Na konec listopadu chystáte ve vašem divadle českou premiéru hry amerického autora Billa C. Davise Odvolání, pod níž jste podepsána jako dramaturgyně. Proč právě hra s tématem osobní svobody uvnitř církve?
Prostředí katolického semináře je pouhá kulisa a rámec. Hlavním tématem a poselstvím Odvolání je výzva k osobní odvaze každého z nás na jakémkoliv místě a v jakékoliv situaci. K síle vzedmout se a vystoupit z pohodlných zajetých kolejí. Umět v sobě najít snílka a pošetilce, kterým je v očích populárního, ale již zpohodlnělého otce Farleyho druhý z hrdinů, mladý student semináře Mark Dolson. Ten je podle kněze ochoten pro svoje ideály pravdy a čistoty nesmyslně zničit svou kariéru budoucího kněze. Nakonec je otázkou, kdo koho vlastně zachrání.
V dnešní době se mi zdá, že bychom měli všichni aspoň občas toho snílka a pošetilce v sobě probudit a nebýt slepí a hluší k tomu, co se kolem nás děje. A že většina věcí je i naše osobní zodpovědnost. Davis je u nás zatím neznámý autor, ale Odvolání už má za sebou mnoho ocenění i filmovou podobu. Davis hru adaptoval do filmového scénáře, u nás byl film uváděn pod názvem Kazatel a žák, excelovali v něm Jack Lemmon a Zeljko Ivanek. Tento dramatický text nabízí mimo silného tématu skvělou hereckou příležitost pro dva herce a oplývá i vtipem a humorem.
Znáte se s autorem hry osobně?
S Billem C. Davisem jsme navázali přátelský kontakt a vzhledem k tomu, že bohužel nemůže přijet osobně na premiéru, ale Prahu již několikrát navštívil, bude alespoň on line na chatu při tiskové konferenci. Jednáme o uvedení další jeho hry Expatriate (Běženci), která na třígeneračním rodinném příběhu v sobě nese zase téma občanské zodpovědnosti, a to účasti ve volbách, jak důležité je volit. Je až neuvěřitelné, kolik toho máme v současné době s Amerikou společného. Jak naše země rezonují stejnými problémy, a jak nás tyto otázky sbližují.
Mluvila jste s Billem C. Davisem po amerických prezidentských volbách? Jak reagoval na vítězství Donalda Trumpa?
Plakal a byl zděšený.
Odvolání režíruje a hlavní roli hraje Miroslav Táborský. Není to poprvé, kdy byla v Řeznické režie svěřena herci. Jedná se o dlouhodobou strategii dávat příležitost hereckým osobnostem, aby si vyzkoušely práci režiséra?
O vyslovenou strategii se nejedná, ale ani ne o nahodilost. Herecká režie musí vzniknout přirozeně, nenásilně a smysluplně. Ráda sice experimentuji a zkouším nové cesty, ale ne bezhlavě a nekoncepčně. Mirka Táborského znám již mnoho let a vím, že patří mezi skvělé herce a zároveň má i dramaturgicko-režijní vidění. Takže když jsem hledala představitele pro tuto hru, zároveň mě napadlo, že by to pro něj byla i režijní výzva a s chutí jsem mu režii nabídla. Hra je postavena na herecké souhře a dialogu partnerů. Naopak zbytečné exhibice, jak scénické tak režijní, by jí ublížily. Na koncepci inscenace jsme se společně naprosto shodli. Neméně důležitá byla volba druhého představitele – Filipa Cíle, který je protipólem a zároveň hybatelem děje a katalyzátorem událostí hry.
Jednou jste řekla, že výjimečnost Řeznické spočívá ve způsobu provozování, tedy že jste stagionou bez stálého hereckého souboru, jenže na rozdíl od klasických stagion nepřijímáte pouze hotové inscenace, ale tvoříte své vlastní. Platí a bude to platit stále?
Ano, a vlastně si nedovedu představit smysl a důvod jiné tvorby a dramaturgie divadla. Jen s vlastní svébytnou dramaturgií můžeme rezonovat s divákem a něco mu dávat i přinášet do činoherního oboru.
V Praze najdeme pestrou škálu divadel, od klasických kamenných přes bulvární až po alternativní. Jak si Řeznická v této konkurenci buduje profil a jak si hledá diváka?
