Dočolomanský: Míváme strach přijímat provokativní myšlenky

Klára Fleyberková
26. 3. 2014 12:35
Režisér Viliam Dočolomanský mluví o premiéře Farmy v jeskyni s titulem Informátoři, o specifické práci performerů se zážitky i o hladu diváků po něčem jiném než po popcornu a cinemaxu.
Režisér Viliam Dočolomanský, vůdčí osobnost divadelního souboru Farma v jeskyni.
Režisér Viliam Dočolomanský, vůdčí osobnost divadelního souboru Farma v jeskyni. | Foto: Farma v jeskyni

Rozhovor - Jméno Dočolomanský je u nás spojováno především s oním slavným slovenským hercem. Paradoxně je ovšem jeho synovec Viliam ve světě poněkud známější osobností, která významně formuje současnou divadelní kulturu.

Svou kariéru (až na malé výjimky na jejím začátku) plně zasvětil studiu Farma v jeskyni, které před více než deseti lety založil. S ním objel celý svět, sesbíral hromady cen - včetně té nejvyšší Evropské ceny Nové divadelní reality - a právě teď uvádí premiéru Informátoři.

Aktuálně.cz: Nová premiéra přichází zase po delší době, jak je u vás zvykem. Potřebujete vždy tolik času na přípravu?

Viliam Dočolomanský: Farma v jeskyni je totiž spíše divadelní laboratoří čili souborem a školou zároveň. Naše inscenace vznikají na základě dlouhodobého výzkumu, vlastně ve frekvenci tvorby filmu. Kromě nich se ale věnujeme site-specific projektům, workshopům, work demonstrations a průnikům do kultur nebo témat, která jsme do té doby neznali.

Podívejte se na ukázku z inscenace Informátoři.
Podívejte se na ukázku z inscenace Informátoři. | Video: Farma v jeskyni

Tvorba inscenace je tím pádem součástí naší práce, zdaleka však ne jedinou aktivitou. Když někdo registruje jen premiéry inscenací, může se zdát, že často odpočíváme a dlouho nic neděláme, což rozhodně není pravda. Kromě všech projektů, o nichž jsem mluvil, býváme ve zkušebně zhruba osm hodin denně, někdy i víc...

A.cz: Jak taková zkouška vypadá?

Hodně improvizujeme a hledáme. Tělo nepoužíváme jako pouhý nástroj, samo o sobě je myslí. Nepokoušíme se tedy pohyby něco ilustrovat, ale spíš být v určitém stavu. Zkoumáme, jak se téma stává pro performera zkušeností, zážitkem, jak proniká do jeho těla; a naopak jaká témata a zkušenosti v sobě už performer má, aniž by o tom věděl.

Informátoři (Farma v jeskyni).
Informátoři (Farma v jeskyni). | Foto: Nguyen Phuong Thao

Poslední projekt Lobby, jehož součástí je nová inscenace, například vznikal tak, že jsme si položili otázku, co nás nejvíc ovlivňuje. Skončili jsme u politiky a korporátního lobbingu... Jeho vliv si běžně neuvědomujeme, a přitom je zásadní a každodenní. Korporace jsou dnes mocnější než vlády, protože jsou nadnárodní a vyhýbají se státním regulacím. Vyrazili jsme proto do Bruselu, kde žije a pracuje asi dvacet tisíc lobbistů, setkávali jsme se s nimi a chodili jsme na jednání Evropského parlamentu.

Od jednoho aktivisty jsem se tam dozvěděl o kauze, kdy se mladá žena pod falešným jménem dostala do skupiny aktivistů, aby donášela informace gigantické potravinové korporaci. Předstírala společné zájmy, a dokonce se podílela na knize o skrytých praktikách oné korporace. Na tomto příběhu jsme pak začali stavět dramaturgii inscenace.

A.cz: Věnujete se tedy přímo politickému tématu. Myslíte si, že divadlo má tu moc něco ve společnosti měnit?

Rozhodně dokáže měnit lidi, kteří ho dělají. Nedovedu změnit vás ani nikoho kolem, ale věřím, že můžu změnit sebe sama. Jsem rád, když naše inscenace diváky zasáhnou, inspirují, alespoň je nějak motorizují. Jistě, chceme podávat zprávu o tom, co se děje, v první řadě je to ale vždy pokus konfrontovat se sám se sebou a pak to sdílet s druhým.

Informátoři (Farma v jeskyni).
Informátoři (Farma v jeskyni). | Foto: Farma v jeskyni

Věřím, že když určité téma vnímám jako palčivé já, je jistá šance, že ho jako palčivé může vnímat i někdo další. Ale nechci předem spekulovat, co by se tak asi mohlo líbit divákům. Jen zkrátka říkám to, co považuji za zásadní. Přestal jsem vytvářet inscenace interpretačním způsobem v mainstreamových divadlech, právě proto, že jsem nedokázal každé tři měsíce najít téma, které by mě bytostně zajímalo. A jsem přesvědčený, že když někdo nemá co říct, neměl by radši říkat nic.

A.cz: Vystudoval jste ale činoherní režii na JAMU. Jak vaši práci tohle studium ovlivnilo?

Ovlivnilo mě především setkání s několika osobnostmi. A vlastně lituju, že jsem se tehdy nenechal ovlivnit mnohem více. Poměrně brzy - možná až moc - jsem měl svůj vlastní soubor, v němž jsem velmi tvrdohlavě dělal přesně to, co jsem dělat chtěl. Trochu jsem tak promeškal možnost vyzkoušet si všechno, co se během studia vyzkoušet dá.

