Když rozlišení dobra a zla selhává. V divadle ožívá Šostakovičův osud

Marcela Magdová Marcela Magdová
13. 2. 2023 18:00
Praktiky totalitních režimů jsou neměnné, zastrašují, unifikují, násilně podřizují lidi své ideologii. Největší zájem mají o ty, co jsou vidět. Ve stalinistickém a později chruščovovském Rusku to byl skladatel Dmitrij Šostakovič. Muž v mnohém rozpolcený, v zásadě však pevný. Inscenace Hukot času, která tematizuje jeho příběh, slouží jako modelový příklad střetnutí umělce s mocí.

Dramaturgii divadelního programu pražské MeetFactory utváří adaptace současných světových a českých próz. Spojuje je motiv ambivalence civilizace a jedince v ní žijící. Příčiny a následky tohoto stavu se snaží pojmenovat dramaturg a umělecký šéf Matěj Samec. Vybranými texty, jež svébytně a občas pouze v rovině inspirace převádí do dramatické podoby, se vztahuje ke světu i existenci a klade ty nejzáludnější otázky. Přirozeně ho zneklidňuje klimatická krize, stejně jako intimní prostředí nejužších, často rodinných vazeb a patologie, která je definuje.

Pro každou předlohu Samec hledá co nejpřesnější jevištní podobu, což předem určuje, koho osloví ke spolupráci. Dle povahy materiálu volí režiséra, přičemž spolupracuje se stabilní základnou tvůrců, zejména tvůrkyň. Často například s Natálií Deákovou, pro niž je charakteristický přísný minimalismus kombinovaný s precizním vedením herců, nebo Apolenou Vanišovou, vyznávající naopak konceptuální myšlení a experiment.

Téměř rok trvající válka na Ukrajině do českého divadla - kromě různých projektů, na nichž participují ukrajinští exiloví umělci - vrátila pozornost k tématu totality. Ne že by se předtím zcela vytratilo, v domácí historii má bohužel nesmazatelnou a jevištně reflektovanou stopu. Zřídka se však objevuje v rovině konfrontace jednotlivce se systémem, potažmo málokdy se dramaturgové pouští do otevřené polemiky o hrdinství. Vždy je snazší ukázat na ty zlé a glorifikovat ty dobré.

V totalitním systému však smysl pro rozlišení dobra a zla často selhává. Zvláště pokud člověk patří mezi umělce, politiky, sportovce nebo vědce, kteří mohou dokonale posloužit jako emblém nových pořádků. Tito lidé jsou v represivním režimu vystaveni zvláště obtížné zkoušce.

V sovětském Rusku to platilo o skladateli Dmitriji Šostakovičovi, který žil v letech 1906 až 1975 a jehož zkoušky charakteru nahlédl anglický spisovatel Julian Barnes v románu Hukot času. Skladatele v něm představuje jako člověka nepraktického, nerozhodného a bojácného, který však plně stál za svým dílem. Jeho tvorba byla na sjezdu skladatelů ve 30. letech minulého století odsouzena jako formalistická, Šostakovičovi samotnému hrozila likvidace, přesto zároveň získával státní pocty a tituly.

Dmitrij Šostakovič v roce 1950.
Dmitrij Šostakovič v roce 1950. | Foto: Roger & Renate Rössing/Deutsche Fotothek

Komponistův příběh je těkáním mezi přízní a nepřízní mocných, napětím mezi osobním a veřejným, úspěchem a debaklem. Je to souboj mezi vnitřním strachem a uměleckými zásadami. Dvojznačnost, která jej definuje, přesně zapadá do dramaturgického směřování Matěje Samce v MeetFactory.

Barnesův román zde adaptovala Viktorie Vášová, která ve smíchovském prostoru režíruje podruhé. Před více než rokem ve zdejší zkušebně uvedla první českou adaptaci vrcholného díla Georgese Pereca nazvaného Život návod k použití. Vášová absolvovala katedru alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, což je na jejím přístupu a volených postupech v dobrém slova smyslu znát.

Scénář již předem počítá s jevištní podobou - tři performeři obsluhují předem rozestavěné předměty, které přeskupují, destruují či naopak staví do nových souvislostí. Je to křehký mikrosvět utvářený krabičkami od sirek, kyvadélky, sádrovými miniodlitky bust nebo skleněnými kuličkami. Konkrétně kuličky a sirky mají odkazovat k příběhům současných ruských umělců bojujících proti režimu prezidenta Vladimira Putina. Tři sta dvacet skleněných kuliček symbolizuje počet zabitých dětí na Ukrajině, krabičky od sirek jsou zase jediným hudebním nástrojem, na nějž může ve vazbě hrát perzekvovaná muzikantka.

Tyto informace z inscenace nejsou přímo zřejmé, podává je pouze programová brožura. Interpretaci díla to však nijak neztěžuje. Obě komodity je možné vnímat v celé paletě významů. Ostatně zápalky figurují také v jiném textu explicitně sdělovaném příběhem: "Přítel mu jednou předvedl něco, co nazval 'tělocvikem pro příslušníky inteligence'. Vezmete krabičku sirek, její obsah vysypete na podlahu, pak se hnete a jednu po druhé je zase sesbíráte."

Na jevišti se především pracuje s tím, co avizuje úvodní Šostakovičova charakteristika. Tedy že má rád odbíjení hodin, víceramenné svícny i lustry a také fotbal.

Všechny jeho záliby se posléze promítnou do scénického řešení. To uvozuje precizní stavba domina právě z krabiček od sirek. Performer pomalu, skoro nedýchaje pokládá jedny zápalky za druhé, nakonec k nim nainstaluje paličku připevněnou tkaninou, pod níž hoří plamen svíčky. Je tedy otázkou sekund, kdy oheň látku přetaví a ona uvolní paličku, jež nastartuje dominový efekt.

O podobné vynalézavé maličkosti v inscenaci není nouze. Celek připomíná svébytný herní prostor, který jako by úmyslně kontrastoval se závažným obsahem. V dialozích se přitom spolu baví Šostakovič se sovětským diktátorem Stalinem, mluví se o masovém zatýkání či licoměrnosti režimu.

Skladatel nakonec stejně jako v románu podepisuje veřejný dopis proti spisovateli Alexandru Solženicynovi a disidentovi Andreji Sacharovovi. Performeři, kteří objekty na scéně rozsvěcí, zůstávají spíš vypravěči než plnokrevnými postavami. Tu a tam se hlasově stylizují do některého mluvčího, častěji jen komentují či dotváří situaci pohybem. To je doména herce Tomáše Janypky, kterému je fyzické divadlo jednoznačně bližší než činohra. Zbylí dva aktéři, Anna Datiashvili a Matěj Šumbera, jsou si při mluveném projevu přece jen jistější.

Hukot času kombinuje závažné téma s hravou formou. Jedno neubírá druhému, ba naopak: koexistují ve skvělé symbióze. Morální dilema hrdiny odlehčují scénické nápady. Jejich zdánlivou banalitu zpětně vyvažuje silná výpověď.

Divadlo

Julian Barnes: Hukot času
Režie: Viktorie Vášová
MeetFactory, Praha, premiéra 29. ledna, nejbližší reprízy 18. února a 18. března.

 

Právě se děje

Další zprávy