reklama
 
 

Odysea s bublifukem a motorovou pilou. Do Prahy přijela inscenace z Hamburku

24. 11. 2018 17:24
Představení Odysea – Bloudění podle Homéra, které včera v Centru současného umění DOX uvedl Pražský divadelní festival německého jazyka, zkoumá a boří mýtus jednoho z nejslavnějších antických hrdinů. V inscenaci hamburského Thalia Theateru vystupují pouze dva herci a komunikují takřka výhradně smyšlenou řečí.

Oceňovaný německý režisér s portugalsko-chilskými kořeny Antú Romero Nunes své dílo zaštítil citátem z Odyssey, v níž řecký básník Homér ústy bohyně Athény praví, že "jen nemnoho synů se stává rovnými otci, většinou bývají horší a lepších než otec je málo". Dobrodružné osudy i útrapy, které ithacký král Odysseus prožil během návratu z trojské války, jsou v představení nahlíženy právě z perspektivy jeho dvou dospělých - a zjevně těch "horších" - synů.

Prvním je Telemachos, kterého Odysseus při odchodu do války zanechal v náručí své ženy Penelope jako kojence. Druhým je Telegonos, jehož udatný achájský bojovník zplodil během své cesty domů s mocnou čarodějkou Kirke na ostrově Aiaia.

Nevlastní bratři, kteří se nikdy předtím neviděli, se poprvé setkávají až nad otcovou rakví a začínají se - každý po svém - vžívat do jeho hrdinských příběhů. A přitom se mezi sebou všemožně poměřují, kdo z nich je lepším synem.

Homérova Odyssea sice tvoří základnu Nunesovy inscenace, ta ale nemá souvislý děj. Představení tvoří pásmo volně zřetězených a groteskně ztřeštěných výjevů, obskurních hudebních vsuvek i pouťových kouzelnických triků. To vše se odehrává na úsporné, přitom dokonale funkční černobílé scéně, z obou stran ohraničené pěti řadami smutečních závěsů splývajících až na zem.

Oba herci mezi sebou komunikují v jakémsi bizarním "esperantu", které se intonací i melodikou podobá švédštině. Pozoruhodné přitom je, že diváci dialogům tohoto umělého jazyka většinou dobře rozumí, respektive pochopí, o čem je řeč. V průběhu představení na sebe herci berou různé kostýmy i identity, včetně drákulovského upíra, zápasníků sumó, dlouhovlasé poloobnažené nymfy, dokonce i samotného zestárlého Odyssea.

Především první části téměř dvouhodinové inscenace, která se hraje bez přestávky, nechybí hravost, vtip a magie. Představení je plné drobných vizuálních i akustických nápadů a v některých momentech dává ve své půvabné naivitě vzpomenout na eskamotérské fígle, které kdysi vymýšlel průkopník kinematografie Georges Méliès. Začlenění iluzionistických prvků přitom v kontextu řeckého bájesloví není samoúčelnou hříčkou - Telegonos, který označuje sám sebe za "muzikanta a mága", je synem proslulé kouzelnice.

Druhá část, ve které bratři otevřou Odysseovu rakev, v níž není tělo, zato z ní vylétne bílý balónek s lechtivým obrázkovým vzkazem od jejich otce-alfa samce, je expresivnější, ale také poněkud rozklíženější, křiklavější a místy ordinérnější. Ale ani ve druhé polovině nechybějí pozoruhodná místa, jak dokládá například poetický výjev, ve kterém se rakev promění v koupací káď a z obou sourozenců se stávají jakési antické akvabely.

Ačkoli mnohé obrazy působí jako svévolná výstřednost, často vycházejí z Homérova eposu. Není sice třeba mít načteno všech 12 110 veršů Odyssey, její elementární znalost je ale výhodou. Třeba Telegonovy kejkle s oční bulvou odkazují na boj Odyssea s jednookým obrem Kyklopem, jehož hrdina oslepil. Telemachův tanec v prasečí masce zase připomene čarování Kirke, která proměnila rekovy lodníky ve vepře. Nechybí ani další poukazy na epickou báseň psanou v hexametru - například na Odysseovu cestu do podsvětí nebo na ohavné mořské obludy Skyllu a Charybdu.

Představení Odysea - Bloudění podle Homéra je prostoupeno i dalšími postmoderními narážkami, jež jsou někdy více, někdy méně vtipné. Pohřební místnosti po celou dobu vévodí fotografie Kirka Douglase - nejznámějšího filmového představitele Odyssea, jehož roku 1954 ztvárnil ve stejnojmenném italsko-americkém snímku. V jedné záměrně emotivně přepjaté scéně se rozezní ústřední melodie skladatele Ennia Morriconeho ze spaghetti westernu Tenkrát na Západě. A jindy herci dojatě zapějí ranou píseň od členů švédské skupiny ABBA Hej gamle man a při tom si z gumových balónků stříkají do očí gejzíry falešných slz.

Znamenití představitelé obou truchlících, a přitom vzájemně se trumfujících synů Thomas Niehaus a Paul Schröder ve svých černých kabátech zpočátku skoro působí, jako by vystoupili z Beckettova absurdního dramatu Čekání na Godota. Oba mají jedinečný komediální talent, oba jsou dokonale sehraní. Mají i smysl pro přesné načasování gagu.

Odysea – Bloudění podle Homéra

Thalia Theater Hamburg
Režie: Antú Romero Nunes
Česká premiéra: 23. listopadu v Centru současného umění DOX v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, repríza tuto sobotu 24. listopadu

Během představení využívají řadu rekvizit: od pískající gumové slepičky a bublifuku přes bojový štít a repliku amfory, které promění v perkusivní nástroje, až po motorové pily. Těmi v démonicky gradovaném závěru herci nejprve rozřežou Odysseovu dřevěnou rakev, čímž svého otce zabíjí, a poté s nimi invazivně "zaútočí" přímo do publika. V ten moment jako by se diváci spíše ocitli na kontroverzní show, kterou v devadesátých letech šokoval Jim Rose Circus a jejíž oblíbenou součástí byly právě "hrátky" s řetězovou pilou.

Odysseou se nechalo inspirovat mnoho sochařů, malířů, básníků, spisovatelů, skladatelů, filmařů, ba i programátorů počítačových her. Inscenace hamburského divadla tento antický epos rozštípává - v závěru doslova - na třísky tak, že by ho Homér nepoznal. Je z ní ale po celou dobu znát radost ze hry samotné. A to bez ohledu na to, že z dramaturgického hlediska i sami tvůrci během své vlastní divadelní odysey občas trochu zabloudili.

autor: Tomáš Seidl | 24. 11. 2018 17:24

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama