Youtubeři jsou exhibicionisti, s herectvím se to nedá srovnávat, říká Hana Maciuchová

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
Aktualizováno 27. 3. 2017 12:02
Hana Maciuchová (71) patří již dlouhá desetiletí k nejoblíbenějším českým herečkám. Ztvárnila desítky rolí na divadle, ve filmu, v televizi i rozhlase. Nezaměnitelný je její výrazný hlas s pečlivou dikcí, která je stále vzácnější. Jejím oblíbeným médiem je proto zejména rozhlas. Rozhovor vznikal na festivalu Prix Bohemia Radio v Olomouci, jehož je čestnou prezidentkou, a dotýkal se zejména úpadku mluvené kultury a také uspěchanosti a povrchnosti dnešní umělecké tvorby. "Divadlu jsem vděčně věrná. Zde se ještě pořád ctí šest týdnů milosrdného času, kdy můžete roli nazkoušet. Ale v jiných médiích tvorbu diktují čas a peníze."
Herečka Hana Maciuchová se svým oblíbeným médiem – rozhlasem.
Herečka Hana Maciuchová se svým oblíbeným médiem – rozhlasem. | Foto: ČTK

Na vlnách Českého rozhlasu jste před časem řekla: "Rozhlas mám strašně ráda. Jako médium si ho přímo hýčkám, protože mikrofon je náročný přítel a umí zkorigovat vaše herecké výrazové prostředky. Další média tuto možnost nedávají, protože to rychlost práce nedovolí." V čem je tedy mikrofon náročný přítel?

Před mikrofonem je člověk sám a mikrofon zachytí všechny jeho lži, nepřesné myšlení, nedostatečnou emoci, a to člověka velmi vychovává.

Zmínila jste i rychlost práce, která nedovoluje vycizelovat detaily. Často diskutovaným problémem jsou právě uspěchané dabingy a rychlé natáčení seriálů, což pak sráží patřičnou dikci i náležité vyjádření emocí.

Proto je pro mě dominantní divadlo, jsem mu vděčně věrná. Zde se ještě pořád ctí šest týdnů milosrdného času, kdy můžete roli nazkoušet. Ale v jiných médiích tvorbu diktují čas a peníze.

Dá se s tím něco dělat?

Jako herečka musím přijít na plac připravená, musím velmi pracovat sama. Musím mít předem vytříbený názor na věc, na place je už na to pozdě a jedná se pak o obrovskou kouli u nohy.

Hana Maciuchová
Autor fotografie: ČTK

Hana Maciuchová

Narodila se v roce 1945 ve Šternberku, gymnázium studovala v Olomouci. V roce 1968 absolvovala DAMU. 

Dvakrát získala cenu cenu TýTý (2008, 2009) pro nejlepší herečku, dostala se do desítky nejoblíbenějších hereček v anketě Hvězda mého srdce (2008). Třikrát vyhrála anketu Neviditelný herec za nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu (1998, 2005 a 2010). Prezident Václav Klaus jí 28. října 2010 udělil Medaili Za zásluhy v oblasti kultury.

Druhý rok je čestnou prezidentkou mezinárodního rozhlasového festivalu Prix Bohemia Radio.

Zdroj: Zuzana Hronová

Četla jsem rozhovor s vaší kolegyní herečkou Janou Preissovou, v němž říká, že mluvená kultura v herecké branži upadá i proto, že stále častěji udílí režisér pokyny: "hraj civilně", nebo dokonce "nehraj vůbec". Výsledkem je pak i nezřetelná, ledabylá mluva.

Myslím, že tím Janinka trefila hřebík na hlavičku. Herec musí přece roli zvládnout druhou přirozeností a ne že se v roli rozpustí svým egem a bude mlet sám ze sebe. Ta role je přece někým napsaná a nese nějaké poselství, to je opět zmatení pojmů. Rozvolněnost je už taková, že člověk nevnímá hereckou profesi zásadně. Proto jsem také odešla ze školy, protože představa dětí, které se ucházely o studium na konzervatoři, byla tak povrchní, že mě lekalo, že bych je musela uvádět do zásadních potřeb řemesla, aby zvládly alespoň první schůdek herectví.