Jen s vlastní nezaměnitelnou dramaturgií si můžeme udržet naše věrné diváky a zároveň jejich řady rozšiřovat. Divák musí vědět, že každý večer, když si vybere v nabídce z celé Prahy nás, neodejde zklamán. Že ho něčím překvapíme, že ho trochu polechtáme otazníky nebo zprostředkujeme příběhy, ve kterých se mu otevřou vrátka do světů dosud neznámých. Že se stane součástí těchto příběhů, které probudí jeho fantazii, a proto se k nám zase pro tento zážitek vrátí.
Náš kredit a budování umělecké značky spočívá v kvalitní dramatice, kvalitním současném inscenování a hereckých výkonech. Oč méně, vzhledem k finančním prostředkům, můžeme každou sezonu nazkoušet premiér, o to víc si dáváme záležet na nových textech. Úzce spolupracujeme s překladateli a autory, abychom pro naše diváky vybrali to nejlepší ze současné světové dramatiky. To je nejdůležitější podstata naší práce. Objevovat nové autory, u nás ještě neznámé, nové tituly, ale především klademe důraz na témata a silné příběhy.
Co do počtu je u nás divadel mnoho. Kvantita však ještě nezaručuje kvalitu. Drží podle vás české divadlo krok s Evropou?
Podle mých zkušeností jako diváka je úroveň české divadelní tvorby v evropském i světovém měřítku vysoká a plně srovnatelná. Speciálně v oblasti nového divadla postdramatického, fyzického a nonverbálního je u nás spousta vysoce profesionálních a originálních osobností a souborů. Co se týče činoherního hereckého divadla, založeném na tématu a textu, slovu, protože to je můj obor, se domnívám, že jsme rychle po revoluci dohnali určitou izolaci a odtržení jak s trendy tak s dramatikou.
Mnohokrát jsem v zahraničí v divadlech v duchu srovnávala, tomu se člověk neubrání, a to srovnávání nedopadlo špatně. Jednu dobu chyběli na našem trhu současní domácí autoři, ale i to už se změnilo a vyrostla nová generace zajímavých dramatiků. V čem možná zaostáváme za Evropou, je financování divadel a umění a kultury všeobecně. Co se týče státního rozpočtu u nás, tak je to necelé procento, a to není mnoho, i když se situace oproti předchozím letům hodně zlepšila.
Vaše divadlo má statut obecně prospěšné společnosti, základním zdrojem příjmu jsou tržby ze vstupného, zájezdů a pronájmů. Vedle toho jste pravidelně dostávali finanční dotace z grantů hl. města Prahy, naposled asi 1,7 milionu korun. Letos na jaře vám magistrátní výbor pro kulturu překvapivě grant neudělil. Navzdory pětatřicetileté existenci divadla i nezpochybnitelnému uměleckému přínosu. Jak celá kauza vypadá dnes? Rozumíte tomu, proč vlastně vznikla?
Jen bych to trochu upřesnila, my jsme nebyli ohodnoceni grantovou komisí jako hodni grantu. Posléze jsme naopak od Magistrátu hl. města Prahy a kulturního výboru, který shledal naši tvorbu za hodnou podpory, dostali finanční částku v partnerství. Abych pravdu řekla, moc tomu dodnes nerozumím, můžu se jen domnívat, že nová grantová komise příliš tvorbu našeho divadla neznala...
Doufám, že se situace napravila, že si komise udělala při návštěvě našich inscenací jiný názor na uměleckou kvalitu i smysl naší tvorby. Protože bohužel tržby při kapacitě hlediště se sedmdesáti místy nepokryjí nezbytné náklady na provoz divadla, a to nemluvím o nákladech na inscenace. I kdybychom se snažili sebevíc, bez grantu se neobejdeme. Jistěže se snažíme o vícezdrojové financování, bereme na sebe přijatelnou míru tržního chování a nezříkáme se zodpovědnosti za svoje vlastní příjmy, hospodaříme účelně a úsporně, ale s onou kapacitou se soběstačnými bohužel nemůžeme stát.
Vlajkovou lodí aktuálního repertoáru Řeznické jsou inscenace, které vedle prvotřídních hereckých výkonů mají silnou, originální myšlenku: Červená zabývající se postavením umělce v moderní společnosti, Zlomatka s tématem diskriminace sexuálních menšin, Leni o věhlasné Hitlerově filmařce Riefenstahlové. Dá se tedy říct, že do Řeznické se nechodí za formálními experimenty, ale kvůli myšlenkové neotřelosti?
