GLOSÁŘ Němým unikla nejen řeč, Alchymista se ještě nerozhodl

Jakub Novák
25. 3. 2014 18:13
Glosář k divadelním představením Němí a Alchymista snů
Alchymista snů (Michaela Josífková).
Alchymista snů (Michaela Josífková). | Foto: Bohumil Eichler

Glosář - Proč? Tohle slovo vás možná bude provázet po velkou část představení Němí, za kterým stojí Adam Halaš, Petr Krusha a Apolena Vanišová. Show jednoho muže (Krusha) tu od začátku koketuje se zvláštní formou zbytečnosti, vyčpělosti a lacinosti. Přitom potenciál, daný využitými scénografickými a technickými prostředky, má toto představení obrovský.

V mnoha chvílích se to ostatně jasně ukazuje - hry se světlem, nasnímanými sekvencemi Krushova pohybu promítanými na stěny, odrazy světel od rozpohybované vodní hladiny či práce se žárovkami - tyto a další chvíle působí mnohdy až hypnoticky a manipulují s divákovým vnímáním tak silně, že je často škoda opouštět je.

Němí.
Němí. | Foto: Gábina Mertová

Zejména potom za situace, kdy ze strany Krushy následuje nějaká „lidská“ intervence. Z míst, kde se doposud pracovalo podprahově, se často infantilním verbálním nebo pohybovým zásahem divák náhle ocitl v konfrontaci s dalším novým „proč“, přičemž rozhodně nejde o nějaké „přesahové“ proč, o tom se skutečně v případě rýmovaček a nadávání do kurev (které zde jen těžko hledali své opodstatnění) mluvit nedá.

Namísto cesty práce s hlasem a spolupráci s dostupnou technikou byla zvolena jednoduchá a nabízející se přímá cesta, která však nevnesla do nastavené formy žádoucí obsah. Škoda.

Němí.
Němí. | Foto: Gábina Mertová

V celkovém kontextu tak nakonec snad nejpřirozeněji působilo Krushovo nahé kachní cákání se v improvizovaném rybníčku. Vzhledem k předešlému už ale těžko šlo tento výstup přijmout jinak, než jako zbytečné natahování a ředění předchozích dílčích výstupů. Očekávaná gradace se nedostavila, jednotlivé scény zůstaly vytržené a samy o sobě. Opět škoda.

Během jednoho „obyčejného Albertova dne“ se náš „hrdina“ sice možná střetl s (ne)skutečností světa kolem sebe, ale jednotlivé prvky se mu podařilo zdeformovat do často bizarních konstrukcí, které zůstaly mnohdy ponechány bez dalšího rozvinutí samy o sobě, přičemž se v této formě ukázaly jako neživotaschopné a nakonec vymizely do ztracena. Albertova interakce s okolním světem a jeho vztah k Marii se tak nakonec obrátili v boj performera se sebou samým.

Němí.
Němí. | Foto: Gábina Mertová

Krusha ve svém vystupování často paroduje jak samotné výrazové prostředky, chování či situace, ve své snaze o ironii však bohužel zachází až tak daleko, že se tyto prvky obrací proti němu a parodií se tak stává sám sobě. To se mu potom jako bumerang vrací ve chvílích, kdy pracuje s technikou či motivem, které v jiné části představení diskredituje; těžko lze potom za takových podmínek vytvořit dojem upřímnosti uměleckého sdělení. Divák se tak stává svědkem postupného rozkladu nápadů a potenciálu, kterého mu je chvílemi až líto.

„Němí“ tak nechtěně naplňují podstatu svého názvu, tedy neschopnost okolí sdělit své myšlenky. Cesty peformera a diváka sice chvílemi kráčí vedle sebe – a pohled je to potom zajímavý – většinu času se však významně rozchází a nastalou mezeru se vyplnit nedaří.

