Recenze: Brno uvedlo Steigerwaldovy Dobové tance, po 40 letech jsou znovu aktuální

Milan Uhde Milan Uhde
3. 3. 2020 12:09
Historkou o tom, kterak příslušníci Národní gardy v roce 1848 táhli z venkova na pomoc vzbouřené Praze, inspiroval se dramatik Karel Steigerwald v tragikomedii Dobové tance. 40 let starou hru nyní nastudovalo brněnské Národní divadlo.

Revoluce nebo spíš rebelie zákonitě skončila tak špatně, jak byla založena. Steigerwald zobrazil její průběh na malém městě. Ústřední postavu starosty Devátého vytvořil z představy, že ve čtyřicátých letech 19. století býval hoteliérem a hospodským v nevalném podniku, jejž dramatik navštívil o nějakých 140 let později.

Do jednání postav z minulého století však autor promítl i současnost, zejména krach dalšího pokusu o společenskou změnu k lepšímu: úsilí o socialismus s lidskou tváří, jež vrcholilo v roce 1968. Karlu Steigerwaldovi v té době bylo pětadvacet, a tak se stal svědkem postupné obnovy původních vlastností komunistické diktatury i smíru drtivé většiny Čechoslováků s tímto vývojem. Mocenské orgány jej nazývaly normalizací, jeho skutečným smyslem však bylo ochromení občanského života.

V těchto souvislostech měly Dobové tance premiéru roku 1980 v ústeckém Činoherním studiu, kde je nastudoval umělecký šéf Ivan Rajmont. Teď, 30 let po listopadovém převratu, je v režii hostujícího Ivana Krejčího uvedla Mahenova činohra brněnského Národního divadla.

Uvědomila si, jak současně vyznívá obraz krachu někdejších nadějí: ve společnosti zavládlo rozčarování, tentokrát nad tím, co zbylo ze sametových příslibů a rozběhů, a nadešla další restaurace - ideje vyčpěly a výtěžky ze svobody symbolizuje jen nový hotel. Je však plný závažných nedostatků a dobovou demoralizaci zrcadlí mimo jiné tím, že jeho majitel, objekt i subjekt korupce, zastává funkci starosty, a stal se tedy nositelem moci.

Do této situace vstupuje revizní orgán. Má funkci dvorního rady a podle očekávání je jeho úkolem vyšetřit, jak se kdo podílel na proběhnuvší rebelii.

Režijní pojetí v Brně předznamenal výtvarník Milan David návrhem scény: skříněmi, schodišti, lůžky, židlemi a stoly připomíná hotel, zároveň ale budí dojem nefunkčnosti, špatně uskutečňovaného a vytrácejícího se původního záměru i jeho změny v absurdní a předstíraně služebnou stavbu. Slouží leda tím, že ústrojně zaplňuje jevištní prostor a režisérovi umožňuje nadsazeně stylizovat pohyb herců. Ti přicházejí a odcházejí skříňovými dveřmi, a tím naznačují, že jde o pouhý náznak živých postav. Ve skutečnosti ztělesňují znakové existence obývající labyrint.

Pavel Doucek jako Řehtáček.
Pavel Doucek jako Řehtáček. | Foto: ČTK

Jen někteří epizodní hrdinové si udržují lidské obrysy. Skeptik Řehtáček, kterého hraje Pavel Doucek, upoutá ironickými komentáři založenými na přesvědčení, že se nikdy nic nepodaří. Za daných okolností je to ovšem pravda snadná, neboť leží jako na dlani. Mařena v podání Hany Tomáš Briešťanské skrze své lehké mravy prohlédla místní demoralizované panstvo, a byť se účastnila rebelantské manifestace, neztrácí soudnost.

Podučitel Kučera, jenž rovněž prošel Mařeninou náručí a kterého hraje Jakub Svojanovský, se odmítá podrobit tlaku a tančit dobový tanec; po jevišti běhá s puškou a končí vyhazovem, ale jeho oddanost nedosažitelnému cíli nese nutně komické rysy. Stejně dopadá příští matka jeho dítěte Cilka (Zuzana Černá), směšně marná odpůrkyně skepse, již představuje její otec Řehtáček.

Hrabě, kterého hraje Martin Siničák, sice patří mezi cynicky přizpůsobivou místní honoraci, ale udržuje si určitý aristokratický nadhled, s nímž se podílí na odpudivě konformním handlu s mocí. Dvorní rada Himl (Vladimír Krátký) do děje vnáší hledisko rakouského úředníka, který žasne nad absolutně poraženeckým českým chováním. Rád dobře jí a pije, přijímá úplatky, usíná uprostřed úředního jednání, své poslání si uvědomuje místy jen matně, je přístupný kompromisu a vnějškově ničím nepřipomíná tyrana z dob, kdy revoluci roku 1848 potlačoval rakouský ministr vnitra Alexander Bach.

