"Muzikál ohavné krásy" vznikl ve spolupráci režiséra Davida Drábka, skladatele Darka Krále i textaře Tomáše Belka. A není prvním dramatickým zpracováním tragického příběhu Angličana s hrůzostrašnou fyziognomií, které se objevilo na zdejších jevištích.
Roku 2002 pražská Státní opera uvedla hudební dílo Joseph Merrick zvaný Sloní muž od současného francouzského skladatele Laurenta Petitgirarda. A čtyři roky nato brněnské HaDivadlo nastudovalo inscenaci Luboše Baláka nazvanou Život a dobrodružství Josepha C. Merricka - Sloního muže.
Bizarní temný příběh o nestvůrném člověku, který byl jako pouťová atrakce vystavován v obludáriu, tvůrci Elefantazie žánrově posunuli do divácky vstřícnější polohy výpravného, komediálně odlehčeného činoherního muzikálu. A pro větší atraktivnost do klíčové role šlechetného chirurga Londýnské nemocnice Fredericka Trevese obsadili písničkářskou hvězdu Tomáše Kluse.
Režisér David Drábek, jehož provokující inscenace vyvolávají rozporuplné reakce, říká, že příběh Sloního muže má pro něj zásadní význam. Kmenový režisér Městských divadel pražských o projektu začal přemýšlet již před deseti lety, libreto napsal v roce 2016. Drábkovou mediálně prezentovanou ambicí přitom bylo "směle se popasovat s londýnskými muzikály" - po stránce činoherní, pěvecké, taneční i hudební.
Je ale otázka, zda právě koncepce "velkého muzikálu" ze své podstaty neoslabuje vyznění komorního dramatu o utrpení, ale hlavně o nepoddajnosti vyděděnce, za jehož zvířecím zevnějškem se ukrývala citlivá duše.
Vzezření skutečného Josepha Merricka bylo údajně tak děsivé, že musel nosit dlouhý plášť a kápi přes obličej. Tento fakt rafinovaně využil film Sloní muž, jehož režisér David Lynch mimo jiné přesně načasoval, kdy protagonistovu tvář prvně odhalí.
Zpočátku šokovaný divák si na ohyzdný zjev musel těžce zvykat, David Lynch ale jeho nositele postupně "odhrůznil" kultivovaným chováním, důstojností a inteligencí. Diváci proto při sledování snímku procházeli obdobnou zkušeností jako lidé, kteří se pohybovali okolo skutečného Josepha Merricka v Londýně na sklonku 19. století.
Podobně sugestivní vývoj vztahu k hlavní postavě návštěvníci Drábkova muzikálu nepocítí. A to nikoli kvůli dopředu známému vzhledu masky, jejíž nasazení na tvář herce Tomáše Havlínka údajně zabere několik hodin, ale především kvůli pozměněné charakterizaci protagonisty.
V průběhu představení probleskují různé vtípky, které nevhodně trousí i postava Sloního muže, byť jeho představitel postavu nikdy nenechá sklouznout na hranici karikatury. Avšak mezi londýnskou společenskou smetánkou by asi sotva získala soucit a respekt bytost, jež v přítomnosti dámy zdeformovaně modulovaným hlasem žoviálně žertuje o sloním údu.
Občas až úporná snaha o humorné "hláškování" sice příběh Josepha Merricka nezesměšňuje, přispívá však k jeho bagatelizaci. Zejména některé legrácky jsou infantilní, třeba pubertální komolení skutečného ženského jména Kasturba na Masturba.
Na rozdíl od filmu Sloní muž, k jehož tématu David Lynch přistoupil s nevídanou vážností a v němž nečekaně zkrotil svoji zálibu v panoptikálních bizarnostech, se muzikálové jeviště od prvních minut proměňuje v defilé "nešťastných monster". Pouťově křiklavá vousatá žena, trojnohý muž, liliputánka anebo siamská dvojčata jsou sice divácky vděční, avšak odpoutávají pozornost od spíše letmo naznačeného vývoje ústřední postavy.
Ta poněkud ustupuje do pozadí především ve druhé části více než dvouapůlhodinového představení, jež je - v duchu jazykově hravého názvu Elefantazie - více "fantazijní" než "elefantí".
V karnevalově roztančené "freak show" se postupně objevuje ještě několik postav. Začlenění dvou Merrickových viktoriánských současníků - mladého londýnského studenta práv a budoucího indického duchovního vůdce Gándhího i sériového vraha prostitutek Jacka Rozparovače - se přitom zdá svévolné. Stejně jako hledání paralel mezi Sloním mužem a Gándhím, ačkoli oba byli shodně - coby "special people" - vyobcováni ze svého společenství.
Výprava, masky i kostýmy zaujmou několika neotřelými nápady, zato hudební stránka muzikálu působí konvenčně.
Aranžmá písní stojí převážně na přeslazených smyčcích či tklivém klavíru, dramatičtějších motivů v partituře zaznívá poskrovnu. Sirupovité melodie, doplněné doslovnými texty, s výjimkou dvou tří chytlavějších motivů nepřekračují průměr českého muzikálového popu.
Elefantazie upoutá především energickými hereckými výkony. Postavu lékaře, jenž pomohl neurofibromatózou postiženému Merrickovi nalézt cestu k vlastní identitě, Tomáš Klus ztvárňuje v civilně tlumené rovině. Výkony jeho kolegů jsou expresivnější. Některé determinují fyzické anomálie postav, které zosobňují.
Tomáš Havlínek i ve své neproniknutelné masce dokáže opravdu hrát, stejně jako Zdeněk Piškula, jenž je v roli haličského obra Moyzesse nucen strávit celé představení na chůdách. Herecky i pěvecky nejpřesvědčivěji působí dvojice Tereza Marečková-Tereza Krippnerová, ztvárňující bytostně srostlé sestry Blažkovy.
Fascinující příběh Josepha Merricka - vzdělaného a empatického muže, který dokázal statečně čelit tragickému osudu a radovat se přitom ze života - je podivuhodnou moralitou. Vymezuje se vůči společenským předsudkům, vyzývá k toleranci vůči jinakosti a dokládá, že skutečnými zrůdami nebývají nešťastné hříčky přírody, ale "normálně" vypadající lidé, kteří parazitují na tragickém osudu druhých.
Drábkova inscenace zachovává ústřední humánní myšlenku příběhu. Pojímá ho však jako barvitý, místy až groteskní fantasy muzikál určený pro co nejširší divácké vrstvy. A tím zastiňuje jeho tajemnou přízračnost, nesentimentální jímavost i hlubokou melancholii.
David Drábek, Tomáš Belko a Darek Král: Elefantazie
Režie: David Drábek
Divadlo ABC, Praha, premiéra 1. února, nejbližší reprízy 12. a 28. února.
