V publikaci nakladatelství Galén doprovází Burian její zápisky vysvětlivkami, dobovými texty a komentáři svými i jiných pamětníků. Kniha nazvaná Protančit život aneb Vždycky se dá něco dělat představuje vášnivou, talentovanou ženu s pronikavýma očima a rty tenkými jak jizva.
Několikrát překročila svůj stín: například když ji po předčasné smrti E. F. Buriana kolegové vyštípali z divadla, založila jiné, nazvané studio Maringotka. Ukázala, že není jen vdovou slavného divadelníka, ale také dobrou žačkou: začala režírovat Burianovy hry a psát vlastní.
Poté co na začátku normalizace přišla o Maringotku, vzala zavděk nezáživným místem úřednice a vedle toho začala jako laický terapeut jezdit do pankrácké věznice. Před důchodem působila jako dramaturgyně Českého rozhlasu a psala. Naposledy jí vyšly dva cestopisy z túry, kterou jako seniorka s pár korunami v kapse sama podnikla na Island a do Anglie, Walesu, Skotska či Francie.
Deníky Zuzany Kočové jsou emotivní, introspektivní. Autorka záměrně nereflektuje dobu, ta se do nich sama otiskuje, ba přímo vtírá. Nepříjemná atmosféra věčného schůzování, kádrování, donášení, chronického nedostatku a front. Kočové zápisky jsou plné nejistoty, bojovnost se střídá se strachem, jestli bude i zítra smět dělat to, co považuje za své poslání, za svůj život.
Dělat něco pro lidi
Čtenář by čekal výrazně jiné svědectví, než jaké poskytl třeba výbor z deníků básníka Jana Zábrany či jiných režimem perzekvovaných umělců. Kočová byla komunistka, odhodlaná dřít, "dělat něco pro lidi". Její deníky se ale překvapivě podobají pocitům těch, kdo s režimem nesouzněli. Je znechucená, frustrovaná, často žije v obavách - a události srpna 1968 jsou pro ni šokem, ze kterého se těžko sbírá.
Zuzana Kočová, původním jménem Liběna, postupně napsala 120 deníků. Část z nich zpracovala ve své první knize Pět sešitů ze začátku, vydané roku 1975. Věnovala se komplikovanému dětství a začátkům v Burianově avantgardním divadle D34.
Novinka navazuje tam, kde Kočová skončila, tedy roku 1945, v době Burianova návratu z koncentračního tábora a v čase jejího hereckého rozkvětu.
Uhrančivě píše o své velké roli, kterou od Buriana dostala záměrně proti svému hereckému typu: postavě Roxany v Cyranovi z Bergeracu, jehož režisér přebásnil na "nejhudebnější a nejkřehčí lyriku".
Zkoušení se prolnulo s vášní začínajícího vztahu s Burianem. "Tak strašně mě začaly bolet jeho pohledy a tak zoufale jsem si je přála. Cítila jsem tu úžasnou slast přetváření jeho rukama, jako by byl už tenkrát mým milencem," píše Kočová.
Roxana, kterou obdařila hlubokým hlasem a psychologickým herectvím, se nejprve nezamlouvala Otomaru Krejčovi, představiteli Cyrana. Podle něj by hrdinka měla být "esencí ženství" a takové viděl spíš v jiných herečkách. V průběhu zkoušek si jej přece podmanila. "Slyším, že Roxana mluví nakřáplým hlasem Zuzany Kočové. A je to pravda! Je to Roxana," vzpomínal Krejča v roce 2003.
V další roli Zuzany Kočové je kontrast proti divadelní konvenci ještě výraznější. Roku 1957 ji Burian obsadil jako Taťánu do svého melodramatu podle Puškinova románu Evžen Oněgin. Společně vytvořili Taťánu "rozcuchanou, výbušnou a zneklidňující", jak její výkon popsal pamětník, režisér Lubomír Poživil. Podle něj Kočová nahradila "cukerínovou a sladkobolnou představu", jaká se vžila díky stejnojmenné romantické opeře Petra Iljiče Čajkovského.
S rolí ale herečka neměla valný úspěch. "To, co provokovalo rigidní obecenstvo, se mi zdálo nejen originální, ale také velmi, velmi blízké Puškinovi," myslí si Poživil, podle kterého dal nicméně další divadelní vývoj za pravdu Kočové. "Objevily se dokonce Taťány divočejší, nespoutanější, živočišnější, ale ona porušila strnulou tradici první," dodává.
Zajímavé teatrologické postřehy a zamyšlení se vyskytují převážně v první půli deníků. Z herečky se stává dramaturgyně studia Maringotka, pro které píše hry a režíruje. S inscenacemi sbírá ovace také v zahraničí, především v Itálii.
Maškary z první republiky
V denících ze 60. let se Zuzana Kočová stále častěji vyjadřuje k politice. Často se musí hájit, vždy se najde někdo, kdo jí škodolibě připomene naivitu jejího komunistického přesvědčení. "Lidé se na mě dívají jako na hlupáka a zaprodance jakési falešné propagandy," stýská si v květnu 1967.
O rok později si zapíše: "Všude se vyrojily různé maškary z první republiky. Selské jízdy, měšťáci v krojích a buclaté selčičky, kdokoli, legionáři, a to vše teď - pochopitelně - nasazuje hrdinnou tvář," svěřuje svou hořkost deníku. Veřejně ji ale neprojevuje, protože nechce schytat "nálepku reakcionáře". Glorifikace první republiky ji dráždí, "protože si ji pamatuji".
Když ale Prahu v srpnu 1968 zaplaví tanky "spřátelených armád" a není jasné, kam až agresoři z vojsk Varšavské smlouvy budou ochotni zajít v potírání domnělé československé kontrarevoluce, byt Zuzany Kočové v Loretánské ulici na Hradčanech se stane dočasným útočištěm několika uprchlíků. Přespávají tu dávný přítel E. F. Buriana a náměstek ministra kultury, divadelní vědec Jan Kopecký, nebo spisovatel Milan Kundera.
V divadle Maringotka poskytne Kočová azyl písničkáři Jaroslavu Hutkovi, jenž tu pak pořádá koncerty s hudebníkem Petrem Kalandrou. Éra malé scény se ale chýlí ke konci. V roce 1970 přijde Kočová o stranickou legitimaci, protože odmítá loajalitu k nastupujícím pořádkům. O rok později je Maringotka "z technických důvodů" zrušena. Legitimaci Kočové komunisti zase vrátí, to ji ovšem rozzuří.
Deníky Zuzany Kočové jsou často vypjaté i patetické, zároveň však psané literárně šikovně, s velkou obrazností. Je patrné, že autorka sama sebe cenzurovala "ze strachu před morálkou toho, kdo by to mohl číst, nebo ze strachu před vyšetřováním politickým", jak sama přiznává. V zápise z roku 1968 sice oznamuje, že s autocenzurou končí, příliš se ale nezdá, že by dál byla adresnější.
Nenápadnou linkou publikace Protančit život je komunikace mezi matkou a synem. "Synáčku, jestli tohle budeš číst," píše Zuzana Kočová v roce 1956. Janu Burianovi jsou v tu dobu čtyři roky, ona už ale počítá s dospělým mužem, jemuž důvěřuje a mnohé svěřuje. V zápiscích z pozdějších let občas odkazuje na společné zážitky a rozhovory, které dávají tušit, jak dobrý vztah spolu měli.
Kniha
Jan Burian a Zuzana Kočová: Protančit život aneb Vždycky se dá něco dělat
Nakladatelství Galén 2021, 383 stran, 350 korun.
