Nic takového jsme ještě nepodnikli. Farma v jeskyni chystá sedmihodinové divadlo

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
12. 6. 2019 17:22
Není čas na romantiku, vzkazuje režisér a zakladatel mezinárodně uznávaného souboru Farma v jeskyni Viliam Dočolomanský.
Noc ve městě se uskuteční 14. a 16. června v Doxu, vždy od 17 hodin do půlnoci.
Noc ve městě se uskuteční 14. a 16. června v Doxu, vždy od 17 hodin do půlnoci. | Foto: DOX

Nezávislé divadlo, které mnohokrát získalo například Cenu Alfréda Radoka či Evropskou cenu nové divadelní reality, si ve své sedmnáctileté historii nikdy nevybíralo snadná témata. V posledních letech Farma v jeskyni "jde" po tom nejaktuálnějším: inscenace nazvaná Informátoři se zabývá korporátním lobbingem, Navždy spolu řeší mezigenerační propast a titul Útočiště vychází z příběhů tibetských uprchlíků.

Viliam Dočolomanský.
Viliam Dočolomanský. | Foto: Jan Slavík, DOX

Tři představení se tento pátek a neděli spojí v happening Noc ve městě, který se odehraje v prostorách pražského Centra současného umění Dox a potrvá sedm hodin. "Nikdy jsme nic takového nepodnikli, je to šílenství," říká o propojení tří inscenací, z nichž každá je pro účinkující fyzicky i psychicky extrémně náročná, Viliam Dočolomanský, třiačtyřicetiletý režisér původem z Liptovského Mikuláše a synovec slavného slovenského herce Michala Dočolomanského.

Aktuálně.cz: V sedmnáctileté historii Farmy v jeskyni máte teprve rok stálou scénu, kterou jste získali v Centru současného umění Dox. Že byste konečně byli doma prorokem?

To si nemyslím. Spíš nás potkalo štěstí. S DOXem jsme začali spolupracovat už před pěti lety. Koprodukovali několik našich inscenací, které jsme v tu dobu uváděli ještě v prostorách galerie. Od počátku jsme programově spřízněni, zajímají nás aktuální a nepohodlná témata, vztahy v současné společnosti, znejistění obvyklého chápání a vnímání a tak dál.

Ředitel Leoš Válka si nás vybral jako rezidenční soubor pro multifunkční prostor DOX+. Máme zázemí uprostřed kulturního centra, které chápe, co děláme a proč to tak děláme. To spojení je pro nás zásadní. Už se nemusíme cítit jako nežádoucí hosté. Jsme tady respektovaní a vítaní. DOX je v našich končinách oáza. Zdaleka nejen pro Farmu v jeskyni.

Vystudoval jste režii klasické činohry na JAMU, poté jste nějaký čas působil v kamenných divadlech. Proč jste "zběhl" k nejisté existenci nezávislého souboru?

Už na škole jsem cítil, že v systému kamenných divadel nemohu tvořit to, co by mě bavilo. Po JAMU jsem měl štěstí na nabídky od dobrých činoherních souborů. Mohl jsem pracovat s výbornými lidmi a ještě si vybrat i titul. Pořád mi však něco silně chybělo. Víc mě to táhlo k hudbě a k práci s pohybem. To už od mládí, kdy jsem skládal a chtěl studovat hudební kompozici, ale nedostal jsem se na konzervatoř. Měl jsem hodně zájmů a na gymplu jsem vedl své pohybové divadlo. Dlouho jsem se trápil dilematem, jestli v životě dělat divadlo, nebo hudbu. Až později jsem zjistil, že to nemusím oddělovat.

Plakát k akci Noc ve městě.
Plakát k akci Noc ve městě. | Foto: DOX

Jak se z touhy po tanci nebo hudbě vylíhla režie na JAMU?

Byla to součást hledání. Na základce jsem hodně četl a psal divadelní hry. Možná proto ta volba režie. Aby pak následovalo zjištění, že mi interpretace textu nebo literatury nestačí. Pořád jsem cítil, že to není ono. Ani činohra jako žánr, ani kamenné divadlo jako systém práce. Dost mě to frustrovalo a trápilo. Pořád mě to táhlo k vlastnímu souboru a k vytvoření vlastního stylu na hranici žánrů.

