Recenze: Radok režíruje Havlovu zlodějskou grotesku. Žebrácké opeře však něco chybí

Marie Reslová
21. 10. 2019 11:55
Režisér David Radok, který před 11 lety na přání Václava Havla dal první jevištní podobu jeho poslední hře Odcházení, se teď ujal Havlovy Žebrácké opery. O víkendu ji Městská divadla pražská uvedla na jevišti Divadla ABC. Šéfy zlodějských organizací Macheatha a Peachuma hrají Martin Donutil a Jan Vlasák.
Situacím v Radokově Žebrácké opeře chybí samozřejmost a bravura.
Situacím v Radokově Žebrácké opeře chybí samozřejmost a bravura. | Foto: Martin Špelda

Havlovu zlodějskou grotesku, která vznikla na motivy stejnojmenné hry anglického spisovatele a dramatika Johna Gaye z roku 1728, v poslední době nastudovala Městská divadla v Brně a Zlíně. Jejich pražští kolegové jistě chtěli v předvečer oslav připomenout některý z textů hlavního aktéra sametové revoluce roku 1989 a není náhoda, že si vybrali zrovna tuto hru.

John Gay napsal Žebráckou operu jako alegorickou satiru poukazující na podobnosti mezi světem londýnského zločinu a anglického dvora. O dvě stě let později ji na německé poměry aktualizoval Bertolt Brecht jako Třígrošovou operu se songy Kurta Weilla. Václav Havel svou adaptaci Gayovy předlohy dokončil na začátku normalizace, v roce 1972. Nepochybně ho inspirovala všudypřítomná lež i protagonisté komunistického režimu, jejichž slova obracela pravdu naruby a jejichž skutky nebyly tím, za co se vydávaly.

Havla zajímalo, jakou roli v mocenských manévrech hraje jazyk. V Žebrácké opeře je právě řeč nejúčinnějším prostředkem manipulace a ovládání jedné postavy druhou. Autor navíc ukazuje, že tento mechanismus obelhávání, který může mít až vzrušující podobu, spolehlivě, a dokonce zábavně funguje také v milostných vztazích.

Havlova verze Žebrácké opery, v níž se mafiánské podrazy a úskoky stávají součástí banality všedního dne, obstojí v českém prostředí i po desítkách let. A do principů, na nichž v této hře fungují vztahy mezi postavami nebo provázanost policie se světem zločinu, není těžké promítnout si představitele současného establishmentu.

Zavázán minulostí

Pětašedesátiletý David Radok je především operní režisér a činohře se věnuje spíš okrajově, na rozdíl od svého slavného otce Alfréda Radoka, kterému budoucí dramatik Václav Havel asistoval v první polovině 60. let při práci právě v Městských divadlech pražských.

Snímek z Žebrácké opery.
Snímek z Žebrácké opery. | Foto: Martin Špelda

V programu k současnému uvedení Žebrácké opery je také otištěn Havlův dopis Alfrédu Radokovi do Švédska, kam v roce 1968 emigroval s rodinou. Dramatik v listu popisuje slavnou premiéru své hry roku 1975 v hospodě v Dolních Počernicích.

Davida Radoka, který se po listopadové revoluci do Česka vrátil a režíroval například opery v Národním divadle, Václav Havel požádal, aby se ujal premiéry jeho poslední hry Odcházení. S úspěchem se odehrála před 11 lety v pražském Divadle Archa.

Je tak logické, že v Městských divadlech pražských vznikl záměr dovršit toto skoro osudové radokovsko-havlovské propojení současnou inscenací Žebrácké opery. A je také možné, že všechny tyto souvislosti a pocit odpovědnosti mohly být pro Davida Radoka svazující.

Žebrácká opera v Divadle ABC se totiž nepovedla. Inscenaci chybí kontakt se současností. Významy replik jsou rozostřené, vázne rytmus a postavy jsou až na ojedinělá místa bezkrevné, bez života. Vypadá to, jako by se režisér nedokázal s herci domluvit na tom nejpodstatnějším - o čem a proč budou Žebráckou operu hrát.