Pavel Čeněk Vaculík jako Houska, Jan Grygar v roli Devátého a Ivan Dejmal coby Bartoš.
Pavel Čeněk Vaculík jako Houska, Jan Grygar v roli Devátého a Ivan Dejmal coby Bartoš. | Foto: ČTK

Jenže všechny dílčí dojmy v brněnské inscenaci překrývá výkon trojice místních mocenských reprezentantů. Starostu Devátého ztvárňuje Jan Grygar v souladu s režisérovým pojetím jako uřvaného a hovadného ožralu, zloděje veřejných peněz a demonstrativně amorálního pacholka ve společenském kostýmu - vytvořila jej Marta Roszkopfová. Typově pochází Devátý z plakátu nebo pokleslého kabaretu.

Ještě hůř jsou na tom oba starostovi neméně ožralečtí druhové. Místní básník Houska-Hvězdenský (Pavel Čeněk Vaculík) veřejně přijímá od představitele města peníze za vyjadřování odporných postojů. Na nesnesitelné nadsázce pak svůj výkon založil také Ivan Dejmal v roli podnikatele Bartoše. Jeho hlavním mimickým a gestickým prostředkem je křeč, která brání chápat hru jako vážnou a svým způsobem i smutnou nebo varovnou při všech jejích komediálních kvalitách, nebo spíš právě pro ně osobitě účinnou.

Zlo oproštěné od schopnosti stát se alespoň do určité míry pochopitelným, a tedy lidským, nakonec Dobové tance zbavuje aktuálnosti. Odpovědnost za to nese režisér, který místo aby vedl herce k vytváření postav, přinutil je hrát jejich významy. Pomáhal si levnými nápady, třeba tím, že herce nechává vystupovat na židle, stoly nebo postele, kdykoli se v textu vyskytne takzvaná hláška.

Steigerwaldovy ambivalentní dialogy se tak místy mění ve výkřiky hodné pouliční manifestace, která má ovšem své zákonitosti a nedbá ohledů na dramatickou přesvědčivost. Ivan Krejčí, od něhož autor tohoto textu vídal inscenace, jež braly dramatikovu hru vážně, tentokrát zklamal. Škoda.

Autor je dramatik a spisovatel.

Karel Steigerwald: Dobové tance

Režie: Ivan Krejčí
Mahenovo divadlo, Brno, premiéra 28. února, nejbližší reprízy 8., 9. a 10. března.

 

Právě se děje

před 7 minutami

Moderní pětiboj by mohl na OH v Paříži trvat jen 90 minut

Na olympijských hrách v Paříži v roce 2024 by mohla soutěž v moderním pětiboji trvat pouhých 90 minut. Výkonná rada mezinárodní unie UIPM schválila návrh nového formátu tradičního olympijského sportu, jenž by měl být dynamičtější a atraktivnější pro fanoušky i televizní přenosy. V současnosti trvá závod prakticky celý den a bojuje o udržení v programu her.

Nový formát počítá s vylučovacím systémem, který pomůže výrazně zkrátit dobu soutěže. Dvacet minut je vyhrazeno na parkur, 15 minut na šerm, 10 minut na plavání a 15 na závěrečnou kombinaci přespolního běhu se střelbou. Mezi disciplínami mají být desetiminutové přestávky.

Moderní pětibojaři nový systém předloží Mezinárodnímu olympijskému výboru. Jeho výkonná rada bude 7. prosince rozhodovat o soutěžním programu OH 2024, v němž se chce moderní pětiboj udržet. UIPM také chce vedle závodů mužů a žen zařadit do programu třetí medailovou disciplínu, smíšenou štafetu.

Moderní pětiboj je jediným sportem, jenž byl vytvořen přímo pro olympijské hry. Jeho velkým propagátorem byl zakladatel moderního olympijského hnutí Pierre de Coubertin a poprvé se v něm bojovalo o cenné kovy v roce 1912 ve Stockholmu.

"Moderní pětiboj byl původně pětidenní soutěží. V Atlantě 1996 byl zhuštěn do jednoho dne a v Londýně 2012 jsme zkombinovali laserovou střelbu s během, abychom připravili ještě dramatičtější vyvrcholení. V Tokiu v roce 2021 budeme mít všech pět disciplín na jednom stadionu a nyní po dvou letech detailního zkoumání a diskuzí představujeme něco mimořádného: moderní pětiboj trvající 90 minut," uvedl prezident UIPM Klaus Schormann.

Testovací soutěže v novém formátu se konaly v září v Budapešti a Káhiře a podle federace měly u sportovců pozitivní ohlas.

Zdroj: ČTK
Další zprávy