Láska jako nádorové bujení. Inscenace s Terezou Těžkou zkoumá rakovinu a polyamorii

Marcela Magdová Marcela Magdová
4. 10. 2022 17:04
Česko-skandinávský divadelní tým vedený režisérkou Nelou H. Kornetovou se vrací k jedné z nejobávanějších chorob, rakovině. Na jevišti ji zobrazuje coby intimní setkání tří osob, jejichž vztahy jsou, stejně jako současná civilizace, více než nestálé. Pokračování projektu Tumor s podtitulem Polyamor však na úspěch prvního dílu nenavázalo.

Spojením pražské komorní scény A Studia Rubín a mezinárodní performativní skupiny T.I.T.S. v dlouho neobývané budově Invalidovny před třemi roky vznikla pozoruhodná atmosférická performance Tumor: karcinogenní romance. Pracovala především s tělem, zohledňovala však i moderní světelné a zvukové technologie, od luminiscenčního projektoru po laser.

Tvůrci vycházeli z otázky, zda je možné milovat něco, co nás může zabít - a nenabídli jasnou odpověď. Postavy na scéně bylo možné vnímat jako partnery, mezi něž vstoupil ten třetí, tedy nádor, stejně jako člověk proti své vůli navazuje intimní vztah s rakovinou, jež ho sužuje. Máloco je niternějšího a bolestivějšího než choroba, kterou si navíc tělo způsobí samo.

Autorky projektu Dagmar Fričová a Nela H. Kornetová důsledně pracovaly s výkladovou proměnlivostí i žánrovou nejednoznačností, naturalismus střídaly s ironií. Pohybově disponovaní aktéři u publika vzbuzovali smích skrze slzy a do toho všeho zněla osobitá hudba, od popových love songů z 90. let minulého století po autorské instrumentálky Ondřeje Anděry z kapely WWW.

Úspěch teď tvůrce dovedl k nápadu téma rozšířit či variovat. V novince, která měla premiéru před pár týdny, značně rozšířené nádorové onemocnění spojili se stále okrajovým společenským jevem: polyamorií, životem v několika milostných vztazích.

Až na autora hudby a performery vyjma Jara Viňarského zůstal tým takřka beze změn, včetně některých principů, které se osvědčily v prvním díle. Změnilo se nicméně místo uvádění, bývalý karlínský vojenský lazaret vystřídal sklepní Rubín na Malostranském náměstí. Zdánlivě drobné rozdíly bohužel původní koncept proměnily v plochý, do sebe zahleděný tvar. Aktéři mají co dělat, aby zvládli vyslovovat repliky, o jejich osobním zaujetí či charismatu nemluvě. Bohužel se potvrdilo klišé varující před dvojím vstupem do jedné řeky.

Na rozdíl od prvního projektu, upřednostňujícího tělesnost a spíš fyzické divadlo, je "dvojka" zatěžkaná množstvím slov, které při bližším ohledání budí dojem takzvané grantové dramatiky. Říká se tak textům, které se ve snaze dosáhnout na českou či zahraniční podporu z veřejných peněz unifikují a přizpůsobují nepsané společenské objednávce. Vznikla už spousta pseudointelektuálních her, na něž si za několik let nikdo nevzpomene.

Sympatická nestálost a pochyby nad mezilidskými vztahy, jež byly motorem první části, jsou ty tam. Místo dvou se na jevišti objevují tři postavy, muži a žena, a vazby mezi nimi jsou podobně neuchopitelné jako propletenec končetin z jejich visících těl na začátku inscenace. Takzvané fluidní soužití je zde nikoli proměnným prvkem, nýbrž konstantou, pokud tedy trojici definujeme jako polyamorní. Jak do toho všeho zasahuje přítomnost nádorového bujení, to znamená metastáz, s nimiž tvůrci polyamorii asociují, není patrné.

Kvanta veskrze banálního textu spolu s nešťastným scénickým uspořádáním neumožňují důraz na tělesnou akci ani průbojnější choreografii. Jeviště pokrývají matrace, které sice mohou změkčit pád performerů, v důsledku ale zamezují jakémukoli promyšlenému pohybu. Herci tak ze všeho nejvíc připomínají děti pachtící se na trampolíně. S výjimkou úvodního působivého viselce a několikrát se opakujícího zavěšení po vzoru šibari, respektive kinbaku, což je japonská technika provazového svazování lidí, používaná také jako metafora pro odevzdání se či napojení jeden na druhého.

Zavěšení herců po vzoru japonské techniky šibari, respektive kinbaku, je metaforou pro odevzdání se či napojení na druhého.
Zavěšení herců po vzoru japonské techniky šibari, respektive kinbaku, je metaforou pro odevzdání se či napojení na druhého. | Foto: Vojtěch Brtnický

Jinak je inscenace obrazově chudá. Nezachrání ji ani osvědčené luminiscenční světlo, kterým performeři na svá těla vykreslují křivku životních funkcí, ani hudební a pěvecké vstupy.

Zásadní potíž spočívá v obsazení. Nikdo z protagonistů nedokáže pracovat se slovem na úrovni činoherního divadla, k němuž inscenace přes všechny odbočky a tendence směřuje. Čtyřiačtyřicetiletý Jaro Viňarský je skvělý tanečník a soudě dle prvního dílu i solidní performer s výrazným osobním kouzlem, pod tíhou textu ho však tentokrát nemá šanci projevit.

Podobně na tom je v projektu většinou anglicky hovořící Matthew Rogers. Paradoxně nejslabším článkem trojice se pak stala jediná činoherně školená herečka, šestadvacetiletá Tereza Těžká, známá díky dokumentárnímu filmu V síti. Nad její nevýraznou, až fádní existencí na jevišti vyvstává otázka, zda nebyla obsazena jen kvůli marketingovému kalkulu - Těžká se totiž v médiích prezentuje jako polyamorní bytost žijící zároveň v několika vztazích.

Tumor: Polyamor dokazuje, že ne všechny návraty či pokusy o pokračování jsou smysluplné. Pomyslný dotek vyššího principu, k němuž v divadle dochází zřídka, je dílem pokorného hledání a šťastné náhody, jež tvůrce ve správný čas svede na správné místo, často bez vidiny ohodnocení. Zhoubně naopak působí kalkul, touha opakovat dosažený úspěch.

Divadlo

T.I.T.S. & A studio Rubín
Dagmar Fričová: Tumor - Polyamor
Režie: Nela H. Kornetová
A studio Rubín, Praha, premiéra 21. září, nejbližší reprízy 22. a 23. listopadu.

 

Právě se děje

Další zprávy