reklama
 
 

Nový umělecký šéf pražských divadel Dočekal: Mluvit o naději je těžké, ale nutné

12. 10. 2018 16:20
"Vždy jsem si myslel, že divadlo musí mít společenskou relevanci a odpovědnost. Klade se otázka, jestli divadlo může měnit svět. Za jistých okolností ano," říká nový umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal.

Jak o programu Městských divadel pražských a obecně úloze divadla v současné společnosti přemýšlí režisér Michal Dočekal?

Nový umělecký šéf divadel ABC, Rokoko a Komedie říká: "Po období, kdy jsem byl plný vzdoru k politickým reprezentantům a lidem, kteří zastávají názory a hodnoty, jež zcela odporují tomu, čemu já věřím, co si myslím, z čeho pramení a na čem stojí Evropa, přichází fáze, kdy musíme hledat nějaký průnik, pochopení a doufat v to, že společnost bude mít nějakou vizi a naději".

Aktuálně.cz: Co se vám prohnalo hlavou, když vám Daniel Přibyl, nyní už ředitel Městských divadel pražských, nabídl funkci uměleckého šéfa?

Pamatuji si to dost přesně. Ale nebyla to nabídka funkce. Zeptal se mě, jestli se s ním nechci zúčastnit konkursu na ředitele Městských divadel pražských. Pomyslel jsem si v tu chvíli, že to je přesně to, co určitě dělat nechci a nebudu.

Proč jste změnil názor?

Už se mi to několikrát v životě stalo. Co se mi zdálo, že absolutně odmítám, jsem si nakonec přál. Hru, ke které jsem měl zpočátku rezervovaný vztah, jsem si posléze oblíbil. A naopak, když má režisér text, který považuje za svůj, který vypovídá o všem, co má v srdci a hlavě, ne vždy se to pro práci ukáže jako ideální.

V té době jsme s Danielem Přibylem spolupracovali na inscenaci Macbetha, kterého jsem režíroval v Bukurešti. Během práce jsme se k Městským divadlům pražským vraceli a říkali si, co by bylo, nebylo… Rozleželo se mi to, uvědomil jsem si, že je to velká možnost, na dlouhou dobu v Praze neopakovatelná.

Daniela jsem samozřejmě znal, ale povrchně. Ještě předtím, než jsme začali pracovat na Macbethovi, mě vyzval, abych v kladenském divadle, kde šéfoval, inscenoval hru Stefana Massiniho Dynastie. Byl to přesně ten text, o kterém jsem si pomyslel, že vůbec nevím, co bych s ním dělal. Ani mě nevzrušovalo, jestli je vůbec formálně uchopitelný, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se stanovisky autora souzním. Nakonec jsem si řekl, proč ne? Vždyť Přibyl na Kladně dělá dobré divadlo. Jenže než došlo na režii, Daniela z kladenského divadla vyhodili a já ten text nabídl Vladimíru Morávkovi do divadla Husa na provázku, kde jsem ho nakonec inscenoval. A jsem za to moc rád.

Díky nabídce z Kladna jsme se začali s Danielem více stýkat. Měl jsem představu o úpravě Shakespearova Macbetha: jen on, Lady Macbeth a tři čarodějnice. Požádal jsem o to Daniela, který je profesí dramaturg. A spolupráce s ním byla skvělá. Jeho erudice. Text, který mi připravil i s poznámkami, se dá tisknout.

Vy jste v Městských divadlech pražských začal režijní kariéru.

Ano, v Rokoku se spolkem Kašpar. A pak jsem osm let vedl Komedii. Jen v ABC jsem nepracoval. Ale ještě si pamatuji, jak tady v divadelním klubu, kde sedíme, kouřil Boris Rösner.

Těsně po padesátce se tedy přes dlouholeté umělecké vedení činohry Národního divadla vracíte "na kruhy své"?

Myslím, že naposledy v životě začínám. Člověk by to neměl opakovaně zkoušet do pozdních let. Začínat potřetí je docela dobré číslo, pro mě i co se zkušenosti a věku týče.

Situaci vidím pozitivně

V Městských divadlech pražských se sešly tři silné osobnosti. Intendantem, tedy ředitelem, který má rovněž vliv na umělecké směřování divadla, se stal Daniel Přibyl. Vy jste uměleckým šéfem souboru. A ještě je tu David Drábek, jako stálý režisér. Proč tento ne zcela obvyklý triumvirát?

David není zdaleka jen režisér. Pro mě je na prvním místě dramatik. Mít v divadle jednoho z nejvýraznějších českých dramatiků je prostě výhoda.

Městská divadla pražská jsou dnes velká příspěvková organizace se třemi divadly: ABC, Rokoko a Komedie. Z Národního divadla vím, jak těžké je obsáhnout tři scény. Mít kapacitu přemýšlet o nich jako o celku a zároveň o profilu každého jednotlivého divadla. Za těchto okolností není domácí režisér kombinovaný s dramatikem žádný luxus nebo nadbytečná síla. Daniel je ředitelem se vším všudy. A jak to bývá, umělecký šéf je zároveň režisér.

Dělat ty dvě práce najednou je diskutabilní. Chlap přijde ráno do kanceláře, podepíše tam papíry, vyřeší problémy, zaskočí na zkoušku, tam vytvoří dílo a pak se vrátí do kanceláře a řeší faktury. Celý život mám dvojí povolání. V Národním divadle i kdysi v Komedii jsem měl vedle uměleckých povinností také povinnosti šéfa. A vím, že věnovat se každé z těch dvou profesí naplno fakticky pohltí celého člověka. Že tady David je, má smysl, nejsem na to sám.

Myslím, že už na magistrátu tolik nestraší v hlavách představa rekreativní funkce divadla. Že se z veřejných peněz zaplatí jakási relaxace po dobře vykonané práci.

Také on má koneckonců z Klicperova divadla zkušenost uměleckého šéfa. Bude se mu hodit?

I když jsme v nějaké organizační struktuře neformulovali, že má David na starosti Rokoko, jeho větší pozornost bude upnutá k této scéně. Není to ale tak, že by z Rokoka nesměl vylézt a já nesměl tam. Příští rok bude zkoušet v ABC. Davidova velká kvalita je, že má v sobě stejný genom jako prostor Rokoka. Po nějaké době zase napsal původní hru, Kanibalky, a to je také dobrá zpráva. Budou mít premiéru za týden.

Doba se od vašeho prvního "začínání" dost proměnila. Projevuje se to také ve vnitřním fungování divadel? Přistupujete dnes k vedení divadla a sestavování jeho programu jinak než například v 90. letech v Komedii?

Začínal jsem roku 1991 v Rokoku jako režisér spolku Kašpar, který jsme založili s Jakubem Špalkem a Honzou Hřebejkem v prosinci 1989. Táhl ho ale hlavně Jakub. Já byl tehdy na půlroční stáži v Anglii, a když jsem se vrátil, Jakub dostal Rokoko. 

Samozřejmě, že se ta doba proměnila. V lecčems malinko k lepšímu. V devadesátých letech byla - ještě si to z Komedie pamatuji - silná indoktrinace tržním liberalismem a nadřízení z města na nás tlačili s prodejností. Tlak na tržby samozřejmě nezmizel, ale už si i lidé mimo divadla uvědomují, že nejlepší noviny nejsou ty, které se nejlíp prodávají. Každovečerní plebiscit, to znamená počet diváků, sice něco ukazuje, ale aby divadla mohla prokázat svoji životaschopnost a oprávněnost svého programu, potřebují nějakou inkubační dobu. Prezidenti a vlády mají sto dní hájení, divadla by měla mít dvě sezony.

Vidím situaci divadel v Praze docela nadějně. Podívejme se na Palmovku - z nelehké startovací pozice, kdy měli divadlo dva roky zavřené, dospěli k výborným inscenacím. V Divadle v Dlouhé začal působit SKUTR, dobře si už pár let vedou v Divadle Na zábradlí. Pražskou divadelní mapu vidím pozitivně. Pro nás je to velká konkurence, na druhou stranu je to posilující, inspiruje to. V tom je rozdíl mezi dobou před pětadvaceti lety a dnes značný. A zaplaťpámbu za to.

Je to několik let, co jste do Divadelních novin napsal text s názvem Příspěvková organizace by měla být zničena. Ta divadla, která jste vyjmenoval jako zásadní pro současnou pražskou divadelní mapu jsou, stejně jako Městská divadla pražská, příspěvkovými organizacemi magistrátu. Není to paradox?

Například to, že magistrát zachránil Divadlo Komedie připojením k příspěvkové organizaci Městských divadel pražských, je jednoznačně pozitivní. Nevidím jinou možnost, jak by Komedie mohla dál fungovat pro nezávislá divadla a projekty. Je to dobré rozhodnutí v mezích současných možností.

Ale současně je přece příspěvková organizace forma nesmírně rigidní. Stát se změnil třikrát a pořád tu máme to, co jsme měli za komunistů: příspěvkovou organizaci. Možná vyhovuje okresní knihovně, ale divadlo by tímto způsobem zřizované být nemělo. Je to forma příšerně zkostnatělá, přeregulovaná. V jejím rámci v podstatě nemůžete se svěřenými prostředky nakládat hospodárně. Bohužel zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře Sobotkova vláda, která to měla v programu, nedokázala dokončit.

Michal Dočekal (* 1965)

◼ Vystudoval režii na pražské DAMU, absolvoval stáž na University of London.

◼ V letech 1991 až 1994 byl režisérem Divadelního spolku Kašpar, v období 1994 až 2002 coby režisér a umělecký šéf vytvářel novou podobu pražského Divadla Komedie.

◼ Mezi roky 2002 a 2015 působil jako umělecký šéf Činohry Národního divadla, další dva roky byl jejím ředitelem. Nyní se stal novým uměleckým šéfem Městských divadel pražských, pod něž spadají divadla ABC, Rokoko a Komedie.

Je ale mnoho těch, kteří příspěvkové organizace hájí a tvrdí, že právě díky jistotám ve financování i zázemí budov a techniky, které tato právní forma poskytuje, jsou dnes pražská příspěvková divadla v tak dobré kondici a mají prostor věnovat se své veřejnoprávní funkci.

Toto samozřejmě není argument, který by se dal lehce smést ze stolu, protože jakkoliv to jsou boty, které tlačí na mnoha místech, pořád jsou to boty. Na příkladu Komedie vidíme, když odmyslíme estetické hodnocení, na čem dojela: grantový systém.

Když jsem teď do Komedie přišel po patnácti letech, které uplynuly od doby, kdy jsem tam působil, zaplakal jsem. Těch osm let, co jsem Komedii vedl, nebylo snadných: liberalizace, různé balíčky, úsporná opatření, to byla hodně oblíbená písnička. Přišel jsem do prostoru, který vytvořil architekt Karel Prager, což víme, že je osobnost pozoruhodná, ale tohle divadlo se mu zrovna moc nepovedlo. Postupně, po krocích, jsme to tam dávali do pořádku. Naši snahu pak trošinku rozvinulo Pražské komorní divadlo Dušana Pařízka. Ale nemělo z čeho, protože z grantových prostředků se o ten prostor vůbec nemůžete starat. Nemáte pomalu ani na běžnou údržbu, natož abyste ten prostor rozvíjela a zvelebovala. Company.cz, která hrála v Komedii potom, dostala ještě menší grant než Pražské komorní divadlo. Pak žádný. Komedie byla nějakou dobu zavřená. Zaplaťpámbu za rekonstrukci Divadla Na Zábradlí, které tam po tu přechodnou dobu hrálo. A stejně, když jsme tam teď přišli, pohled na tu budovu a zázemí byl zoufalý.

Byla jsem se tam podívat před pár dny na festivalu Next Wave a překvapilo mě, jak jsou foyery a schodiště krásné.

Díky příspěvku magistrátu jsme mohli Komedii opravit, nakoupilo se vybavení. Nebyl tam jediný reflektor a neptejte se mě proč.

Ptáte se, jestli je rozumné zničit něco, co nedokonale, problematicky a rigidně funguje, v zájmu něčeho, co ještě není úplně připravené. Byl bych velmi opatrný propadnout představě, že financování divadel vyřeší čtyřleté nebo pětileté granty. Nevyřeší. Auto příspěvkové organizace jede se zataženou brzdou, ale jede!

