Špinarova inscenace Za krásu, která se uvedením filmové verze zároveň rozloučila s repertoárem Národního divadla, vzbudila pozornost hned po premiéře v březnu 2019. Šéf činohry v ní svému předchůdci vzdal hold velkorysým vizuálním řešením, jež je pro jeho práci příznačné.
Publikum sedělo na jevišti, zatímco uprostřed hlediště Nové scény ležel "zřícený" monumentální divadelní lustr, na nějž Hilar vystupoval jako tribun či kazatel.
Mezi sedadly se postupně vynořovalo 12 hereček ve stejném tvídovém obleku, s kloboukem, jako 12 klonů režiséra, který svou disertační práci věnoval egotismu čili zbožňování sebe sama. Coby znak Hilarovy mnohotvárné osobnosti, napínané vnitřními rozpory, se shlukovaly kolem Mistra, kterého střídavě hrály Martina Preissová, Kateřina Císařová, Alena Štréblová a Jana Stryková.
Synchronizovaly svá gesta, jako úderka hřímaly divadelní manifest, utápěly se osaměle v prázdnotě hlediště nebo se praly o pozlacenou hlavu Hilarovy busty z foyeru Národního divadla jako o fotbalový míč, pískajíce přitom na režisérovu pověstnou píšťalku.
Býti režisérem, býti diktátorem
"Padl ve službách Národního divadla," napsal tisk v roce 1935 pateticky o smrti Hilara, kterého už druhý a tentokrát smrtelný záchvat mrtvice zastihl při práci na Shakespearově Macbethovi v necelých 50 letech.
Režiséra, vytrvale usilujícího o maximální naplnění své vize, nadmíru vyčerpával zápas se "vzdornou" divadelní institucí, průměrností i kritickými reakcemi: "Každá premiéra je nejen uměleckou, ale i politickou kauzou." A možná i se sebou samým.
Pro uhrančivou a komplikovanou personu režiséra, básníka a esejisty, který činohru vedl mezi roky 1920 a 1935, projevil Daniel Špinar velkou porci empatie a porozumění, jaká v jeho režiích moc často k vidění nebývá. Že se možná cítí Hilarovým pokračovatelem nebo alespoň tím, kdo se k jeho divadelní estetice a postojům vztahuje, bylo zřejmé. "Chci vnést do pražského divadelního života novou krev," deklaroval Hilar z hlediště Nové scény. Nová krev se jmenovala i koncepce činohry Národního divadla, s níž současný umělecký šéf před šesti lety zamířil do funkce.
Špinar první část představení sestavil z citací Hilarových statí vydaných v knize Boje proti včerejšku, slavnostní řeči k souboru i korespondence. Inspiroval se také režisérovým portrétem, který rok po jeho smrti publikoval kritik Miroslav Rutte. Pro druhou polovinu inscenace pak připravil text fiktivní zkoušky Shakespearova Macbetha, během níž musí Hilar překonávat nepochopení i vlažnost zúčastněných a někdy až groteskní mentální či herecké stereotypy, aby nakonec sklidil lakonické konstatování dozorujícího hasiče: "Je to blázen."
Přitom jen planul pro dokonalý divadelní obraz, expresivní gesto a citově strhující výsledek. Jeho představu "divadelní režie jako budování vlastního světa k svému obrazu" bere současné divadlo coby samozřejmost.
Dovnitř okem kamery
Nyní uvedená filmová verze inscenace Za krásu nabízí diametrálně jiný zážitek než pohled ze scény, který zná jen celek, nevidí detail a nemění úhel pohledu. Režisér nás s kamerou bere dovnitř svého světa, který v divadle můžeme vidět jen "povrchně", zvenčí.
Má to nečekaný efekt. Jindy ironický Špinar, který za opulentními obrazy a hlučným výsměchem většinou skrývá obyčejný lidský cit jako tvář za maskou, nás najednou až dojímá osamělostí, vizionářstvím, křehkostí i sebestředností velké režijní osobnosti.
Ten paradoxní obraz, když se Hilar na začátku svěřuje se svými nejniternějšími pochybnostmi mikrofonu v technické kabině, odkud je hlas jistě slyšet po celé scéně! Klidná tvář Martiny Preissové se zrcadlí ve skle, za nímž tušíme jen prázdnou, černou díru, a do ní posílá vyznání: "Miluju divadlo, jež učí všechno ubohé lidstvo životu šířejšímu a hlubšímu, než je v denním životě zvyklo."
Kousek po kousku si prohlížíme lustr. Teprve když si užijeme malebné výhledy, překvapeně zjistíme, co divadelní divák věděl dřív, než začalo představení - že nevisí pod stropem plným zlatých fresek, ale leží zaklíněný mezi odřenými sedadly. Stejné je to s režisérovými zmnoženými postavami. Vynořují se vtipně, po jedné, zpoza sedadel, jako by přicházely na svět, a najednou je střihem uvidíme všechny.
Špinar si hraje s momenty překvapení, nečekanými průhledy a nadhledy situací, výmluvnými detaily i zvukem elektrické kytary. Není to jen krásné; obrazy, které nabízí, dávají Hilarovu osudu asociativní rozměr. Režisér ale také umí v pravou chvíli nechat kameru jen tak obyčejně a dlouze spočinout na tvářích čtyř mimořádných hereček, z nichž každá jako by ztělesňovala jinou část Hilarovy osobnosti a tvůrčí etapy.
Divadlo jazykem filmu
Během koronavirové uzávěry česká divadla volí různé strategie, jak zůstat nablízku divákům. Nabízejí leccos, počínaje speciálními pořady, často v žánru talkshow s hudebními čísly, až po streamy kompletních představení, které ovšem plní spíše funkci placeba pro fanoušky. Dívat se na ně moc nedá, ztráty jsou oproti živému divadlu veliké.
Oblíbená jsou různá žertovná videa a podcasty, které většinou dávají nahlédnout do zázemí, představují tvůrce nebo přibližují vznik jednotlivých produkcí. Podobné už několik týdnů natáčejí také všechny soubory Národního divadla.
V činohře se teď zároveň pustili do vážnější práce. Rozhodli se vzdát zkoušení inscenací "do šuplíku" a začali experimentovat s kamerou a videozáznamem. Pomíjivému divadlu tak dávají podobu a tvar, které mají šanci umělecky obstát nezávisle na koronavirové uzávěře a také dlouho po ní.
Vedle inscenace Za krásu, jejíž filmová verze je zdarma dostupná na webu Národního divadla, byl natočen také záznam představení Kouzelná země v režii Jana Mikuláška. Ten premiéra teprve čeká.
Podobu experimentálního filmu nakonec bude mít příběh z prostředí seniorského zařízení Duchové jsou taky jenom lidi, který začala zkoušet režisérka Kamila Polívková. Natáčelo se ve formátu panoramatického videa a on-line premiéra se uskuteční 18. března.
Audiovizuální projekt s názvem Očitý svědek místo stejnojmenné divadelní inscenace připravuje také režisér Jiří Havelka. Vychází z dokumentů, které zaznamenávají hromadnou vraždu na Přerovsku v červnu 1945. A režisér Jiří Austerlitz chystá hru ve formě audiostopy pro chytré telefony zatím nazvanou Ty v mém domě.
Za krásu
Režie: Daniel Špinar
Filmová verze je k vidění na webu Národního divadla.
