Nevěřím ve zdravou sexualitu, říká Katharina Schmitt

Tatiana Brederová
Aktualizováno 8. 4. 2014 17:26
Rozhovor s divadelní režisérkou Katharinou Schmitt o premiéře inscenace Krev Wälsungů ve Studiu Hrdinů.
Katharina Schmitt.
Katharina Schmitt. | Foto: Nicole Gräther

Rozhovor - Divadelní režisérka a dramatička Katharina Schmitt se narodila v německých Brémách, hra osudu a náhod jí však přivedla do Prahy, kde působí od studia na DAMU. Kromě pražských divadel Meetfactory, Divadla Komedie a Studia Hrdinů režíruje i v Německu. Na stáži v divadelní laboratoři Watermill Centre v New Yorku, kterou založil Bob Wilson, inscenovala vlastní hru Sam.

V divadle mě zajímá přenos. Snažím se soustředit na to, co se odehrává mezi člověkem, který se na herce dívá, a samotným hercem a co se odehrává mezi hercem a rolí.

Před dvěma lety stála u zrodu pražského Studia Hrdinů. Její nekonvenční divadelní myšlení spoluvytváří dramaturgickou identitu této jedinečné scény, jejíž tvůrci vycházejí z inspirací výtvarným uměním.

Rozhovor s Katharinou Schmitt vznikl jen pár dnů před premiérou (8. dubna) její nejnovější inscenace Krev Wälsungů, přesto působila nesmírně klidně, trpělivě a uvolněná. Ve svých úvahách si nejčastěji pomáhala slovem extrémní – a taková je i její tvorba. S průměrem se rozhodně nesmíří.

Aktuálně.cz: Jste původem z Německa, vaše tvorba má světové ohlasy, přesto nejvíc působíte v Čechách. Co vás sem přivedlo?

Thomas Mann, Katharina Schmitt: Krev Wälsungů

Krev Wälsungů
  • Inscenace Krev Wälsungů je adaptací novely nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna. Knižní předloha líčí incestní vztah dvojčat z bohaté mnichovské rodiny z počátku 20. století, Siegmunda a Sieglind. Podobnost se jmény postav Wagnerovy opery Valkýra není náhodná, protože právě tento opus magnum je společnou vášní dvojčat, která vyvrcholí v jejich milostném poměru.
  • V hlavních rolích se představí Marie Švestková a Ivan Lupták.
  • Premiéra 8. dubna ve Studiu Hrdinů, první repríza 9. dubna.

Katharina Schmitt: Vypadá to, že to byl můj plán, ale jaksi se mi to spíš přihodilo. Po maturitě jsem nevěděla, co se sebou, váhala jsem mezi literárním a divadelním studiem, pak jsem se rozhodla, že rok nebudu studovat, abych zjistila, co vlastně chci dělat.

Vždy mě zajímala východní Evropa, rozhodla jsem se tam vyrazit na celý rok. Studovala jsem češtinu a pracovala jako učitelka němčiny, pak jsem se dostala na DAMU. Po ukončení studia jsem dostala nabídku pracovat v Pražském komorním divadle u Dušana Pařízka. Tak vznikly pracovní vazby, ve kterých funguji dodneška. I když jsem se vrátila do Berlína, pořád jsem také jezdila pracovat do Prahy. Před dvěma lety pak vzniklo Studio Hrdinů a pro mě bylo zajímavé být jako kmenová režisérka u startu něčeho nového.

A.cz: Osobní vazby máte v Čechách silné. Ale vnímáte své působení i z hlediska konfrontace dvou kultur?

Katharina Schmitt: Ne já. Podívejte se na ukázku představení.
Katharina Schmitt: Ne já. Podívejte se na ukázku představení. | Video: Katharina Schmitt

Nemám pocit, že by mezi Prahou a Berlínem byl velký kulturní rozdíl. Polovina Německa má také socialistickou zkušenost, společných témat je mnohem víc než odlišností. V Německu například divadla fungují úplně stejně, mají repertoárový systém, jsou tam městská i státní divadla. Kupříkladu v Anglii nebo Francii jsou struktura a fungování souborů úplně jiné.

A.cz: Když už jsme u tématu fungování divadel, vy jste také působila v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Jak vnímáte situaci kolem tohoto souboru?

Je to tragické a velmi nešťastné. Myslím, že zaniklo extrémně důležité a umělecky hodnotné divadlo. Jednoznačně se tomu mělo zabránit. Je to deprimující znamení, že je takový postup radnice vůbec možný.

A.cz: Často se vyjadřujete a často se i o vašich inscenacích i píše, že se snažíte redefinovat vztah diváka a herce. Proč vás zajímá právě toto téma?

V divadle mě zajímá přenos mezi jevištěm a hledištěm. Snažím se soustředit na to, co se odehrává mezi člověkem, který se na herce dívá, a samotným hercem a co se odehrává mezi hercem a jeho rolí. Myslím, že jedna z věcí, které divadlo dnes umožňuje, je schopnost pracovat s těmito projekcemi. Kupříkladu inscenace mé hry Sam v režii Kamily Polívkové je variací na téma slávy. Přicházejí na ni ale i diváci, které přiláká jméno Karel Roden, slavná filmová hvězda. A právě tento rozpor mě zajímá.

Katharina Schmitt: Sam. Podívejte se na ukázku z představení.
Katharina Schmitt: Sam. Podívejte se na ukázku z představení. | Video:

A.cz: Pro tvorbu Studia Hrdinů je klíčový vztah výtvarného umění a divadla. Jak k tomu došlo?