Ano, to je hlavní směr a cíl, chcete-li koncepce, našeho divadla. Témata a mít o čem a proč zrovna onen text hrát. To je pro nás nejpodstatnější, co a proč chceme divákovi sdělit. Snad bych ještě k vyjmenovaným inscenacím přidala ze starších Vražedný pátek s tématem holokaustu a úžasným Stanislavem Zindulkou, nebo Ještěrku na slunci, příběh divadelní ikony Sáry Bernhardtové se skvělou Hanou Maciuchovou. A také naše nejnovější premiéry Midsummer a Cock, které určitě stojí za pozornost.
Často se skloňuje nutnost vypořádat se s minulostí, jenže takové pokusy nezřídka končí agitkami o statečných Mašínech a zločinci Gottwaldovi. Inscenace Leni v režii Viktora Polesného je představení jiného kalibru. Zkoumá téma kolaborace s totalitním režimem sugestivně, znepokojivě a z mnoha úhlů pohledu. Počítali jste u tak náročného textu se vstřícnou odezvou publika?
Já našim divákům věřím, rádi je překvapujeme a oni jsou rádi překvapováni. Podstatné je, že ta hra autorů Valerie Schulczové a Romana Olekšáka je skvěle napsána a má více vrstev a přesah do současnosti. Protože dnes existuje stejně nebezpečná manipulace občanů médii jako propaganda za dob Hitlerovy dvorní filmařky Leni Riefenshtalové.
Další repertoárovou stálicí Řeznické je Červená o americkém klasikovi abstraktní malby Rothkovi, v níž exceluje herecký tandem Miroslav Etzler-Martin Kraus. Jak jste na tento pozoruhodný text Johna Logana přišli a byla od počátku jasná volba představitele hlavní role Miroslava Etzlera?
Text jsem objevila v překladu Jitky Sloupové a okamžitě jsem byla přesvědčena, že to je Mirkova role na tělo. On je nejen citlivý intuitivní herec, ale je velmi vzdělaný a přemýšlivý. Hned po přečtení mi nadšeně volal a v roli Marka Rothka se skutečně našel. Je to i pro něj katarze a vlastní osobní tvůrčí výpověď. Martin Kraus jako zástupce mladé generace umělců mu statečně sekunduje.
V poslední době se několik divadel pokusilo ve svých inscenacích vyjádřit postoj ke kontroverzní osobě prezidenta Zemana. Jak se na takový tip politického divadla, reagujícího na aktuální kauzy, díváte?
Je to legitimní a svébytný způsob uměleckého vyjádření. A je to v pořádku. K divadelní tvorbě od jejího zrodu neodmyslitelně patří reflexe společenského i politického života. Herci a umělci jsou přece také především občané a voliči. A v demokratickém systému je tvůrčí svoboda a svoboda slova svatá. V demokracii se diskutuje a vede dialog. Můžeme nesouhlasit s nějakým názorem a všichni máme právo říct ten svůj, argumentovat a oponovat. To jsou základní principy demokracie. Já osobně mám ale v tvorbě raději než aktualizaci a konkretizaci sofistikovanější přesah v širším kontextu, což je můj subjektivní názor a můj tvůrčí přístup. Proto také divadelní tvorba může být tak pestrá a rozsochatá, nikdo nevytvoří na základě textu stejnou inscenaci jako druhý, vždy je tam jeho osobnostní vklad, světonázor. A je to tak dobře.
Mluvili jsme o tom nej, co se v Řeznické za poslední dobu povedlo. Je naopak něco, v čem pociťujete dluh vůči divákům a co byste chtěla v nejbližší době změnit?
Úplně měnit nic zásadně nechceme, myslím, že naše cesta a dramaturgické vize rezonují s prostorem Řeznické a využívají jeho potenciál. Ale jeden dluh vůči divákům cítím, a to mít více finančních prostředků na víc premiér. Momentálně si nemůžeme dovolit víc než dvě za celou sezonu. Máme připraveno mnoho skvělých textů, které se nám, doufám, podaří nazkoušet.
Už teď připravujeme novou hru od autorské dvojice Schulczová-Olekšák Sametová noc s tématem roku 1989, tentokrát v režii samotné autorky. Českou premiéru plánujeme na konec února. A chystáme ještě jeden vánoční dárek pro diváky. Česká televize natočila k našemu výročí dokument, průřez tvorbou Řeznické a přiblížení současné tváře našeho divadla. Odvysílán by měl být v prosinci na ČT art.
