reklama
 
 

Recenze: Muzikál Vlasy v Kalichu je přesvědčivý, obejde se bez zvonáčů

23. 1. 2019 16:45
Muzikál Vlasy z roku 1967 je legendou, která hodně vydrží. Režisér Šimon Caban teď na jeviště pražského Divadla Kalich místo vlasáčů s kalhotami do zvonu posílá módně ostříhané středoškoláky s mobilem v ruce – a ono to jde také.

Revolta mladých lidí je stejně působivá a bez retro stylizace navíc upřímnější. Nové nastudování slavné látky mělo premiéru koncem minulého týdne, jen do září je naplánováno 31 repríz. Na batikovaná trika, jointy a další symboly éry hippies ovšem v představení dojde též.

Jednoduchá zápletka začíná přípravami půlnočního překvapení na maturitním plesu. Spolužáci vymýšlí show ve stylu hippies. A jejich třídní toho využije a rozhodne se jim éru 60. let minulého století přiblížit. Na přednášku pozve válečného veterána, invalidu na vozíku, jehož nekorektní vystoupení se trochu vymkne.

První polovina inscenace je erupcí oslnivých satirických hudebních obrazů, mezi nimiž není třeba hledat zřetelnou dějovou linku. Režisér Caban obrazy napěchoval energií sršící nejen z rockové hudby, ale také z aktuálních, často vtipných replik a veršů překladatele Jiřího Joska, který bohužel nedlouho před premiérou zemřel.

Joskovy texty si mladí herci vzali za své také proto, že nezní archaicky. "Kde se pro nás chlapi najdou, na nedostatek chlapů lidi zajdou," zní nová verze písně Black Boys. Místo o barvě pleti se v muzikálu zpívá a mluví o genderu, chlapáctví, ekologii, uprchlících, homosexualitě či mobilních aplikacích.

Epizodickými výstupy v první půli se režisér blíží originálu, uvedenému na podzim 1967 v newyorském divadle a hned následující rok na Broadwayi. Hudebník Galt MacDermot a především libretisté James Rado a Gerome Ragni tehdy vymysleli Vlasy jako pásmo skladeb a scének ze života hippies, přičemž vycházeli z vlastních zkušeností.

Teprve filmové zpracování z roku 1979 od Miloše Formana získalo zřetelný příběh, který se sice autorům muzikálu moc nelíbil, na mezinárodní popularitě snímku to však neubralo. České publikum si Vlasy mohlo zamilovat až po roce 1989.

Režisér Šimon Caban se teď v Divadle Kalich k formanovské verzi hlásí hlavně ve druhé polovině večera, byť příběh Bergera, Clauda, Sheily a ostatních trochu posunul. Claude už není kluk z venkova, který v době vietnamské války rukuje do armády a v posledních dnech svobody zažívá dobrodružství s bandou hippies.

Dnes se Vás těšíme na prvních reprízách muzikálu Vlasy. Včerejší slavnostní premiéra měla u diváků velký úspěch! Podívejte se sami! ☮️☯️🔝

Zveřejnil(a) Divadlo Kalich dne 19. January 2019

Nyní je z Clauda maturant, kterého to táhne do armády a zahraničních misí, protože si myslí, že vzdálené válečné konflikty ohrožují svobodu západního světa. Spolužáci považují Clauda za blázna: "Proč bojovat v cizině, když si svobodu můžeš užívat tady?" Také tragické vyústění je trochu jiné.

Pražský muzikál obsahuje 30 skladeb, tedy i ty, které se do filmu nevešly. Rychlému střídání scén pomáhá sedm projekčních panelů úzkých jako sloupy: na nich se mění prostředí nebo promítají dokumentární záběry jako z televizního zpravodajství. Panely zprostředkují i silný epilog, seznam jmen skutečných českých vojáků, kteří v posledních letech zahynuli při zahraničních misích.

Vlasy

Režie a scéna: Šimon Caban
Hudba: Galt MacDermot
Scénář a texty písní: James Rado a Gerome Ragni
Překlad a přebásnění: Jiří Josek
Divadlo Kalich, Praha, premiéra 18. ledna, nejbližší reprízy 25. a 26. ledna a dále 15., 16. a 17. února

Vlasy se před padesáti lety staly prvním rockovým muzikálem a na Broadwayi byly uváděny do roku 1972. Za tu dobu se uskutečnilo 1750 repríz a k podobnému číslu se dopracovala i londýnská verze muzikálu. V Česku Vlasy prvně zařadilo do repertoáru divadlo Pyramida v roce 1997.

Nynější inscenace v Kalichu oživuje někdejší slávu a navíc přidává současnou perspektivu. Určitě i proto je herecký a taneční tým tak přesvědčivý. V hlavních rolích Richard Pekárek jako Claude, Roman Tomeš coby Berger, Petra Vraspírová jako Sheila či Michaela Tomešová jako Jeanie, stejně jako další účinkující zpívají i tančí přesně a zaujatě.

Také díky choreografii Petry Parvoničové je pro diváky někdy obtížné zůstat sedět v klidu.

autor: Magdalena Čechlovská | 23. 1. 2019 16:45

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama