reklama
 
 

Recenze: Začaly Letní shakespearovské slavnosti, nejvýraznější výkon podal Dejdar v roli krále

28. 6. 2018
Bylo by troufalé zpochybňovat věrohodnost tvrzení režiséra Pitínského, že ho málo hraná Shakespearova komedie oslovila a okouzlila. Přesto jeho režijnímu naturelu zůstane žánr komedie jednou provždy vzdálený.

Za hlavní premiéru letošních Letních shakespearovských slavností, které na Pražském hradě začaly předevčírem, byla tentokrát vybrána hořká komedie Dobrý konec všechno spraví v moderním překladu Martina Hilského.

Trochu krkolomná story o beznadějné lásce svéhlavé dívky k fanfarónskému šlechtici dostala v režii J. A. Pitínského slušivý postmoderně-barokní háv. Jenže co naplat, inscenace se víc než na humor zaměřuje na řeč symbolů a po přestávce navíc začne trpět rozvláčným tempem i ztrátou napětí.

Dočasné působiště shakespearovských slavností, jímž se kvůli rekonstrukci Nejvyššího purkrabství stala už podruhé Královská zahrada před Míčovnou, se dokázalo vyvarovat loňských problémů s akustikou, zato na nástrahy počasí je stále krátké. Hosty letošní premiéry potrápily vydatné deště, a tak se naskýtá otázka, zda by nebylo načase hlediště zastřešit a nevystavovat diváky riziku promoknutí až na kůži.

Režisér Jan Antonín Pitínský si ke spolupráci přizval tým špičkových spolupracovníků. Scénu Jana Štěpánka tvoří členitá dřevěná stěna s dveřmi a posuvnými vraty, za nimiž se několikrát zjeví bohatě řasená zlatá opona à la Ludvík XIV. Kostýmy Jany Prekové spojují nadčasovost s barokní přebujelostí barevných rób a paruk. Hudba Vladimíra Franze trefně charakterizuje postavy i situace, nejvýmluvněji se uplatňuje v královských výjevech, kde kvílivé tóny podtrhují ironický pohled na postavu fyzicky zchátralého vladaře.

I přes zaručenou volbu špičkového inscenačního týmu se ukazuje, že poslední ze Shakespearových komedií může pro režiséra představovat tvrdý oříšek. Jak naložit s paralelním odvíjením se příběhu slečny z neurozeného rodu zamilované do hraběte a peripetií z drsného mužského světa válečníků a nezodpovědných záletníků? A lze vůbec brát vážně černobílé dělení na pozitivní svět milujících, ctnostných žen a omezený svět mužů-dobyvatelů?

Režisér Pitínský toto vidění nerelativizuje, naopak ho ještě umocňuje.
Ústřední hrdinka Helena v temperamentním podání Anny Fialové je cílevědomou dcerou významného lékaře, která hravě vyléčí těžce nemocného francouzského krále a sérií úskoků nakonec udolá i objekt své touhy, milovaného Bertrama. Sympatiemi režisér zahrnul i noblesní starou hraběnku Marie Durnové či Heleninu nechtěnou sokyni v lásce Dianu, kterou hraje Anna Stropnická.

Talentovaný brněnský herec Martin Siničák ve shodě s režijním viděním zdůrazňuje negativní stránky Bertramova charakteru, necitlivost, nestálost, ba až krutost. Vedle něj se nejvýraznější osobností premiéry stal Martin Dejdar v roli francouzského krále. Zpočátku se sotva plíží po scéně jako troska padající do náruče svých poddaných. Podobnost s četnými extempore současné české hlavy státu nebude náhodná, přesto se herec s přehledem vyhýbá svodu přímé karikatury. V druhé části po zázračném uzdravení se pak Dejdarův král mění v razantní personu, z jejíž vůle se příběh pomalu rozmotá a slavnostně uzavře.

William Shakespeare: Dobrý konec všechno spraví

Režie: Jan Antonín Pitínský
Překlad: Martin Hilský
Letní shakespearovské slavnosti, Královská zahrada Pražského hradu, představení je na programu do 15. července v Praze, od 17. července v Brně a od 23. července v Ostravě

Vzácné koření verbálního humoru do děje vnáší Ondřej Pavelka v roli Bertramova padoušského společníka Parola, zvlášť když do svého bolestínského monologu jaksi mimochodem vmontuje narážky na nedávnou kauzu prezidentského pálení trenýrek.

Jinak humor v inscenaci povážlivě absentuje nebo končí v pasti křečovitých pokusů. Málo vtipu se daří vyloudit Davidu Janoškovi v roli šaška Lavache. Veškerému jeho pobíhání, pošklebování, prozpěvování a pitvoření chybí lehkost a uvolněnost. Ostatní mužské postavy postrádají čitelnější charakter a často není snadné se orientovat, kdo je vlastně kdo a jaká je jeho funkce v ději.

Čím méně se dočkáme humorných momentů, tím více se Pitínský coby bytostný jevištní básník upíná k asociativnímu rozvíjení metaforických nápadů. Nepodstatný motiv dočasné Heleniny proměny ve zbožnou poutnici jej vede ke hře s křesťanskou symbolikou ryb zjevujících se na stěnách či velkého Božího oka, v jehož oslnivém svitu večer vrcholí. Těžko rozšifrovatelnou záhadou zůstává opakované zjevení postavy s hlavou žabáka. Tyto i další pokusy o rozvíjení scénických šifer neladí s komediálním půdorysem příběhu a jeho zemitostí.

Bylo by troufalé zpochybňovat věrohodnost Pitínského tvrzení, že ho málo hraná Shakespearova komedie oslovila a okouzlila. To však nic nemění na dojmu, že jeho režijnímu naturelu zůstane žánr komedie jednou provždy vzdálený.

autor: Saša Hrbotický | 28. 6. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama