Monstrum plné lidskosti. Skvělý Frankenstein v Národním divadle působí jako zjevení

Postava vznětlivého Viktora Frankensteina, který stvoří umělého člověka, je známá díky řadě filmových zpracování. Zatím poslední, film Guillerma del Toro, aktuálně vévodí platformě Netflix. Výraznou vizualitou, avšak nejen prostřednictvím hledáčku kamery, ale i artistním sdílením původního příběhu autorky románu Mary W. Shelleyové, vyniká i nová inscenace Petry Tejnorové ve Stavovském divadle.

I přesto, že ani dnešní věda, experimenty se syntetickou DNA nevyjímaje, zatím nedokáže vytvořit živou buňku, natož tkáň, sní lidstvo o této možnosti odedávna. Raně novověcí alchymisté se pídili po objevu miniaturního hotového člověka (takzvaného homunkula), spekuloval o něm mimochodem i Goethův Faust. S přibývajícím poznáním se úvahy nad stvořením umělého člověka přesunuly z laboratoří na stránky románů a staly se základními kameny budoucí vědecko-fantastické literatury. Jedním z nich je i dílo jednadvacetileté Angličanky Mary Shelleyové z roku 1818, v němž na ploše gotického románu vylíčila morální dilema stvořitele pronásledovaného vlastním objevem.

Viktor Frankenstein se od dětství snaží vytvořit něco velkého, propadne studiu spisů Cornelia Agrippy a Paracelsa, směsi starých medicínských a alchymistických teorií a v neposlední řadě i magii. Řízen heslem: "Když chceme pochopit život, musíme nejprve pochopit smrt," sbírá pozůstatky těl z hrobů i piteven, aby je následně v horečnatém vypětí oživil a vytvořil nástroj vlastní zkázy.

Než však začne Frankensteinovo stvoření páchat zlo, je to veskrze lidský, laskavostí a dobrotou překypující jedinec. Tak ho bohužel nevidí většina adaptátorů 20. století, kteří jej pro účely hororového žánru zploštili do podoby běsnícího monstra beze slov a emocí. K původní vizi se vrací ve své adaptaci pro Národní divadlo Petra Tejnorová, Nina Jacques a Adam Dragun. Jejich převod vychází ve velké míře z původního znění, přičemž dodržuje i jeho strukturu psanou v ich formě se třemi vypravěči. Uvozují jej dopisy, které píše dobrodruh Robert Walton, snažící se doplout k Severnímu pólu, své sestře do Anglie. Do jeho vyprávění je vložen příběh Viktora Frankensteina, přičemž do něho vstupuje s vlastním líčením sám netvor, popisující okolnosti oživení až do dalšího setkání se svým tvůrcem.

"Mé srdce bylo přichystáno k lásce…"

Důležitý je pro inscenátory sám fakt vyprávění. Jazyková imaginace působí daleko větší silou než ilustrace hrůz včetně hrdinova znetvoření. Umělý člověk je dost možná nevzhledný až děsivý, jeho prvotní úvahy však nikoli. Jak sám říká: "Mé srdce bylo přichystáno k lásce, a když mě neštěstí dohnalo ke zločinu, prožíval jsem muka, jaká si nedovedete představit."

Petr Vančura, jeden z trojice herců-vypravěčů, který se zároveň převtěluje do monstra, má proto zcela civilní zjev, spíše ironicky a jen v některých pasážích doplněný o celohlavovou latexovou masku. Když ji sejme, může být každým z nás. Kolik lidí je ve společnosti nešťastných a schopných popřít lidství jako Frankensteinovo monstrum jen proto, že se od nich společnost odvrátila. Stejným principem je možné nahlédnout i postavu stvořitele, toho reprezentuje v sugestivně ztišených polohách s absolutním vnitřním napětím hostující Tereza Hof.

Na základě inspirace pro gotický román typickým dvojnictvím se v jeden moment ocitají na rotující točně tři Frankensteinové, vykukující zpoza dekorací, jako by snad jeden děsil toho druhého, jako by byla postava vědce dohnána sebou samou. Do třetího stvořitele, ale především do úlohy v úvodu referujícího polárníka Waltona stejně jako Frankensteinova přítele Henryho Clervala se vtěluje soustředěná Tereza Jarčevská, která se konečně takřka od svého nástupu do ND dostává k výraznější roli. Obsazení záměrně popírá gender, neboť na prvním místě je narace, z níž se teprve emancipují jednotlivé postavy.

Závan tajemna a vizuální orgie

Pro gotický román je charakteristická záliba v tajemnu a nadpřirozenu, tu poskytují zříceniny, opuštěná panství či hřbitov. Právě ten se stal jednou z ústředních scénografických lokací (návrh Antonína Šilara) spolu s průřezem do detailu zařízeného cihlového domku a masou ledu vtipně se zcizující do technického schodiště v obrácené perspektivě.

Určujícím nejen výtvarným prvkem je v inscenaci live cinema, kombinovaná s dříve natočeným filmovým materiálem, na zdejší poměry na velice profesionální úrovni. Kombinace videa (Marek Bartoš, Dominik Žižka), působivé scénografie spolu s výrazným light designem (Přemysl Janda, Antonín Šilar) činí z inscenace vizuální orgie.

Frankenstein v Národním divadle je významným gestem směrem k soudobé činohře ve velkém divadelním domě. Inscenátoři předkládají dílo bez kompromisů, působící ve zdejším institucionálním kontextu div ne jako zjevení.