To vám přinesla Farma v jeskyni?

Ano. Objevil jsem, že můžu tvořit inspirován poznáváním míst, lidí a kultur, které jsem do té doby neznal. Že mě to víc mění a zasahuje než četba fikce. Že rytmem a dynamikou akce pohybu, hlasu, živé hudby, videa, nebo jakékoliv složky, kterou si vyberu, vlastně komponuji své symfonie na jevišti. Že mě a diváky mnohem víc baví a fascinuje sdílet to, co se nedá říct slovy. Že potřebuji, aby se to dělo, jako by šlo o všechno, nebo nic. Že mě nudí, když všechno takzvaně chápu a že mě mnohem víc zajímá, když cítím v jakémkoliv díle tajemství a to, co neznám.

Snímek z inscenace Útočiště.
Snímek z inscenace Útočiště. | Foto: Michal Hančovský

Prvním představením Farmy v jeskyni byly Sonety temné lásky. O co šlo?

Posbíral jsem skupinku lidí, odjeli jsme do Andalusie po stopách života Federika Garcíi Lorky. Tam z toho vzniklo první představení, které přerostlo v soubor. Byl to první nezávislý projekt, o kterém jsem si myslel, že to tím možná i skončí. Ale udělal jsem to jako pokus. Říkal jsem si, že je lepší pokusit se jít svou cestou, než se utrápit depresemi a frustracemi v činoherním baru.

Vaše představení prý inspirovalo první české vydání Lorkových sonetů?

To už si přesně nepamatuji. První překlad udělal tuším Lumír Čivrný, který v té době už nežil. Myslím, že od Čivrného byl přeložen jen jeden sonet. Naše fascinace Lorcou a souvislostmi mezi jeho životem a tvorbou nabalovala jako lavina víc a víc lidí, jak se to koneckonců děje u každého projektu Farmy, kde vždy začínáme od výzkumu v terénu. Proto je to takové dobrodružné. Tehdy jsme se setkali se studenty hispanistiky, které ta lavina zřejmě strhla, a oni se pustili do překládání sbírky Sonetů temné lásky.

Když porovnáte sonety s vašimi posledními třemi inscenacemi, které budou součástí Noci ve městě, vidíte velký rozdíl?

Určitě. To už bude téměř dvacet let a svět se od té doby zásadně změnil. A my také. Už se na život nedívám tak romanticky, neřeším jen svou citlivost a bezbrannost. Reaguji na témata, které jsou teď a tady a my je žijeme. To, co nás teď ovlivňuje, co se bojíme vidět nebo co společnost schovává.

Snímek z představení Navždy spolu.
Snímek z představení Navždy spolu. | Foto: Michal Hančovský

V představení Navždy spolu řešíme generační propast mezi mladými a staršími lidmi, strach ze stárnutí a umírání uprostřed narcistní společnosti. Z toho pramení bezcílnost a smutek: v nitru je člověk stále stejný, i když zestárne. Má touhy, je zvědavý, chce mít sex, chce být milován. Jen to tělo vypadá jinak. Kde je problém? V permanentním mediálním obrazu, kterému věříme. Na všech reklamách pro seniory vystupují čtyřicátníci, kteří mají uměle nabílené vlasy, aby - panebože - nevypadali staře. To nás vede k sebeodmítání.

Inscenace Informátoři také vychází z mediálního obrazu, tentokrát však obrovské korporace, která do skupinky mladých aktivistů nasadila ženu předstírající stejný zájem jako oni. Naivní studenti mapovali skryté kriminální praktiky koncernu. Netušili, že jsou infiltrovaní. Dotyčná byla v kontaktu s informátory z filiálek korporací ve třetím světě. Rok poté, co zmizela, se začala hromadit doteď nevyjasněná úmrtí spojenců těch aktivistů. Zní to jako námět na holywoodský film, ale není to fikce. Tato kauza měla soudní dohru ve Švýcarsku teprve v roce 2013.