Informátoři (Farma v jeskyni).
Informátoři (Farma v jeskyni). | Foto: Nguyen Phuong Thao

Zpočátku jsem sice pracoval jako hostující režisér v různých činoherních divadlech, záhy jsem si však uvědomil, že mi tam něco chybí, odmítl jsem další nabídky a založil Farmu v jeskyni. S ní je pro mě každá další inscenace větší výzvou. Pokaždé se totiž vydáváme na cestu, po níž jsme ještě nikdy nešli.

Zároveň se s každým dalším projektem jakoby znovu od nuly ustanovuje i celý soubor. Pokoušíme se zavrhnout předchozí estetiku a proniknout do zcela jiného vesmíru. To je obrovský úkol, protože spolu fungujeme už dvanáct let a máme už svůj charakteristický výrazový jazyk. Přesto se snažíme zbavovat předchozích návyků, což je velmi náročné.

A.cz: Dvanáct let tak intenzívní spolupráce je dost. Jak takové soužití vypadá?

Jako dlouhotrvající manželství, takže je to vlastně trénink vzájemných vztahů. Ale většinou s námi spolupracují lidé, kteří nechtějí stát na jednom místě, potřebují kontinuitu hledání, cestu, praktický posun. Při projektovém způsobu práce ze sebe každý performer vydá jen to, co už se mu několikrát osvědčilo, není čas vyzkoušet něco nového. Ve Farmě je to jinak - když něco drhne, snažíme se přes to přejít, vytváříme prostor k odložení starých zbraní, a performer tak může objevit cosi, co ani netušil, že v sobě má.

Podívejte se na ukázku i inscenace souboru Farma v jeskyni Divadlo z roku 2013.
Podívejte se na ukázku i inscenace souboru Farma v jeskyni Divadlo z roku 2013. | Video:

Nedá se dost dobře popsat ani racionálně vysvětlit, proč vlastně někdo tolik času zasvětí tomuto druhu činnosti. Navenek se totiž může zdát, že z toho nic moc nemáme - nejsme slavní ani bohatí. Zažíváme ale spoustu situací, které člověk běžně nezažije. Protože se inspirujeme reálnou zkušeností v jiném kulturním kontextu, dostáváme se do velmi zajímavých míst a k zajímavým lidem, od nichž se učíme. Během těchto výzkumů do sebe vždy prakticky absorbujeme jiný způsob pohybu, cítění rytmu či myšlení. To nám dává šanci přejít hranici limitujícího sebeurčení. A aniž bychom si to pořádně uvědomovali, stáváme se jakýmisi ambasadory, kteří dávají Indiánům v Amazonii nebo politikům v Bruselu zprávu, že někoho může zajímat někdo úplně odlišný s jinými zvyky a jiným chápáním světa. Z toho mívají lidé obvykle radost a hned se pídí, proč o ně jevíme zájem a jestli ho sdílejí i naši krajané.

A.cz: Takový způsob práce ale potřebuje podporu. Vyžijete z grantů?

Rozhodně ne. Ale hostování v zahraničí nám pomáhá přežít. V naší kulturní politice chybí smysluplné pravidlo, které by při rozdělování peněz jasně stanovilo, čemu se dává priorita.

Viliam Dočolomanský

Viliam Dočolomanský
  • Viliam Dočolomanský (38), divadelní režisér, synovec známého herce Michala Dočolomanského
  • S divadelním souborem Farma v jeskyni pracuje od roku 2001, získal s ním v Čechách za inscenaci Sclavi – Emigrantova píseň Cenu Alfréda Radoka za rok 2005. Současně také Cenu Sazky a Divadelních novin v oboru Alternativa
  • V roce 2011 získal Viliam Dočolomanský významné evropské ocenění Winner of the XII Europe Prize Theatrical Realities

Podle mě by jím měla být originalita tvorby, která se již etablovala. Něco, co je nenapodobitelné, co neuvidíte v Madridu, v New Yorku, v Soulu, pouze v Praze. Kvalitu nezaručí divadelní budova, ale tvůrčí osobnosti. Aby ale tvůrce mohl dozrát, je potřebná kontinuita a ta se bez cílené a strategické podpory neobejde.

A.cz: Je ale originalita to, co diváci hledají?

Obávám se, že většina asi ne. Jsme ještě příliš nepřístupní a kulturně xenofobní, máme strach přijímat věci, které nás provokují a otevírají v nás nové myšlenkové postupy. Zbytečně si tak uzavíráme možnosti, které tady máme. Představujeme si divadlo jako zábavu, produkt ke konzumaci. Nic víc. Pod tím vším v základu je podle mě lidský strach objevovat, kým vlastně jsme. Je to strach z cizího. Jsme národy s nižší sebedůvěrou a bohužel si nevážíme svých talentů.

A.cz: Jak ale přesvědčit lidi, že divadlo nemusí být jen zábava?

Myslím, že všichni v sobě máme hlad po něčem jiném než po popcornu a cinemaxu. Vnímání tady a teď během představení mysl fokusuje a zklidňuje, čímž sceluje tu roztříštěnost, ve které všichni žijeme. To umí právě divadlo. A pokud toho nejprve dosáhnou performeři sami v sobě, můžou to pak přenést i na diváky, kteří díky tomu dokážou vnímat realitu ještě jinak, než jsou běžně zvyklí. A to není malý dar.

 

Právě se děje

Další zprávy