Je to téma, pro které jsme se na začátku rozhodli. Souvisí to s prostorem Veletržního paláce, kde sídlí Národní galerie a kromě ní i náš ne úplně typický divadelní prostor. Zároveň je to téma, kterému se dramaturg a umělecký šéf Studia Hrdinů Honza Horák věnuje už několik let. Další člen našeho týmu Michal Pěchouček je malíř a režisérka Kamila Polívková je také původně výtvarnice. Takže výtvarné umění i divadlo je kontext, ve kterém se všichni pohybujeme. Myslím, že v České republice se vnímá divadlo především jako literární médium. Ráda bych proto dál pracovala na tom, aby se rozšířil pojem, co všechno vlastně může být divadlo, jaký je jeho rámec a jestli to musí být vždy kukátko.

A.cz: Bývá i prostor Studia Hrdinů součástí vaší režijní výpovědi?

Ano, nabízí mnoho možností a úhlů pohledu. Stojí na počátku většiny našich úvah, což velmi úzce souvisí i s podílem scénografa Pavla Svobody, kterého považuji do jisté míry i za svého dramaturga, protože rozhodnutí, jak prostor využijeme, určuje, co v něm herci můžou dělat.

A.cz: V inscenaci Černá zrcadla je základní motiv apokalypsy, který se v současném umění poměrně často opakuje. Je pro vás důležitý?

Katharina Schmitt: Černá zrcadla. Podívejte se na ukázku z představení.
Katharina Schmitt: Černá zrcadla. Podívejte se na ukázku z představení. | Video:

Postapokalyptický motiv nebyl hlavním důvodem, proč jsem si předlohu Arno Schmidta vybrala. Zajímalo mě spíš téma přenosu, vztahu k zamilovanosti a k love story. V knize celou dobu není jasné, jestli ta žena, kterou poslední člověk na světě potká, je opravdová žena, nebo jeho projekce, přání osamělého člověka. Když jsem o hře začala přemýšlet, viděla jsem dokument o lidech, kteří mají vztah s panenkami, opravdu vášnivé milostné vztahy s předmětem. To byla rozhodující inspirace pro tuto práci. Skutečnost, že se děj odehrává po třetí světové válce, byla spíš náhoda.

A.cz: Do role muže jste v Černých zrcadlech obsadila Ivanu Uhlířovou. Obsazování žen do mužských rolí a naopak jste už použila vícekrát. Lze to považovat za výpověď na genderové téma?

Obecně mi to nepřijde důležité, nepracuji tak naturalisticky. Když mám pocit, že nějaká role herci sedí, není pro mě podstatné, jestli je to muž, nebo žena.

A.cz: Vrátím se ještě k té zamilovanosti a vztahu k předmětu. Obraz defektní sexuality používáte i v nové premiéře Krev Wälsungů. Zajímáte s o tohle téma hlouběji?

Režie Kathariny Schmitt

Katharina Schmitt
  • Duben 2014 Krev Wälsungů, Studio Hrdinů
  • Zima 2013/14 Ne já, Studio Hrdinů
  • Jaro 2013 Černá zrcadla, Studio Hrdinů
  • Podzim 2012 SAM, Watermill Centrum, New York
  • Jaro 2012 Zlatý drak, Činoherní studio Ústí nad Labem
  • Podzim 2011 On není jako on, Meetfactory
  • Jaro 2011 Poslední chvíle lidstva, Divadlo Komedie
  • Podzim 2009 England, Meetfactory
  • Zima 2007 Romeo a Julie, Městské divadlo Zlín
  • Podzim 2007 Temně lákavý svět, Divadlo Komedie

Moc nevěřím ve zdravou sexualitu. Existuje, ale myslím si, že je to také násilná ideologie. Kdysi jsem četla blog o deviacích, často tam lidé zmiňovali různé formy fetišismu. Panny alespoň vypadají jako ženy, ale jsou i lidé, kteří mají vztah s autem. Při práci na Černých zrcadlech jsme pozvali na konzultaci sexuologa a ten říkal, že vztah k předmětům má spousta lidí, ale často s tím ani nemají problém. Léčil prý i člověka, který byl nešťastně zamilovaný do svého auta. Když souložil s výfukem, vždy se spálil. To ale byl jediný jeho problém, ta technická stránka. Vůbec neřešil, jestli je to normální. (smích) V Krvi Wälsungů mě spíš zajímá téma narcismu. Nejsilnější scénografický prvek je tam zrcadlo. Zrcadlo v divadle – to zase souvisí s díváním se, s projekcí, o které už jsme mluvili.

A.cz: Novela Krev Wälsungů obsahuje motiv Wagnerovy opery Valkýra. Máte k opeře a Wagnerovi vztah? Jak jde vůbec sloučit klasickou operu a současné divadlo?

Nemyslím si, že se to vylučuje. Richard Wagner je pro mě obrovské univerzum. Mám k němu i hodně osobní vztah. Můj dědeček byl wagnerovský zpěvák, působil v Bayreuthu. Vyrůstala jsem mezi Wagnerovými nahrávkami a fotkami. Původně jsem chtěla dělat celou operu, ale rozpočet na to nestačil. Inscenace Krev Wälsungů podle Thomase Manna nakonec byla možností k propojení těch motivů.

 

Právě se děje

Další zprávy