Jeho otevřený přístup k divadlu inspiroval několik generací režisérů a herců. Vždy byl o krok napřed a "trendy" rozvíjel dřív, než jim kdo dal tvar a jméno.
"Vždycky něco dělám, studuju, ne proto, abych to dělal, abych se tím živil, ale protože mě to baví. Já jsem dodneška nedostudovanej," říká o sobě profesor pražské DAMU, absolvent herectví, psychologie a doktor filozofie v dokumentárním filmu Let Ivana Vyskočila, který v sobotu večer u příležitosti jubilea uvede stanice ČT art.
Snímek natočila režisérka Pavla Petráková Slancová v roce 2008, na prahu Vyskočilovy osmdesátky. Zaznamenala milníky jeho curriculum vitae i vzpomínky spolupracovníků, třeba Jiřího Suchého nebo herečky a pedagožky Ady Fryntové.
Dokument představuje Vyskočila jako osobitého divadelníka a ukazuje i jeho pedagogické postupy, takzvané dialogické jednání, které je na DAMU základem studia v oboru autorské herectví neboli hráčství, jak pan profesor rád říká.
Vtipným momentem filmu je konfrontace Vyskočilova celoživotního zaujetí možnostmi hry a hravosti se vzpomínkou jeho syna Františka. "Táta před námi spíš utíkal, spíš nevěděl, co s námi. Že by si s námi hrál, to vůbec," říká syn.
Náhodou hercem
Způsob, jakým se Ivan Vyskočil dostal ke studiu herectví, vypovídá mnohé o jeho otevřenosti, díky které dokázal v životě i divadle brát do hry vše, co k němu přišlo.
K přijímacím zkouškám na Státní dramatickou konzervatoř šel se svým kamarádem jako "sparingpartner" pod podmínkou, že přítel za něho zaplatí povinný poplatek 200 korun.
Vyskočil už předtím udělal zkoušky na filozofickou i přírodovědeckou fakultu a také na UMPRUM. Nakonec však na konzervatoř přijali jeho, spolužáka ne. Byl zvědavý, tak na škole zůstal.
V gymnaziálních letech chodil na Voskovce a Wericha a do divadla Větrník, sám se s Jiřím Suchým a dalšími kamarády pokoušel o improvizované divadlo, dadaistické kabarety a klaunerie v sálku pod kostelem na pražském Spořilově, kde vyrůstali.
"Hráli jsme, jamovali na obrácené prádelní hrnce, a já jsem už tehdy psal texty k písničkám. Třeba takzvané Pubertální blues," vyprávěl Vyskočil v rozhovoru pro časopis Svět a divadlo.
Tady byly kořeny pozdějších text-appealů a divadla malých forem, které ho proslavily v šedesátých letech minulého století. "Divadelní avantgardy v tom vědomě bylo málo. Daleko víc než už uznávaná umělecká a estetická inspirace tam byl táborák a studentské blbnutí, vývojově sexta, septima, oktáva," vypočítával Vyskočil.
Výchova hrou
Herectví na DAMU absolvoval, ale místo do angažmá zamířil na univerzitu studovat psychologii. Podle svých slov teprve tam začal skutečně nabírat vědomosti a uvědomovat si, co vystudoval předtím. Zkoušel pracovat s mladistvými kriminálníky. Prošel pak řadou pasťáků a jejich chovancům prostřednictvím dramatické hry pomáhal objevit a projevit to pozitivní a tvůrčí, co v sobě mají.
Spolupracoval také s významnými psychiatry, seznamoval se s psychoanalýzou a psychodramatem. Jeho odborný text z té doby nese název Výuka herectví jako psychoterapeutická možnost u silně introvertovaných osobností.
Někde tady, při poznávání lidské psýché a možností dramatické hry a spoluhry, jak Vyskočil nazývá interakci s partnery i diváky, zřejmě vznikaly základy pro výuku dialogického jednání, jejíž začátek sám datuje rokem 1968.
Jako pedagog ji pak rozvíjel v sedmdesátých a osmdesátých letech na Lidové škole umění, kde učil na literárně dramatickém oddělení v kurzech pro pracující, takzvané Lidové konzervatoři, a od devadesátých let dodnes na DAMU - na katedře autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil.
Dialogické jednání, jehož základem je "zkušenost a zakoušení jednání, mluvení, hraní sám se sebou, s vnitřním partnerem, respektive partnery", Vyskočil nechápe jako výuku herecké techniky. Nejde mu o imitaci nebo nápodobu, ale o cestu k poznávání zdrojů dramatické hry, tvořivé komunikace a improvizace.