Snímek z Žebrácké opery.
Snímek z Žebrácké opery. | Foto: Martin Špelda

Matné bezčasí

Radok jako scénograf inscenace vsadil na jednoduchý systém opon s namalovanými částmi interiérů. Pohybují se napříč jevištěm na dvou natažených lankách a jejich zatahováním vznikají pozadí pro jednotlivá prostředí: domácnost Peachumových, hospodu, policejní kancelář, bordel.

Obrázky jsou popisné, až dětsky neumělé a ušmudlané: sporák, zamřížované okénko cely, nahá slečna. Nic na scéně neodkazuje k naší konkrétní zkušenosti, až na jednu maličkost - obraz v policejní kanceláři. Je na něm rozmazaný portrét, zdá se, že s královskou korunou, který má bradu opřenou o ruce stejně jako prezident Zeman na oficiální fotografii.

Snímek z Žebrácké opery.
Snímek z Žebrácké opery. | Foto: Martin Špelda

Podobně neurčité je v inscenaci skoro všechno: cosi se naznačí, ale nedořekne. Buď na scéně Zemanova tvář visí, nebo ne. Styl "tak trochu ano a zároveň trochu ne" jde proti duchu Havlových textů.

Samozřejmě vůbec nejde o to, aby se na scéně na někoho konkrétního ukazovalo prstem, ale aby vnitřní pravdivost postav a situací obnažila konstrukci lži a alibistické argumentace: mechanismus, s jehož pomocí se politici a často také my sami vylháváme z nepříjemných situací a zajišťujeme si prospěch.

Režie sice po smyslu hry vystrčila na forbínu Peachumův jasnozřivě aktuální monolog o důležitosti "neokázalé a riskantní práce v nebezpečném pásmu na pomezí podsvětí a policie, jež reálně prospívá našim objektivním zájmům", zároveň ale nechala interpretaci Jana Vlasáka bez pointy zmatnět někde na půli cesty a publikum má jen rozpačitý podnět k očistnému smíchu.

Těžkopádně vyznívají i konverzační gagy v Peachumově domácnosti nebo při policejním výslechu. Herci příliš často předstírají nějakou činnost, aniž by bylo jasné proč. Typickým příkladem je paní Peachumová, která se obsesivně prohrabává naběračkou v misce špaget, nebo policajt okatě potřásající pouty vedle Macheatha.

Situacím obecně chybí samozřejmost a bravura, ostrost, která gangsterskému prostředí i havlovským dialogům sluší a bez nichž ztrácejí vtip.

Snímek z Žebrácké opery.
Snímek z Žebrácké opery. | Foto: Martin Špelda

O něco svěžeji vyznívá milostná linie hry. Macheathovi, kterého hraje Martin Donutil, sice chybí suverénní protřelost svůdníka, ve vztahu k ženám ji ale zčásti dokáže nahradit předstíranou upřímností a bezelstným kukučem.

Přiléhavě dětinská a v intonaci replik přesná je Tereza Marečková v roli Polly. Zuzaně Stavné, která hraje Lucy, vysloveně škodí přehnaně aranžované vyzývavé pózy, přirozenější pro její herecký typ i Havlův text by bylo méně prvoplánové a "intelektuálnější" svádění.

Hercům ani inscenaci tentokrát nepomáhají, některým přímo nesvědčí, kostýmy Radokovy stálé spolupracovnice Zuzany Ježkové. Opakování nápadných vzorů či pruhů na látkách má snad zdůrazňovat určitou uniformitu prostředí. Materiál však vizuálně odkazuje k ethno oblečení, což je skoro v přímém rozporu s prostředím hry i charaktery postav.

Václav Havel: Žebrácká opera

Režie: David Radok
Divadlo ABC, Praha, premiéra 19. října, nejbližší reprízy 24. a 31. října a znovu 9. a 18. listopadu.

 

Právě se děje

Další zprávy