Novinka Národního divadla: Naléhavé obrazy konce světa, ale také hodně mluvení

Novinka Národního divadla: Naléhavé obrazy konce světa, ale také hodně mluvení
Robert Mikluš jako Andura.
Petr Vančura jako Heidi a Zuzana Stivínová v roli Novinářky.
Robert Mikluš jako Andura a Anna Fialová v roli Marie.
David Matásek coby Král.
Foto: Petr Neubert
Marie Reslová Marie Reslová
13. 9. 2020 13:43
Depresivní show o konci dějin uvádí pražské Národní divadlo. Lidská civilizace je v troskách, žádný prorok nás už nespasí, nelze zachránit svět, jen se bavit. Provokativní text současného francouzského dramatika a režiséra Vincenta Macaigne nazvaný Stát jsem já režíruje Jan Mikulášek ve Stavovském divadle.

Sotva vstoupíme do hlediště, stáváme se účastníky "mše za 52 zaniklých zemí světa". Moderátor se osvědčenými triky snaží rozpumpovat zábavu a jedovatě žluté ochranné kombinézy diskžokeje i zpěvačky výstražně svítí na černém pozadí jako skvrny na břiše jedovatých žab.

Disco hity a bavičské ataky dokonce část roztančeného publika zvedají z křesel a na počest zaniklé Itálie, Anglie či Švédska znějí popové fláky příslušné provenience. "My to tu přežijem," skandují vybuzení diváci s herci. Postapokalyptický mejdan začíná.

Chvíli poté už se rozjařené publikum musí prodírat morbidní scénickou koláží: čekají ho dlouhé, neustále ironizované či parodované monology, pervertovaná show, jako je pojídání malé holčičky nebo vraždění nesmrtelného Krále, a také hodně vyprázdněného politického a mediálního žvanění. Představení útočí na diváky vizuálně naléhavými obrazy, jež vzbuzují silné, ale také rozporuplné emoce.

Například když dívka Marie, stylizovaná do černé madony a za ne zcela jasných okolností oplodněná anděly, odkládá své sotva narozené dítě - prý proroka nového světa - do kontejneru, a zbavuje tak lidstvo naděje. Andělé přece "nemají o nic větší právo pošpinit vaše orgány než ostatní prasata vezdejšího světa".

Šifrované divadlo

Uprostřed brutální show hra nastoluje bezesporu vážná témata současnosti, jako je vyčerpání planetárních zdrojů, všudypřítomná eroze hodnot nebo degenerace demokratického systému: "Je to přece radost patřit k druhu, který dokázal zničit místo, na kterém je uvězněn!" Sarkastický humor ale žádnou úlevu nepřináší, jedenačtyřicetiletý autor hry Macaigne jen výsměšně konstatuje zmar a bezvýchodný konec všeho.

Zuzana Stivínová v roli Novinářky.
Zuzana Stivínová v roli Novinářky. | Foto: Petr Neubert

Metaforická rovina výstředních obrazů by se měla propojovat s konkrétními narážkami na naši současnou zkušenost, ve vzduchoprázdnu však nefunguje. Autorský scénář, který byl předlohou Macaigneho vlastní inscenace, přirozeně obsahuje nejen autorovy režijní představy, ale též nepřenositelné odkazy na francouzské společenské a politické poměry. Pro inscenaci ve Stavovském divadle byl nutný nejen překlad, ale také převod do českého kontextu.

Jenže tohle ukotvení v místní realitě je v inscenaci povrchní - například moderátorka politické debaty vypadá jako maskot České televize Saskia Burešová, nesmrtelný Král nosí khaki bundu jako Václav Havel. Režie většinou volí abstraktní, bezkontextová řešení. Pak se ovšem v záplavě slov, převrácené náboženské symboliky a nelogického děje obtížně hledá smysl nebo jen nějaká racionálně uchopitelná linka.

Nejlepší asi je přistoupit k neuchopitelnému zážitku bezstarostně, jako k hromadě spontánně navršených asociací na téma konce lidstva, která místy ovšem vzbuzuje silnou pochybnost, zda hluboké významy jen nepředstírá. Dramaturgyně Marta Ljubková si problém, "jak se v té erupci nápadů vyznat", připouští v programu jen ve vztahu k inscenátorům. Možná by se mohla víc zamyslet i nad bezmocí těch v hledišti, kterým činohra Národního divadla poslední dobou nabízí jednu depresivní vizi za druhou.

Inscenace Stát jsem já má druhou premiéru 26. září. Foto: Petr Neubert. | Video: Národní divadlo

Všudypřítomný duch zániku

Postavy a jejich příběhy - pokud vůbec ještě nějaké mají - se rozpadají podobně jako prostor, v němž existují. Spíš než konkrétního člověka s uchopitelným charakterem reprezentují jakousi množinu podobných povahových typů a postojů, jež může k nějaké míře celistvosti - a lidskosti - dojít jen skrze osobnosti herců. A v tomto směru neselhal žádný z interpretů.