Nic proti grantovému systému. Je skvělé, že v Praze je spousta prostorů pro nezávislá divadla, jako je Vila Štvanice, Jatka78, Roxy/NoD, Meetfactory. Ale těch peněz pro ně je hrozně málo. Pražská kultura má v divadle vzestupnou tendenci, hledím na to s potěšením, jaké možnosti tady jsou, ale musíme mu víc pomoct.

Hledat pochopení

Program pro Divadlo ABC jste představili jako "divadlo velkých témat".

Taky které divadlo by se definovalo jako divadlo malých a zbytečných témat, že?

Tak mi tu představu popište podrobněji.

Divadlo ABC se velikostí přibližuje spíš Divadlu na Vinohradech nebo Stavovskému divadlu. 500 míst je opravdu hodně. Byla tady tradice společensky angažovaného moderního divadla, a to v době Osvobozeného divadla, Voskovce a Wericha, ale také v 60. letech, kdy se tady hrály současné britské a francouzské hry. Samozřejmě, některé byly populárnější. Cokoliv tehdy přicházelo zvenku, bylo atraktivní trošku samo o sobě. Byl tady excelentní herecký soubor a víme, jaké skvělé inscenace tu dělali Alfréd Radok nebo Miroslav Macháček. V roce 1959 v ABC režíroval Miroslav Horníček Dürrenmatta! To byl průlom. Toto je tradice, která je pro nás živá.

Stát se změnil třikrát a pořád tu máme to, co jsme měli za komunistů: příspěvkovou organizaci. Je to forma příšerně zkostnatělá, přeregulovaná.

I tehdy se repertoár občas posunul víc k lehčí zábavnosti, k písničkám, také pan Voska tady hrál salónní komedie. Nic proti tomu, ale hlavní žíla, která divadlem ABC vede, je ono společensky angažované moderní divadlo. Městské divadlo má nějakou povinnost, logické zadání. V té kapacitě, o které jsem mluvil, a v té konkurenci, kterou v Praze máme v komerčních scénách okolo Václavského náměstí, to není lehký terén, ale nechceme se vzdát představy, že i rozhovor o společensky aktuálních tématech nebo o něčem, co není hladivé, může zajímat dostatečně velký počet lidí.

Novou éru Městských divadel pražských otvíráte inscenací hry Edwarda Bonda Moře v režii slovenského režiséra Jána Luterána. Čekala jsem, že první premiéra bude patřit vám.

Výběrové řízení na vedení Městských divadel pražských se uzavřelo hlasováním pražského zastupitelstva vloni na konci října. Byl jsem v té době na volné noze a měl dlouho dopředu nasmlouvanou práci. Nehledě na to, že vůbec začít připravovat další sezonu v listopadu je pozdě. První premiéru tedy bude mít mladý slovenský režisér, který už pracoval ve Slovenském národním divadle nebo v bratislavské Astorce.

Bondovo Moře je hra, kterou by člověk v ABC takzvaně nečekal. Nechtělo se mi jít na jistotu. Bond je skvělý dramatik a Luterán pak výborný režisér. A ačkoliv byla ta hra napsaná před čtyřiceti lety, je pro nás hodně aktuální. Já sám začínám zkoušet až za čtrnáct dní Kushnerovu hru Andělé v Americe.

Jedna z posledních věcí, které jste režíroval jako šéf činohry Národního divadla, byla hra anglické dramatičky Lucy Prebbleové o pádu gigantické firmy Enron. K tématu finanční krize, která začala v Americe, jste se z trochu z jiné strany vrátil na Provázku v již zmíněné a úspěšné inscenaci Dynastie.

V Enronu se mluvilo o té firmě, která byla první vlaštovkou finanční krize. A Lehman Brothers z Dynastie jsou hlavně o té rodině, samotný krach banky, která krizi spustila, je zmíněný jen jako dovětek. Ale téma je podobné.

Andělé v Americe jsou stejně jako Dynastie veliká freska mapující vývoj americké společnosti. Obě ty hry se snaží obecněji pochopit fungování moderní společnosti, případně její další směřování skrze konkrétní lidské osudy?