Dnešní adepti herectví již neberou v potaz, že toto řemeslo má i nějaké poslání?

Bylo to v době, kdy startovaly reality show, takže na obrazovce se pak mohl ocitnout kdokoliv. Objevit se na obrazovce pro ně znamenala totální dominantu, kterou když dobudou, tak mají splněno a už nemusí vůbec nic.

Doba se posunula ještě dál. Mladí dříve vyrůstali na nekonečných seriálech, kde nicméně většinou vystupovali absolventi hereckých škol. Dneska vyrůstají na youtuberech. Co říkáte tomuto fenoménu?

Jsou to exhibicionisti. Ale kromě toho, že mají sílu a energii na sebeprezentaci, tak mají i publikum, takže co se dá dělat? Ale nedá se to vůbec srovnávat s profesí herce, je to úplně jiná kategorie, někdo by to měl pojmenovat.

Vás mám zafixovanou právě díky nezaměnitelné precizní výslovnosti, která dneska už vyčnívá jako něco ne úplně obvyklého. Čím to je?

Mluvím takto proto, že ctím mateřštinu. Neboť čeština je naprosto úchvatná. Věnuji se jí profesně i osobně - čtu literaturu, miluji Čapka a jeho květnatou češtinu. Když jsem si přečetla roli Fanky v Čapkově Loupežníkovi, kterou jsem měla možnost hrát, domnívala jsem se, že dnešní gymnazisté již nebudou polovině textu rozumět, zvláště pak nejrůznějším emočním výrazům. Panuje tu ostych, aby si náhodou nikdo nemyslel, že mám nějaký cit a dávám ho najevo.

Jak to dopadlo?

Nakonec jsme byli poměrně mile překvapeni z reakcí mladého publika. Takže jisté povědomí o české řeči i mladí lidé mají. Ale bohužel "volové" a ta jednoduchost je zahlcuje. Možná je to i jistým druhem líného myšlení, že ten výraz "ty vole" je určitým předstupněm, než dotyčný poskládá myšlenku. Proto tak nerada jezdím tramvají, protože "vůl" je zde nejfrekventovanějším výrazem.

Kde tedy dnešní mladí mohou slyšet řádnou mluvu? Napadají mě dramatizace a čtení na pokračování v Českém rozhlase, že ty jazykovou kulturou značně vyčnívají. 

Apelovala bych na školy, na kantorky češtiny, a byla bych velmi přísná. Ta dnešní rozvolněnost se projevuje i v tom, že škola musí být také zábava. Ale to mi pak přijde trochu jako ztráta času, vždyť zábavu si pak mohou děti odbýt, až když škola skončí. Soustředění se na určité věci hlavě velmi pomůže.

Přeladím-li na soukromou stanici, tak zvláště u některých stanic mívám problém moderátorům vůbec rozumět - mluví rychle, s podivnou dikcí, v podstatě bez koncovek…

Tyto stanice jsem občas nucena poslouchat, když mě vozí na natáčení. Nízká úroveň formy tu jde ruku v ruce s úrovní obsahu. Ten je naprosto "vatózní", jde o mlácení prázdné slámy, proto je pak projev moderátorů takový nezřetelný, prazvláštně prohihňaný a je ztráta času to poslouchat.

Jak k něčemu hodnotnějšímu? 

Myslím, že lehkonohost a povrchnost je bohužel univerzální trend, čili je i v této oblasti. Takže vrátit lidi zpět k něčemu hodnotnějšímu je nesmírně obtížné.

Může být určitou cestou třeba právě divadlo s atraktivními, nicméně ne lacinými tituly?

Ano, to by mohla být cesta. Nicméně pravdou je, že mladí diváci nejsou zrovna zásadní složkou divadelního publika.

Máte tedy na závěr nějaký recept, jak dospět od povrchnosti zpět ke kvalitě?

Věnovat se sobě a svým potřebám, hledat kvalitu, nevzdávat se, objevovat smysl a krásu. V profesi pro to dělám hodně, víc navigovat nemohu.

Učitelé žákům nevysvětlují, proč se dané věci učí a jak je použít v běžné komunikaci, domnívá se Stanislav Štěpáník z Pedagogické fakulty UK. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy