Po čtvrteční a páteční premiéře následují nejbližší reprízy 7., 8. a 9. prosince. V inscenaci účinkují Zuzana Stivínová, Radúz Mácha, Jiří Štěpnička, David Prachař, Filip Kaňkovský nebo Igor Orozovič. Postava titulního hrdiny je na scéně přítomná jen z pohledu ostatních aktérů.
Kniha z roku 1933 vypráví o zklamání Juraje Hordubala, který osm let pracoval v dole v americkém Johnstownu, než byl v souvislosti s hospodářskou krizí propuštěn. Myslel si, že po návratu z USA na něj čeká uklizený domov, věrná žena Polana a milující jedenáctiletá dcera Hafia. Fakt, že tomu tak není, omlouvá svou dlouhou nepřítomností a snaží se znovu zapojit do života vesnické komunity. Manželka ho však podvádí s mladým správcem statku Štěpánem. Když to hrdina zjistí, mezi muži vznikne napětí a čeledín je nucen hospodářství opustit. Vztahový trojúhelník však neskončí, Hordubal nečekaně umírá a psychologický příběh se láme v napínavou detektivku, nakonec v soudní drama.
Režisér Vajdička s autorkou dramatizace Ilonou Smejkalovou inscenaci začínají právě na Hordubalově pohřební hostině, kde se setkávají rodina, sousedé, přátelé i nepřátelé. Někteří by byli nejradši, kdyby nebožtík zemřel přirozenou smrtí, jiní jsou přesvědčeni o vraždě. Podezřelým ze zločinu navíc může být kdokoliv, neboť motiv měl téměř každý.
Rozhodnutí ze všeho nejdřív diváky seznámit s Hordubalovou smrtí vykrystalizovalo z myšlenky vyprávět román bez Juraje Hordubala fyzicky přítomného na jevišti. Jeho osud inscenace přibližuje pouze skrze jiné postavy. Ptá se, kým byl, než odešel do Ameriky, a kým se stal po návratu.
Většina postav v dramatizaci vychází z románu Karla Čapka, který neustále konfrontuje představy a skutečnost. Mnohé motivy ale tvůrci rozvíjejí a domýšlí. Konec nechávají otevřený, možná ještě otevřenější než v knize.
Šestačtyřicetiletý režisér Michal Vajdička, jenž byl uměleckým šéfem Dejvického divadla, spatřuje aktuálnost Čapkova Hordubala ve zdůraznění potřeby kritického myšlení. "Dnešní svět je zahlcen informacemi, a pokud nebudeme schopni najít klíč k jejich dekódování, klidně se z nás mohou stát kati, kteří přesvědčeni o své pravdě pošlou Polanu a Štěpána na popraviště," říká.
Podle něj se Čapek v Hordubalovi nenápadně snažil skrýt fakta, jež mění celkový pohled na vinu jednotlivých postav.
"Na jedné straně se věnuje rozboru zranění srdce Juraje Hordubala, který působí velmi seriózně a usvědčuje jednu z postav, na straně druhé upozorní čtenáře, že srdce se cestou do Prahy poškodilo, čímž zpochybní jednoznačnost předchozího tvrzení. Čtenář však musí být obezřetný a v neustálém střehu, aby tyto informace dokázal zachytit a zpracovat," dodává režisér.
Hordubal bývá s prózami Povětroň a Obyčejný život řazen do takzvané noetické trilogie Karla Čapka. Slovem noetika bývá označována problematika poznání skutečnosti. Text klade otázku, nakolik je možné nahlédnout do lidského nitra, skutečnosti či druhého člověka, jak velkou roli v tom hrají rozdílné zkušenosti nebo pohled na věc a obecně kde leží hranice poznání.
V kontextu meziválečné české literatury odborníci někdy připodobňují Hordubala k baladicky laděným prózám jako Stínu kapradiny od Josefa Čapka či Markétě Lazarové spisovatele Vladislava Vančury.
Ve stejném roce 1933 jako Hordubal vyšel Nikola Šuhaj loupežník od Ivana Olbrachta, rovněž inspirovaný příběhem z prostředí Podkarpatské Rusi. V době vydání dvaačtyřicetiletý Čapek ale na rozdíl od staršího Olbrachta toto prostředí tolik neakcentoval.
Při psaní Čapka inspiroval skutečný příběh vraždy Juraje Hardubeje Vasilem Maňákem. Román nejprve vycházel na pokračování v Lidových novinách.