Excentrický pan Andura, onen bavič na pohřbu 52 zemí, je v podání Roberta Mikluše esencí protřelého podržtašky, který míří vzhůru, i agresivního politika trumpovského typu. Aby získal pozornost publika nebo mediální čas, je připraven udělat cokoliv, třeba v přímém přenosu vydloubat oči Králi a na místě je sežrat.

Robert Mikluš jako Andura a Anna Fialová v roli Marie.
Robert Mikluš jako Andura a Anna Fialová v roli Marie. | Foto: Petr Neubert

Kancléř Flik naopak působí jako ztělesnění mimikrů recyklovatelného evropského demokratického politika bez tváře. Pavel Batěk ho hraje jako cílevědomého přednašeče cizích projevů, který si umí počkat, až přijde jeho chvíle. Oba pánové se ve finále utkají v televizní debatě jako uchazeči o prezidentské křeslo.

Boj o vládu a politickou moc má i symbolickou figuru - nesmrtelného Krále v podání Davida Matáska. Toho kdysi Flik zaživa pohřbil a nyní ho chce kompromitovat: "Takže sežerte tu holčičku, pošpiňte svůj obraz, snižte se na naši úroveň…" Malou Betty hraje Štěpánka Pencová, herečka handicapovaná vzrůstem, což ještě umocňuje intenzivní pocit zvrácenosti, odkazující ke kultům lidských obětí. Flik přitom promlouvá z pódia s neonovým "mayským" ornamentem.

Nesmrtelný Král si s Betty raději povídá. Je však znovu uvězněn, opakovaně zabíjen, zmrzačen a nakonec se stane součástí uměleckého díla - tak už to se symboly státnosti či národa bývá.

A pak je tu Uklízečka, kterou autor zaměstnal v Evropském parlamentu. Hraje ji Zuzana Stivínová. Ve žluté večerní róbě strhujícím monologem dryáčnicky prezentuje své mateřství, vypráví divoké historky o vlastních dětech prodaných na orgány, lamentuje a spílá. Je zároveň rozhořčenou matkou Zemí i frustrovanou samoživitelkou sourozenců Marie a Heidiho. Její řečí se vine motiv otce, který rodinu opustil a "objevil se svět bez otce", naznačující i opuštěnost existenciální. Druhou rolí Stivínové je Novinářka, průvodkyně volebním kláním a nechutnou reality show.

Zuzana Stivínová hraje Uklízečku i Novinářku.
Zuzana Stivínová hraje Uklízečku i Novinářku. | Foto: Petr Neubert

Deprivovaní sourozenci Marie a Heidi, s poukazem na oidipovský mýtus oslovovaný Oidi, zastupují ve Stát jsem já generaci, jíž byla ukradena budoucnost. Geny zániku, úpadku a rozkladu si už zjevně přinesli na svět.

Marie hraná Annou Fialovou má rysy smutné rebelky, emo madony tíhnoucí ke smrti, politické aktivistky, anarchistky, ve finále bojovnice z počítačové hry. Je přesvědčivá ve všech polohách, a navíc skvělá jako disco zpěvačka z prologu inscenace.

Anna Fialová v roli Marie a Petr Vančura jako Heidi.
Anna Fialová v roli Marie a Petr Vančura jako Heidi. | Foto: Petr Neubert

Petr Vančura v roli Heidiho ztělesňuje současné přecitlivělé mužství, projevující se dětinskými reakcemi, ambivalentností pohlaví i spontánním komediantstvím. Ve svém živlu je jako vykroucený diskžokej.

Mírou naturalistické brutality, excentrickými ataky, hlučností a scénickou opulentností je Stát jsem já mezi Mikuláškovými pracemi výjimečný. Překvapivé jsou prostředky, režisérův pohled na svět, jak ho známe z jiných jeho inscenací, s textem v mnohém souzní. Ono lehké zhnusení lidmi, predestinovanými k beznadějné trapnosti své existence ve společnosti, jež funguje na zvrhávajících se stereotypech.

Práce s herci, kterou Mikulášek ve Stavovském divadle na beztvarém a mnohomluvném textu odvedl, je úctyhodná. Stejně jako tradičně skvělá spolupráce s výtvarníkem Markem Cpinem na vizuální podobě inscenace. Nedá se ale říct, že bychom se za ony dvě a půl hodiny bez pauzy o současném světě dozvěděli něco víc, než všichni víme - že je v krizi.

Vincent Macaigne: Stát jsem já

Režie: Jan Mikulášek
Stavovské divadlo, Praha, premiéry 8. a 26. září, nejbližší repríy 6. a 23. října.

 

Právě se děje

Další zprávy