Vždy jsem si myslel, že divadlo musí mít společenskou relevanci a odpovědnost. Klade se taková potměšilá otázka, jestli divadlo může měnit svět. Za jistých okolností ano. V české společnosti pro to máme koneckonců nějaké důkazy. My teď naštěstí společensky v takové situaci nejsme. To se může stát, jen když Beaumarchais v předvečer Francouzské revoluce napíše Figarovu svatbu. Ale divadlo, které považuji za vzrušující a zajímavé a je placené z veřejných peněz, má tuhle roli hrát.

Cítím - možná, že si to jen namlouvám, protože formulováno jsem to nikde nečetl -, že také na pražské radnici v politickém vnímání funkce divadla si postupně uvědomují, že to, co Praha chce ukazovat, by mělo mít nějakou hodnotu, společenskou relevanci a estetickou kvalitu. Tím se se zdůvodňují prostředky, které jsou z rozpočtu na divadlo dávány. Myslím, že už jim na magistrátu tolik nestraší v hlavách představa rekreativní funkce divadla. Že se z veřejných peněz zaplatí jakási relaxace po dobře vykonané práci.

Divadlo si vždy drželi králové a vévodské dvory k tomu, aby reprezentovali. Aby ukázali svoji skvělost. Aby bylo vidět, co oni považují za důležité. A reprezentativní funkci, a teď pozor, aby to nebylo chápáno triviálně, jako že někdo ukazuje šperky, si kolektivní vedení Prahy dosud úplně neuvědomovalo. Tato reprezentativnost a společenská odpovědnost je naše úloha. Jsem přesvědčen, že divadelníci, ať vědomě, nebo podvědomě, to takto vnímají.

Jaká konkrétní společenská témata nacházíte v Andělech v Americe?

Je to hra, bude to znít trochu nadneseně, ale nedokážu to méně nadneseně formulovat, o hledání naděje v rozpolceném světě. Hledá východisko z problematických osobních i společenských vztahů. Skupina intelektuálů v New Yorku, ve druhé polovině 80. let, vůbec nechápe to, co většinová společnost adoruje, takzvanou konzervativní revoluci, kterou přinesl Ronald Reagan, a hodnoty, které jsou považovány za cenné nebo za přijatelné.

Myslím, že můžeme velmi dobře rozumět situaci, kdy je společnost takto rozdělená. A také té potřebě hledání východiska, nějaké naděje. Jsem z toho, co se ve společnosti děje, a bohužel nejsem sám, hodně deprimovaný.

Viděl jste hru Andělé v Americe, podle níž HBO v roce 2003 natočila šestidílný seriál, někdy na jevišti?

V roce 1990 v New Yorku. V Česku se nikdy nehrála. Myslím, že ze dvou důvodů - zaprvé proto, že jsme pro Reaganovu politiku měli úplně jiné vnímání. Že jsme si nedokázali představit její jiné hodnocení než to, které bylo dané naší zkušeností z celosvětové politiky. Pohled ze strany vnitřní politiky USA nás tolik nezajímal a neměli jsme do ní vhled. Za druhé, ta hra je skutečně velká, ohromná. Není to vůbec standardní titul do repertoárového divadla.

Andělé končí na začátku roku 1990 optimistickou vizí do budoucnosti: padla Berlínská zeď, v Rusku byla nastolena demokracie, Československo se mírumilovnou cestou rozdělilo, teď uvidíme, že se určitě něco podobného stane v Jugoslávii… A jedna postava říká: "Kde?"

Protože text napsal americký židovský autor, je hrozně vtipný. Hlavní postava říká: "Otvírá se před námi budoucnost, která bude určitě dobrá". My po třiceti letech hledáme takovou vizi také. Jsme myslím v situaci, kdy hra začíná, kdy moc necítíme nebo nevidíme cestu ven z toho českého rozkolu, ze společenského nekonsensu, vizi do budoucnosti, kterou jsme tenkrát, před těmi třiceti lety měli. Jedno z těch hesel bylo "návrat do Evropy". Tam, kam jsme vždy patřili. Cítili jsme se být obětí násilného únosu z Evropy. A teď je poměrně dost politiků, kteří kandidují s heslem: "Pryč z Evropy!" A ve společnosti jsou i hlubší příkopy.