Co lze ještě zachránit, zachraňuje potom právě technika, která představuje prakticky vystoupení ve vystoupení – a to dokonce natolik, že by stálo za uvažovat o tom, zda je performerova fyzická přítomnost v tomto díle vlastně nezbytná.

Němí. Námět a režie: Adam Halaš. Dramaturgie: Apolena Vanišová. Scénografie: Apolena Vanišová a Petr Krusha. Účinkuje: Petr Krusha. Hudba a light design: Petr Krusha. Premiéra 19. února 2014 v Teatro NoD. Nejbližší představení 26. března.


Alchymista, který klesá k zemi

První vteřiny, první tóny, pianistovy prsty se rozbíhají po klávesách. Kousek od srdce velkoměsta pulzujícího v rytmu pátečního večera se v divadle Ponec na chvíli zpomaluje čas. Právě zde totiž mladý italský pianista a skladatel José Miguel Maschietto představuje svého „Alchymistu snů“.

Alchymista snů.
Alchymista snů. | Foto: Bohumil Eichler

Počáteční pocity a nálady však od té chvíle již nedostávají příliš mnoho nových impulzů, ředí se a vybíhají vstříc tmě, která v sále panuje. Svou výtečnou klavírní techniku představuje Maschietto na skladbách, které by daly dohromady výborný filmový soundtrack, ale které zároveň nejsou schopné nést celou váhu představení.

S postupem času se tak Alchymista ohýbá stále blíže k zemi a stává se pořád nevýraznějším. A nijak mu přitom nepomáhají ani pohybové a hudební intervence v podobě příležitostných pohybových sekvencí Michaely Josífkové, několika trumpetových vstupů Bronislava Vagenknechta ani závěrečné – a bohužel velmi marginalizované – vystoupení Prague Youth Ensemble.

Alchymista snů.
Alchymista snů. | Foto: Bohumil Eichler

Jakoby se tvůrci nemohli rozhodnout, kolik prostoru by měl každý z umělců dostat. Nejpalčivěji to působí zejména u posledně zmiňovaného souboru, jehož krátká sekvence v závěrečných momentech vystoupení vyvolává otázku po tom, proč tito hudebníci nedostali více příležitostí už dříve. Spíše než soustavné lpění na protekci výsadního postavení klavíristy v rámci celku, by Alchymistovi snů mnohem více slušelo výrazně širší a „rovnoprávnější“ zapojení jednotlivých „snílků“ v průběhu celého vystoupení.

Mnohé se tu navíc děje tak nějak napůl – tedy ne technicky, tanec i hudba je zde z tohoto pohledu na velmi dobré úrovni, ale obsahově, kdy technika není sama o sobě schopna zachránit absenci nápadu či originality.

V důsledku toho se na konci představení člověk spíše sám sebe ptá, jestli nyní přijde přestávka, po níž bude celý program gradovat; poslední tóny tak působí spíše jako nedořečené věty, ztracené někde v půli cesty.

Alchymista snů.
Alchymista snů. | Foto: Bohumil Eichler

Alchymista snů je svým způsobem brilantní skicou, náčrtem několika možných cest a směrů, kterými by se mohl vývoj představení v budoucnu ubírat. Jeho jednotlivé součástky – od Maschiettova klavíru až po smyčce mladých hudebníků – skrývají velký potenciál.

V podobě předvedené na premiéře představení dává však jejich součet dohromady zatím pouze velkou promarněnou příležitost; jako samostatné představení nemůže Alchymista snů obstát. Jednak je příliš roztříštěný (což by v principu nevadilo) ale současně s tím není příliš pestrý ani objevný; svůj nápoj nesmrtelnosti bude muset Maschiettův Alchymista ještě chvíli hledat.

Alchymista snů. Hudba a režie: José Miguel Maschietto (Solo Piano). Tanec: Michaela Josífková. Make-up:Tereza Georgievová. Graphic Design: Nikolay Essence. Produkce: Dora Kovářová. Premiéra 7. března 2014 Divadlo Ponec Praha.

 

Právě se děje

Další zprávy