Zkušenost s Vyskočilem jako pedagogem popsal herec Martin Finger. "Dokázal velice intenzivně a hlavně individuálně pracovat s lidskou duší, ať už hereckou, nebo dříve s duší potencionálních delikventů z pasťáku. To byla jeho velká devíza. Dokonale rozuměl mechanismu mozku a srdce, který produkuje sebevědomí. Kromě schopnosti improvizace, hry sama se sebou, kterou předával, jsem si cenil právě cesty k vlastnímu zdravému sebevědomí, což v naší branži představuje minimálně polovinu úspěchu," vzpomínal Finger.
Setkání s Vyskočilovým pedagogickým působením za iniciační označují i další jeho žáci, například herec a improvizátor Jaroslav Dušek nebo herec a režisér Ondřej Sokol. Vyskočil vždy dokázal rozpoznat autentický talent a podpořit jej, byť divadlo, které dělal, bylo na hony vzdáleno tomu, jakým se zabýval sám.
Na DAMU, na své katedře, se ujal Petra Lébla, vyloučeného ze studia činoherní režie. "Nikdy jsem nepovažoval Léblovo divadlo za ‚divadlo úlet‘. Vždycky mě na tom zajímala, oslovovala ta přesahující fantazie, která poukazovala ke zkušenostem, o kterých jsem věděl, že je vlastně mít nemůže," řekl Vyskočil o díle dnes již nežijícího režiséra, který si vzal život v prosinci 1999.
Zakladatelem a inspirátorem
Doménou Ivana Vyskočila vždy byly řeč, jazyk a improvizace. Ke svému divadlu nepotřeboval kulisy, někdy dokonce ani text.
Jeho termín text-appeal, který měl původ v hravé proměně slova sex-appeal, se ujal a stejně rychle se rozšířila jeho podoba. Večery připravované s Jiřím Suchým a dalšími spoluhráči v pražské vinárně Reduta s přestávkami od roku 1958 do konce šedesátých let inspirovaly vlnu populárních divadel malých forem.
Vyskočilova autorská čtení a improvizace, v nichž rozvíjel témata a děj svých nikdy nehotových textů, se při text-appealech střídaly s hudebními vstupy, většinou jazzového charakteru. Jen za první půlrok Vyskočil napsal padesátku povídek, z nichž většina později vyšla knižně. Všední motivy se v nich řetězily do absurdních zápletek a převracely do fantaskních obrazů i dadaistických hříček. Některé nepřímo odkazovaly na pervertovanou podstatu systému reálného socialismu.
Ještě ve stejném roce, kdy začal s text-appealy, stál u vzniku Divadla Na zábradlí. A byť z funkce šéfa činoherního souboru po čtyřech letech odešel, protože se s ostatními neshodl na dalším směřování divadla, na pražském Anenském náměstí po něm zůstala výrazná stopa - například legendární inscenace Kdyby tisíc klarinetů, jejíž scénář napsal s Jiřím Suchým. Byl to on, kdo na Zábradlí přijímal Václava Havla a spolupracoval s ním na jeho dramatických prvotinách.
V letech normalizace se pak Vyskočil soustředěně věnoval nejen výuce na své "zvláštní škole", jak se s nadsázkou říkalo jeho lidové konzervatoři, sídlící v objektu zvláštní školy na Malé Straně. Celou dobu vystupoval se svým Nedivadlem, které založil po odchodu ze Zábradlí v roce 1964.
Společně s Pavlem Boškem, Leošem Suchařípou, Přemyslem Rutem, Vlastou Špicnerovou a dalšími hráli, kde to zrovna šlo - po klubech, malých divadlech, kulturních střediscích, v Praze i na malých městech, nejčastěji představení Haprdáns, Cesta do Úbic nebo Křtiny v Hbřvích aneb Blbá hra.
Konaly se i takzvané Kuchyně Ivana Vyskočila, jejichž forma připomínala text-appealy. Na nevyzpytatelné hravosti Vyskočilovy představivosti, svobodě jeho improvizací a otevřené souhře s publikem se v té vyprahlé době mnozí stali závislými.
Od roku 1990 Ivan Vyskočil prakticky všechnu svou energii věnuje učení, svým studentům. Jeho vystoupení a specifický mluvní projev si tak lze nejčastěji připomenout při veřejných představeních prací jeho katedry.
"Ten můj život je z hlediska paměti detektivka," rekapituluje dnešní oslavenec ve filmu Let Ivana Vyskočila. "Občas si sebe vybavuji na takových zvláštních místech, o kterých bych nikdy neřekl, že jsem tam mohl být. A přitom to tak je, že jsem tam byl." Hodně zdraví, pane profesore.
