Jak se vylháváme z viny. Novinka Dejvického divadla jde na krev, režíroval ji Trojan

Marie Reslová Marie Reslová
20. 9. 2021 17:00
Hra Daniela Majlinga Vina? v neděli uzavřela program mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Filozofující moralita, která měla před týdnem premiéru v pražském Dejvickém divadle, zkoumá okolnosti sebevraždy a odehrává se na jevišti i v zákulisí nejmenované scény. S podtitulem „Zkus si to představit dřív, než něco řekneš“ ji režíroval herec Ivan Trojan.

Na večírku po premiéře Goetheho Utrpení mladého Werthera se v divadelním klubu nad sklenicí alkoholu vedou rádoby vtipné i poučné řeči o lásce, žvaní se o smyslu a zpívá se „zku*venej živote, měl jsem tě, vole, rád“. Dojde i na milostný trojúhelník v hereckém souboru. Opilý David přede všemi s šokující upřímností sdělí své ženě Ester, že miluje kolegyni Lindu.

Vztahy této trojice, hvězdně obsazené Václavem Neužilem, Marthou Issovou a Lenkou Krobotovou, ale také postoje ostatních divadelníků se pak promítají do představení Utrpení mladého Werthera, romantického příběhu, kterým Goethe svého času vyvolal vlnu sebevražd. Ester se při pohledu na manželovu milostnou scénu s kolegyní zhroutí na jevišti a schyluje se k jejímu tragickému kroku. Čí je to vina?

Divadlo svědomí

Letos jedenačtyřicetiletý slovenský dramatik a dramaturg Daniel Majling už pro Dejvické divadlo vytvořil Ucpanej systém podle povídek Irvina Welshe a jeho kniha inspirovala inscenaci Vzkříšení. Ve hře Vina?, kterou napsal přímo pro Ivana Trojana, se vydává na tenký led. Úvahy o míře individuální odpovědnosti za životy druhých, reflexi viny a možnosti odpuštění vede v několika prolínajících se rovinách. Poměrně komplikovaně přitom využívá princip divadla na divadle.

Divákům nabízí možnost objevovat souvislosti a průniky tří příběhů, které sebevraždu nahlížejí z různých úhlů. Kromě zdánlivě „reálné“ tragické love story v souboru a Goetheho wertherovské romantické fikce je to po pauze ještě příběh další hry, již David píše a ve svých představách režíruje.

Majlingovy postavy tak jednají za sebe i za postavy, které hrají, ať už na jevišti, nebo jen v Davidově hlavě. Není pochyb, že autor chtěl téma obsáhnout co nejkomplexněji, ale někdy je v tom pořádný zmatek.

Ke všemu dialogy místy víc než herecké repliky připomínají teze filozofické disputace. Jindy si zase připadáme jako na sezení terapeutické skupiny, kde si účastníci trochu tápavě vyjasňují vzájemné vztahy. Dojde i na věci tak bizarní, jako že si členové souboru toužící dojít k odpuštění a očištění přihýbají z lahve svěcené vody. Patrně to bylo myšleno coby nadsázka a obraz naší bezradnosti při hledání nějakého duchovního ukotvení, ale jisté to není.

Herec režisérem

Přes nemalé dramaturgické „vady“ nelze představení Vina? upřít, že se pokouší z nečekané strany otevřít téma, které je palčivě aktuální, ať už v rovině osobní, nebo společenské - i tu inscenace probírá. Autenticita některých vyhrocených scén jde na krev a skutečně sahá do svědomí. Přesně identifikuje způsob, jakým se z viny bezděčně vylháváme, i otřesné stereotypy pokrytecké komunikace, jež automaticky používáme.

Je to hlavně díky tomu, že Dejvické divadlo má v souboru opravdu silné hráče. Vedle Neužila, Issové a Krobotové představení táhnou Simona Babčáková, Lukáš Příkazký a Tomáš Jeřábek v rolích herců nebo Pavel Šimčík coby umělecký šéf. Na jevišti se ale objeví i dejvická dramaturgyně Eva Suková, místní kostymérka či technici, což zase posiluje ambivalenci mezi skutečností a divadelní „realitou“, která je rovněž jedním z témat inscenace.

Martha Issová a Lenka Krobotová.
Martha Issová a Lenka Krobotová. | Foto: Hynek Glos

Se složitou, a navíc nedotaženou strukturou Majlingovy hry by měl problém i zkušený režisér. A to sedmapadesátiletý Ivan Trojan není. Vina? je jeho druhá režie v Dejvickém divadle. Před šesti lety tu inscenoval Zásek, modelovou „hru o lidech, kterým se zastavil výtah“. Na repertoáru je dodnes.

Možná novince z malinkého Dejvického divadla neprospěl nedělní přenos do plzeňského Velkého divadla a jednoduchá scénografie Pavola Andraška, které dominuje Schikanederův obraz Utonulá, působila nedotaženě jen v kontextu opulentních zlacených portálů a provizorně zmenšeného jeviště.

Za částečnou nepřehlednost jednotlivých vrstev dění, zvláštní statičnost a škobrtající rytmus ale změna prostoru nejspíš nemůže. Stejně jako za to, že maska ďábla, která se jako recesistická rekvizita poprvé objeví na popremiérovém divadelním večírku a pak ještě nečekaně dvakrát coby poměrně silný, ale také dost banální znak latentní přítomnosti zla v našich životech, nakonec beze stopy a pointy vyšumí.

Zleva Václav Neužil, Lenka Krobotová, Tomáš Jeřábek, Simona Babčáková, Lukáš Příkazký a Pavel Šimčík.
Zleva Václav Neužil, Lenka Krobotová, Tomáš Jeřábek, Simona Babčáková, Lukáš Příkazký a Pavel Šimčík. | Foto: Hynek Glos

Co bude dál?

Pro pořádek je třeba označit hru Vina? za typické covidové divadelní dítě. Na svět přišla v lednu a kvůli koronavirovým omezením čekala na premiéru devět měsíců. Nestandardní okolnosti vzniku se podepsaly i na jiných „zmražených“ pandemických produkcích.

Už nějaký čas před covidovou uzávěrou ale bylo zřejmé, že Dejvické divadlo se po odchodu Miroslava Krobota klopotně, byť vnitřně poctivě snaží hledat novou, autentickou cestu. A také že mu po krátkém působení Michala Vajdičky chybí silná režijní osobnost, která by udávala směr a styl. Zdejší herci jsou skvělí na jevišti, role uměleckého šéfa a režiséra jim zas tolik nesedí.

Daniel Majling: Vina?

Režie: Ivan Trojan
Dejvické divadlo, Praha, premiéra 14. září, na plzeňském festivalu Divadlo uvedeno 19. září, nejbližší reprízy v Praze 24. a 28. září a dále 26. a 27. října.

 

Právě se děje

Další zprávy