Glosa - Když jsem mířil do pražského NoDu na premiéru představení Peklo – Dantovské variace, byl jsem – kromě jiného - zvědavý zejména na dvě věci - jednak na to, jak dopadla spolupráce Davida Prachaře se souborem 420People, jelikož jejich předchozí společnou realizaci Máj jsem neviděl, a jednak jsem čekal odpověď na otázku, co může dílo z první poloviny čtrnáctého století, bez ohledu na své nepopiratelné kvality, říct v dnešní době - jak bude s takto historickým materiálem naloženo, bude nějak aktualizován, do jaké formy bude dílo přepracováno? Přeci jen obrazy pekla máme mnozí denně na stole, či pár metrů za dveřmi, ať už jde třeba o ranní dopravní špičku nebo dravé bagry všehoschopných developerů.
Ať ale dlouho nechodím kolem horké kaše – výsledek vložené snahy všech zúčastněných je značně rozpačitý; představení působí spíše formou skici. Nikoliv však ve smyslu nedodělanosti, ale v neopracovanosti a nespojitosti celého díla.
Režie zkušeného Jana Nebeského jakoby si tu nebyla s to poradit s kombinací forem a tvarů, jakoby mělo být součástí představení všechno, co vzešlo ze zkoušek nebo se objevilo v podobě scénáře na papíru, aniž by se kriticky škrtalo a osekávalo; chybí tu nadhled nebo minimálně cit pro pochopení díla jako harmonického celku; jednotlivé části představení tak působí vůči sobě často exoticky a nesourodě.
Obsah samotný tak nakonec postrádal (jiný než tématický, pochopitelně) jednotící prvek, nějakou ustalující formu – ten dělal on, ten tamto a výsledek chvílemi připomínal velmi povedenou improvizaci.
Základní otázkou však bezpochyby je, zda představení zobrazilo, co avizovalo – to bezesporu ano, je tu jakýsi průchod peklem, jsou tu ztvárněné některé dílčí obrazy této cesty, uslyšíte i Danteho verše, zažijete trochu divadelního herectví, vyslechnete si důležité (bez ironie) poselství o tom, že „peklo není místo, je to stav duše“ a dojde i na humor. Dohromady však divák neprožívá žádnou zvláštní zkušenost, místy působí představení trochu ledabyle zpracované, rezignované.
Kapitolou samou pro sebe potom je nevyužitý potenciál (a to jsem si myslel, že se tomuto slovu tentokrát vyhnu) samotných tanečníků – jak mohl divák zaznamenat v některém z dřívějších představení uskupení 420PEOPLE (naposledy například ve velmi povedené a originálně pojaté Mirage) disponují jeho tanečníci a tanečnice skvělým pohybovým repertoárem a výrazem – zde jsou však významově jakoby odsunuti na druhou kolej, ke škodě celé věci.
I přesto však během představení dojde k několika velmi zajímavým a silným momentům, „plesům příšer“, které zaujímají pozornost svojí bizarností a originalitou a vystupují tak nad ostatní okamžiky, aby byly - bohužel - vzápětí násilně utnuty bez odpovídající návaznosti.
Představení Peklo - Dantovské variace by si zasloužilo delší čas na přípravu a možná jasnější vymezení toho, jak chtějí jeho tvůrci na diváka působit a co všechno mu chtějí sdělit. Pro samotného diváka zase může vystoupení posloužit alespoň jako obecný manuál lidského utrpení, který vlastně může v tuto roční dobu přijít docela vhod.
Nebeský, Trmíková, Prachař & 420PEOPLE & Experimentální prostor NoD: Peklo - Dantovské variace. Režie: Jan Nebeský. Scénář: Lucie Trmíková. Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci/ice. Účinkují: Lucie Trmíková, David Prachař, Nataša Novotná, Václav Kuneš, Štěpán Pechar a Alexandr Volný (Milan Odstrčil). Premiéra 30. září 2014, nejbližší představení: 27. října, 24. listopadu a 4. prosince.
