Jeho povídková sbírka poskytla Karlu Steigerwaldovi podnět ke hře Cena facky aneb Gottwaldovy boty, kterou Břetislav Rychlík před šesti lety úspěšně inscenoval ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Týž režisér se potom zhlédl v postavě, kterou jako svého strýce portrétoval Holcman v knize povídek Osobní poplach.
Pod tímto názvem vytvořili s Rychlíkem divadelní baladu o Jožkovi Slovákovi, rodáku z horňácké obce Velká nad Veličkou, řezníkovi, žertéři, svobodomyslném milovníkovi života, věrném manželu, pijákovi a nevyléčitelném alkoholikovi, který předčasně zemřel, ale utkvěl v srdci všech, kdo ho znali. Inscenaci 29. února poprvé uvedlo Městské divadlo ve Zlíně.
Hlavního hrdinu hraje Zdeněk Julina a jde o neobvyklý, vynikající výkon. Jeho Jožka mluví vážně i nevážně, tančí, zpívá, provokuje, zlobí, umí nakazit okolí radostí, ale také zklamat. Je ohleduplný a něžný, a přesto dovede občas zranit, jeho žerty jsou někdy drsné, ale vždy lidsky správně zacílené, a přitom působí naprosto autenticky a přesvědčivě, jako by vystoupil ze záběru z rodinné kroniky.
Autor výpravy Jan Štěpánek navrhl scénu tak, aby sloužila hercům a jevištnímu ději. Nalevo umístil poschoďové postele, napravo stůl a židle, pozadí scény vyhradil pro pohyb tanečníků a na horizont naplánoval promítání obrazů evokujících hrdinovu rodnou dědinu. Inscenací provází a hraje v ní spoluautor Josef Holcman jako záruka věrohodnosti.
První část se věnuje Slovákovu mládí a soustřeďuje se - možná až příliš důkladně a dlouze - na jeho veselé kousky i výroky, které produkoval bez ohledu na režim, ať to byla nacistická okupace, nebo poúnorová komunistická diktatura.
Herci účinně pomáhají hlavnímu představiteli navodit střídající se prostředí a zároveň udržovat proud událostí v napětí. Dialogy překypují komickými detaily, autoři je občas rozehrávají do podoby situačních vtipů a Eva Daňková jako Slovákova milá a pozdější manželka, Gustav Řezníček v roli švagra Vojty a Helena Čermáková coby švagrová Liba zobrazují Slovákovo výrazné rodinné zázemí a zároveň umožňují uplatnit jeho vynalézavý projev.
Rovněž herci, kteří postupně ztělesňují několik postav, například Luděk Randár v úloze Náčelníka, Mikuláše a Primáře, Rostislav Marek v roli Ředitele, Holiče a Funkcionáře KSČ nebo Romana Julinová jako Funkcionářka KSČ, Zdravotní sestra a Holka z masny, osvědčují schopnost velké charakteristiky na malé ploše, aniž si pomáhají primitivními šaržemi.
Ve druhé části vyjevuje hra temnější stránky Slovákova příběhu. Ocitá se jako těžký alkoholik na psychiatrické klinice, kde prožívá překvapení nad tím, že jako člověk, který pil z radosti a na radost, upadá do stavu vážně nemocných. Ale Jožkův charakter se nerozpadá. Zůstává věrný své milé, přestože jí lékaři předpověděli, že nebude mít děti. Prokazuje jí nejen manželskou věrnost, ale též lásku, oddanost a oporu, kterou jako žena potřebuje, protože její roztroušená skleróza má rychlý průběh. V krásném a dojemném výstupu bere Jožka nepohyblivou životní družku do náručí a tančí s ní. Nakonec ji pochová.
Vrchol inscenace představuje operní oslava zabijačky - nádherná slitina humoru, lyriky a naivity, završená velkým, barevně vyvedeným zobrazením prasete, které se na tazích snese shůry. Sborový výstup zlínského souboru při tom působí dokonale a na otevřené scéně si vyslouží potlesk.
I když je to ve zřejmém rozporu se zkušeností psychiatrů, žije Jožka Slovák dál jako dřív, aniž ztrácí renomé chlapa schopného pít bez omezení. S přáteli vybuduje vinný sklípek, který leží symbolicky uprostřed scény už od začátku představení a plní nejrůznější funkce jako metafora. Na závěr Jožka sám nad sebou zavře sklepní dvířka, jako by dobrovolně odcházel do hrobu. Ale je to hrob, nebo jen další metafora?
Podstatnou složku inscenace tvoří hudba. Živou ji přinášejí horňáčtí muzikanti v čele s hostujícími Jurou Petrů a Petrem Mičkou. Jedinečný znalec folkloru a originální současný skladatel Jiří Pavlica se zasloužil o to, že muzika rozvíjí v inscenaci obecné téma hodnoty trvající přes hranice času a přes omezení daná konečností lidských životů.
Nerozlučně se tento motiv pojí s dalším generálním tématem: jízdou králů, jejíž stylizovaní a krojovaní účastníci čas od času přetančí po jevišti a zosobňují prastarou slavnost. Jejího smyslu se vědci jen dohadují, ale její tajemství režisér Rychlík znamenitě využívá, a dotváří tím inscenaci do podoby úchvatné jevištní básně: chlapce, který ztělesňuje krále v dívčím kroji a svírá v ústech červenou růži, posílá opakovaně na jeviště, aby některé postavy odváděl ze života coby smrt, ale zároveň jako by je zval do své věčné družiny. Jistě do ní vzal Jožku Slováka, který se tak stal nesmrtelným.
Josef Holcman, Břetislav Rychlík: Osobní poplach
Režie: Břetislav Rychlík
Městské divadlo Zlín, premiéra 29. února, nejbližší reprízy 20., 25. a 27. března