Třetí představení Útočiště vznikalo z rozhovorů s mladými lidmi, kteří se během útěku za svobodou přes Himaláje ve věku 13 až 25 let ocitali v mezních životních situacích.

To vypadá na depresivní Noc ve městě.

Naopak. Naše inscenace jsou dynamické a emotivní, v ostrém rytmu se silnou vizuální stránkou a živou hudbou, založené především na akci, pohybu. Je v tom paralelně hodně vrstev, je co sledovat a vnímat. Divák nemusí dopředu nic vědět a může se jimi nechat unášet jako hudbou.

V Noci ve městě však bude nevšední i to, co diváci zažijí mezi představeními, kdy se o ně postaráme třeba i s večeří u svíček. Budou se dít různá překvapení a bude čas představení vždy vstřebat a dopřát si "chill", nebo třeba v tichu poslouchat rozhovory z Tibetu, které inspirovaly Útočiště. Takto náročný projekt už nebude možné opakovat.

Jak občas říká Leoš Válka, naše představení jsou ránou na solar. Zároveň jsou v nich také humor, ironie, sarkasmus.

Když jednotlivé představení Farmy v jeskyni skončí, diváci obvykle zůstávají potichu. Ve tmě, zanoření někdy i půl minuty, než začnou tleskat. Z toho pohybu, jak vstávají po potlesku ze židlí, je vidět, že si něco odnášejí. Jejich stav se změnil. Říkal jsem si, že by bylo zajímavé, kdyby diváci v tom rozpoložení ještě chvíli zůstali spolu.

Stylizovaný plakát k Noci ve městě.
Stylizovaný plakát k Noci ve městě. | Foto: DOX

Tak proto vznikla Noc ve městě?

To byl jeden důvod. Zadruhé jsem chtěl zjistit, jaké nové souvislosti se po navrstvení třech inscenací za sebou začnou otevírat, a třetím důvodem je DOX. Je to fascinující labyrint různých architektonických zákoutí a prostorů, kterým diváky provedeme.

Farma v jeskyni je pověstná fyzickým vypětím při každém představení. Mohou herci trojité vystoupení vůbec přežít?

Nikdy jsme nic takového nepodnikli, je to šílenství. Performerka Hana Varadzinová, která ve Farmě vystupuje od jejího založení, bude účinkovat ve všech třech představeních. Je silná a má tajemství, některé diváky svou přítomností hypnotizuje. Hana se na trojitý výkon připravuje, ale nikdy jsme to takto nezkusili. Věřím však, že pokud se člověk připraví v mysli, tělo bude následovat.

Máte takovou zkušenost?

Když člověk není rozdrobený na více částí, ale scelí se, sjednotí sám sebe ve výkonu, potom to plné zaangažování nebere energii, ale naopak ji dává. K úbytku energie dochází, právě když nejsem naplno a jednoznačně v něčem. Navíc když jsou diváci napojení, vrací energii a performery to nabíjí. Člověk dokáže mnohé.

Viliam Dočolomanský.
Viliam Dočolomanský. | Foto: Jan Slavík, DOX

Farma v jeskyni staví na pohybu, gestech, hudbě, ale jen málo na textu. Proč?

Slovo neodmítáme, ale důležitější je akce, a tím nemyslím pouze pohyb. Ten sám o sobě nemusí být akcí, tím, co teď a tady něco mění. Na úrovni slova se mnohem snáz falšuje, na úrovni těla to tak snadné není. Diváci vycítí, když je pohyb jen všeobecný, takové tralala tanyny, a kdy je zacílený, má vnitřní přesvědčení. Naše představení nejsou interpretace fikce. Vždy se inspirujeme reálnými životními příběhy, zkušenostmi. Performer načerpal - během výzkumu od jiného člověka v Brazílii, Tokiu, na Slovensku, v Evropském parlamentu v Bruselu, kdekoliv - zkušenost, ne pouze informaci. Tu dál předává a sdílí s diváky prostřednictvím své akce, svého těla. To dokáže zachytit i to nepopsatelné, na co slova nestačí. A my tomu na určité úrovni rozumíme víc, než si jen takzvaně myslíme, souzníme s tím.

 

Právě se děje

Další zprávy