčené cenami či účastmi na prestižních festivalech, a zkušenost s nimi může být pro amatérskou obec inspirativní.

Letošní ročník se nesl ve znamení vzpomínek na mimořádnou osobnost, jež divadelní svět náhle v polovině dubna opustila. Jan Císař, teoretik, kritik a dramaturg, věnoval amatérskému divadlu coby porotce značnou část profesního života - a svou otevřeností novým podnětům, uměním naslouchat a prostou radostí z divadla a setkávání zůstal i ve vysokém věku mladý.

Proto jeho smrt přišla, ač mu bylo 89 let, nečekaně. Vzpomínalo se na něj ale nesentimentálně, nejímavě, mnohem spíš s vtipem a lehkou písní na rtech, jak by si sám nepochybně přál.

Svou osobností byl vlastně ztělesněním étosu Jiráskova Hronova coby místa inspirace, poznání, ale také vytříbeného humoru. V těchto ohledech by byl s jednadevadesátým ročníkem nepochybně spokojen.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 53 minutami

Sídlo OSN v New Yorku bylo uzavřeno, policie vyjednává s ozbrojeným mužem

Sídlo OSN na newyorském Manhattanu bylo dnes uzavřeno kvůli patrně ozbrojenému muži před budovou. Podle videí z místa si muž zřejmě zbraní mířil na krk. Policie později uvedla, že veřejnost není v ohrožení.

Na aktuálních záběrech je vidět mnoho policejních aut v okolí sídla OSN. Před plotem u vstupu do objektu přechází podle videozáznamů muž sem a tam a patrně má přiložené ústí hlavně ke krku. Policie uvedla, že se s bělochem ve věku kolem 60 let snaží navázat dialog, uvedla agentura Reuters.

Do okolních ulic přijelo velké množství policejních aut i sanitky. Policie zároveň uvedla, že v okolí odklonila dopravu.

Incident podle nejnovějšího sdělení policie v tuto chvíli pro veřejnost nepředstavuje žádnou hrozbu.

"Nemáme absolutně žádné informace o tom, že by tato osoba byla zaměstnancem nebo bývalým zaměstnancem nebo jakýmkoliv způsobem napojena na OSN," uvedl mluvčí OSN Stéphane Dujarric.

Zdroj: ČTK
Další zprávy