Ta hra nezatracuje, není ideologicky omezená. I pro zápornou postavu Roye Cohna, skutečně existujícího politika, nachází pochopení. Když se potom židovský levicový liberál pod nátlakem černošského transvestity za tohoto ultrapravicového právníka a politického lobbistu, který ironií osudu zemřel na AIDS, modlí kaddiš, má ta scéna, a nejen ona, ohromnou jímavost a emocionální sílu. A něco z toho já teď prožívám.

Opravdu?

Nemyslím nějakou nákazu, nejsem HIV pozitivní ani transvestita, ale po období, kdy jsem byl plný vzdoru k politickým reprezentantům a lidem, kteří zastávají názory a hodnoty, jež zcela odporují tomu, čemu já věřím, co si myslím, z čeho pramení a na čem stojí Evropa, přichází fáze, kdy musíme hledat nějaký průnik, pochopení, a doufat v to, že společnost bude mít vizi a naději. Ne jenom řešit, jestli 28. října mají být otevřené obchody, nebo nemají.

Můžete namítat, že závěr Andělů v Americe, ve kterém se potkají osudy několika lidí, přináší naději jen v obecné rovině, ale snaží se ji najít. Mluví o něčem, co je pozitivní. To je hrozně těžké a hrozně nutné.

Budu ironická: uplynulo ono třicetiletí a Amerika se dostala od Reagana k Trumpovi. Vyslovená naděje ze závěru Andělů se tak úplně nenaplnila.

Proto se Kushnerova hra také dnes vrací. Když se podíváte na repertoár evropských divadel - o amerických těžko mluvit, na jedné úrovni -, jde o velký revival Andělů v Americe. Asociace vzhledem k Trumpovi a trumpismu jsou nám teď pochopitelnější. To jsou důvody, proč hru uvádíme.

Anděly v Americe si člověk také může dovolit zkoušet na začátku funkčního období. Ne, že by to nemohl udělat později, ale jejich inscenace vyžaduje takovou investici a odhodlání, je to v provozu repertoárového divadla tak nešikovná záležitost, že je lépe se k ní odhodlat hned na začátku. Víte, jak to je: když se nastěhujete, tak se nejlíp maluje.

Jak Anděly obsadíte?

Kushner je napsal tak, že to všechno hraje osm lidí. Ale myslím, že se to nemusí dodržovat. Roye Cohna bude hrát Ondřej Pavelka, mladého právníka Joea Pitta Martin Donutil, tu hlavní roli - i když tam je každá role velká - Priora Waltera hraje Tomáš Havlínek z Českých Budějovic, manželku právníka Beata Kaňoková a její tchyni Eva Salzmannová. Louise Aronsona, podle mě Kushnerovo alter ego, židovské intelektuála, co neumí kaddiš, Viktor Dvořák a Anděla Evelyn Pacoláková. Čerstvý absolvent DAMU Filip Březina bude hrát transvestitu.

Měl jste čas sledovat české divadlo, abyste si našel nové herce? Někteří z těch, které jste teď jmenoval, nejsou moc známí. Nebo jste dal na Daniela Přibyla, o němž je známo, že objíždí všechny premiéry?

Hodně v tom pomohl. I když se o vítězi konkursu rozhodlo až v říjnu, od jara už jsme obráželi různá představení s vědomím, že to může dopadnout jakkoliv. Fakt je, že Dan měl náskok. Dohodli jsme se, že nejdříve musíme do divadla přivést mladou generaci. Jsou to převážně lidé, kteří jsou na začátku kariéry.

Je to záměr, postavit soubor na hercích, kteří nejsou takzvané hvězdy?

Záměr je hvězdy vychovat a vypěstovat. Bral jsem do Komedie Honzu Dolanského, když mu bylo devatenáct, a Sašu Rašilova do Rokoka, když mu bylo osmnáct. Nejsem žádný génius, vyhledávač talentů, ale nechceme stavět repertoár výhradně kolem známých jmen. Nevyhýbáme se tomu, aby se u nás objevovala, ale není to základní profilace divadla.

autor: Marie Reslová | 12. 10. 2018 16:20

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama