Novinka Divadla Continuo: Ruce a nohy žijí vlastním životem, hlava hledá své místo

Novinka Divadla Continuo: Ruce a nohy žijí vlastním životem, hlava hledá své místo
Snímek z inscenace Hic sunt dracones.
Snímek z inscenace Hic sunt dracones.
Snímek z inscenace Hic sunt dracones.
Snímek z inscenace Hic sunt dracones.
Foto: Michal Hančovský
Marie Reslová Marie Reslová
22. 6. 2020 13:21
Novou inscenaci Divadla Continuo nazval režisér Pavel Štourač Hic sunt dracones, s odkazem na latinské „zde jsou draci“, jež v mapách označuje neprobádaná území. Čtyři herečky zkoumají svá těla jako dosud neobjevený materiál. S pomocí světla, tmy a zvuků vzniká udivující svět a v něm bují prazvláštní věci: ruce i nohy si žijí vlastním životem a „ztracená“ hlava hledá své místo.

Sara Bocchini, Nicole Nigro, Kateřina Šobáňová a Natália Vaňová se na prázdné scéně Švestkového dvoru v jihočeských Malovicích postupně objevují v téměř totožných dívčích šatech. Prohlížejí si své tělo, jako by se s ním právě seznamovaly a zkoušely, jak funguje. Živý hudební doprovod Jakuba Štourače jim k tomu vrže a cvaká jako stroječek mechanické hračky.

Sotva jedna herečka zmizí v temnotě, jiná se objeví se stejným gestem a zase se vytratí, jen její paže zůstává osamoceně "viset" na kraji jeviště. To už ale z nečekaného místa vystupuje na scénu další.

Performerky obsazují jeviště jako při hře na schovávanou. Vyhrnutá sukně přetažená přes hlavu zakrývá i odhaluje zároveň, vzniká iluze, že po scéně se pohybují jen nohy a část trupu od prsou dolů.

Vynořování a zmnožování osamostatněných částí těl, které spolu komunikují, je nesmírně variabilním a zábavným principem inscenace. Posléze do hry vstupují ještě hlína nebo masky. Je v tom něco z dětské hry i nekonečných možností stvořitelského gesta. Režisér s výtvarnicí Helenou Štouračovou navíc z těchto ingrediencí na scéně vytvářejí fantaskní obrazy a situace, které atmosférou, lidskými torzy nebo prázdnými kabáty v prostoru připomínají díla surrealistů, například malířky Toyen.

Na stolech, zároveň sloužících jako paravany, za nimiž mohou performerky zmizet, se v neuvěřitelných kombinacích objevuje osm rukou a osm nohou. Ve světle reflektorů se předvádějí, pozorují, navazují vztahy, přetlačují se, seskupují jako podivné bytosti. Ve tmě tušíme těla hereček zkroucená v krkolomných pozicích, nutných k tomu, aby se jejich viditelná část objevila nasvícená ve správném úhlu.

Zepředu jsou stoly polepeny použitými kartony. Vypadá to, jako by se "utržené" končetiny vynořovaly z krabice rozbitých panenek nebo loutek. Je tu také velikánská bedna, připomínající skříň s tajemnými dvířky. Když se otevřou, na sobě naskládané části těl uvnitř vytvářejí reliéfy pohyblivé krajiny. Připomíná převalující se písečné duny, v nichž se kutálí lidská hlava.

Snímek z inscenace Hic sunt dracones.
Snímek z inscenace Hic sunt dracones. | Foto: Michal Hančovský

Tělo a hmota

Inscenace Hic sunt dracones vznikla po dvouleté režijní pauze, během níž se Pavel Štourač věnoval pedagogické práci. Jeho předchozí režie nazvaná Poledne měla premiéru na jaře 2018 a byla inspirována protestem osmi sovětských disidentů proti okupaci Československa na Rudém náměstí, jejich příběhy i poezií Natalie Gorbaněvské nebo Vadima Deloneho.

V Hic sunt dracones bychom apelativní společenské téma hledali marně. Jako by nešlo o nic víc než ženské tělo a jeho možnosti, jako je asociativní hra s tvarem a gestem nebo magické animování různých jeho částí, které přitom nabývají nových funkcí. Překvapující obrazy, které ukazují tělo z jiné a nečekané perspektivy, příjemně napínají divákovu zvědavost.

I technicky inscenace působí přesvědčivě a vyrovnaně, což u prací Continua, zvlášť těch připravených na míru konkrétním prostorům, nebývá pravidlem.

Přestože představení Hic sunt dracones nemá v pravém slova smyslu děj, divák může hledat vlastní asociativní souvislosti obrazů. Jeden příběh se přímo nabízí. Ten stvořitelský, který dává do souvislosti hlínu a původ lidského těla. A ducha, který jí dává tvar a oživuje ji.

Když představení končí, herečky se "dívají" do publika vnitřkem sádrových odlitků svých tváří. Připomínají sejmuté posmrtné masky. A díky iluzi světla a stínu si nás prohlížejí, jako by smrt těla nebyla nic definitivního.

Snímek z inscenace Hic sunt dracones.
Snímek z inscenace Hic sunt dracones. | Foto: Michal Hančovský

Magické obrazy ze Švestkového dvora

Divadlo Continuo má za sebou pod vedením Pavla Štourače pětadvacetiletou zkušenost s fúzí fyzického, výtvarného a loutkového divadla a jedinečným typem představivosti, jež umí učinit nevyslovitelné viditelným - sny, pocity, traumata i úzkosti. V obrazech nahlíží do lidského podvědomí, paměti i skrytého života věcí.

Po celou tu dobu je tvůrčí základnou Continua statek Švestkový dvůr v jihočeských Malovicích, kde měla nedávno premiéru také inscenace Hic sunt dracones. Z polorozpadlého stavení před necelými pěti lety za pomoci evropských dotací a obrovského nasazení členů souboru vznikla moderní rezidenční základna s divadelním sálem a zázemím.

Charisma místa i část původní stavby zůstaly zachovány, dodnes se bydlí i v maringotkách. Na rezidenční pobyty a pověstné letní projekty připravené na míru konkrétním prostorům přijíždějí herci a studenti divadelních škol z celého světa. Ten letošní bude pro diváky k vidění mezi 6. a 13. srpnem.

Pražská premiéra inscenace Hic sunt dracones je naplánovaná na 22. září v Divadle X10.

Hic sunt dracones

Koncept a režie: Pavel Štourač
Divadlo Continuo, Švestkový dvůr, premiéra 13. června.

 

Právě se děje

Další zprávy