Za hlavní premiéru letošních Letních shakespearovských slavností, které na Pražském hradě začaly předevčírem, byla tentokrát vybrána hořká komedie Dobrý konec všechno spraví v moderním překladu Martina Hilského.

Trochu krkolomná story o beznadějné lásce svéhlavé dívky k fanfarónskému šlechtici dostala v režii J. A. Pitínského slušivý postmoderně-barokní háv. Jenže co naplat, inscenace se víc než na humor zaměřuje na řeč symbolů a po přestávce navíc začne trpět rozvláčným tempem i ztrátou napětí.

Dočasné působiště shakespearovských slavností, jímž se kvůli rekonstrukci Nejvyššího purkrabství stala už podruhé Královská zahrada před Míčovnou, se dokázalo vyvarovat loňských problémů s akustikou, zato na nástrahy počasí je stále krátké. Hosty letošní premiéry potrápily vydatné deště, a tak se naskýtá otázka, zda by nebylo načase hlediště zastřešit a nevystavovat diváky riziku promoknutí až na kůži.

Režisér Jan Antonín Pitínský si ke spolupráci přizval tým špičkových spolupracovníků. Scénu Jana Štěpánka tvoří členitá dřevěná stěna s dveřmi a posuvnými vraty, za nimiž se několikrát zjeví bohatě řasená zlatá opona à la Ludvík XIV. Kostýmy Jany Prekové spojují nadčasovost s barokní přebujelostí barevných rób a paruk. Hudba Vladimíra Franze trefně charakterizuje postavy i situace, nejvýmluvněji se uplatňuje v královských výjevech, kde kvílivé tóny podtrhují ironický pohled na postavu fyzicky zchátralého vladaře.

I přes zaručenou volbu špičkového inscenačního týmu se ukazuje, že poslední ze Shakespearových komedií může pro režiséra představovat tvrdý oříšek. Jak naložit s paralelním odvíjením se příběhu slečny z neurozeného rodu zamilované do hraběte a peripetií z drsného mužského světa válečníků a nezodpovědných záletníků? A lze vůbec brát vážně černobílé dělení na pozitivní svět milujících, ctnostných žen a omezený svět mužů-dobyvatelů?

Režisér Pitínský toto vidění nerelativizuje, naopak ho ještě umocňuje.
Ústřední hrdinka Helena v temperamentním podání Anny Fialové je cílevědomou dcerou významného lékaře, která hravě vyléčí těžce nemocného francouzského krále a sérií úskoků nakonec udolá i objekt své touhy, milovaného Bertrama. Sympatiemi režisér zahrnul i noblesní starou hraběnku Marie Durnové či Heleninu nechtěnou sokyni v lásce Dianu, kterou hraje Anna Stropnická.

Talentovaný brněnský herec Martin Siničák ve shodě s režijním viděním zdůrazňuje negativní stránky Bertramova charakteru, necitlivost, nestálost, ba až krutost. Vedle něj se nejvýraznější osobností premiéry stal Martin Dejdar v roli francouzského krále. Zpočátku se sotva plíží po scéně jako troska padající do náruče svých poddaných. Podobnost s četnými extempore současné české hlavy státu nebude náhodná, přesto se herec s přehledem vyhýbá svodu přímé karikatury. V druhé části po zázračném uzdravení se pak Dejdarův král mění v razantní personu, z jejíž vůle se příběh pomalu rozmotá a slavnostně uzavře.

Vzácné koření verbálního humoru do děje vnáší Ondřej Pavelka v roli Bertramova padoušského společníka Parola, zvlášť když do svého bolestínského monologu jaksi mimochodem vmontuje narážky na nedávnou kauzu prezidentského pálení trenýrek.

Jinak humor v inscenaci povážlivě absentuje nebo končí v pasti křečovitých pokusů. Málo vtipu se daří vyloudit Davidu Janoškovi v roli šaška Lavache. Veškerému jeho pobíhání, pošklebování, prozpěvování a pitvoření chybí lehkost a uvolněnost. Ostatní mužské postavy postrádají čitelnější charakter a často není snadné se orientovat, kdo je vlastně kdo a jaká je jeho funkce v ději.

Čím méně se dočkáme humorných momentů, tím více se Pitínský coby bytostný jevištní básník upíná k asociativnímu rozvíjení metaforických nápadů. Nepodstatný motiv dočasné Heleniny proměny ve zbožnou poutnici jej vede ke hře s křesťanskou symbolikou ryb zjevujících se na stěnách či velkého Božího oka, v jehož oslnivém svitu večer vrcholí. Těžko rozšifrovatelnou záhadou zůstává opakované zjevení postavy s hlavou žabáka. Tyto i další pokusy o rozvíjení scénických šifer neladí s komediálním půdorysem příběhu a jeho zemitostí.

Bylo by troufalé zpochybňovat věrohodnost Pitínského tvrzení, že ho málo hraná Shakespearova komedie oslovila a okouzlila. To však nic nemění na dojmu, že jeho režijnímu naturelu zůstane žánr komedie jednou provždy vzdálený.