Taneční divadlo Ponec letos vstupuje do jubilejní 15. sezony. Je jediné svého druhu u nás, nebo má nějakou konkurenci?
Tak s tímto úplně čistě tanečním žánrovým zaměřením je jediné. Nicméně vznikla postupně řada dalších prostor, které kombinují třeba tanec a nové divadlo nebo nový cirkus a tanec nebo další různé formy pohybového divadla. A my jsme tomu moc rádi, neboť v roce 2001, kdy byl Ponec otevřen, tak jediný, kdo u nás prezentoval tanec, bylo Divadlo Archa a až potom vznikla Alta, Jatka... Jediný, kdo byl vlastně ještě před námi, byl Alfred ve dvoře, který se věnoval pohybovým formám na základě práce Ctibora Turby (*1944, český herec nonverbálního divadla, mim, scenárista, pedagog a režisér, pozn. red.).
Dá se říci, že současný tanec a pohybové divadlo je například oproti činohře velice mladým žánrem v naší zemi. Může oproti ostatním klasickým divadelním žánrům ze svého „mládí“ těžit?
Je hezké, že používáte slovo „těžit“. Já jsem si vždycky říkala, že to „mládí“ je spíše jeho handicap, že vlastně není tolik v povědomí diváků. Ale pravdou je, že k nám chodí strašně moc mladých lidí a ta skladba publika je jiná než u klasické činohry nebo u klasické hudby. A důležité také je, že zhruba třetinu programu Ponce děláme pro děti, pro školy (první, druhý stupeň i teenagery, Klub mladého diváka). A skutečně je vidět, jak tyto skupiny obecenstva narůstají. Takže Ponec zjevně má co říci mladým. Takže v podstatě máte pravdu, mládí našeho žánru je v podstatě velkou výhodou (smích).
Ponec nemá vlastní divadelní soubor. Repertoár je tedy tvořen z externích zdrojů. Je těžké je sehnat, nebo jste naopak v pozici, kdy si můžete vybírat?
My jsme přímo pod tlakem. Protože ten zájem o hraní v Ponci je mnohonásobně vyšší, než můžeme uspokojit. Takže my si musíme nejen vybírat, ale bohužel musíme i redukovat. Řada souborů by chtěla více reprízovat, více času na přípravu premiér... Takže se snažíme najít takovou vhodnou balanci, aby ty podmínky byly opravdu profesionální a abychom si za dramaturgií hlavního programu mohli opravdu stát.
Tak jako je specifické zaměření vašeho divadla, je možná specifické i publikum. Jaký je podle ředitelky divadla současného tance a pohybového divadla jeho typický návštěvník?
Já bych řekla, že je to vysokoškolák (buď ještě studující, anebo čerstvě absolvující), který se aktivně zajímá o současné umění.
Jak je na tom úroveň českého pohybového divadla ve světě?
Já myslím, že stále lépe. Je to opravdu neuvěřitelné, ten boom posledních zhruba pěti let je tak strašně znát, že na naši Českou taneční platformu nám dneska přijíždí více hostů než na podobnou akci ve Vídni. A ten zájem je podle mě daný nejen vysokou interpretační kvalitou, která je u nás po léta známá, ale hlavně takovou velice pestrou taneční scénou. Protože u nás najdete všechny druhy tance, od čistě exaktních pohybových forem až po taneční divadlo, fyzické divadlo, mix se živou hudbou, moderními technologiemi, a to všechno nabízí tak diverzifikovanou scénu, že máme skutečně velký obdiv.
Co je pro vás samotnou tanec a pohybové divadlo?
Já jsem měla příležitost v 80. letech tančit v amatérském souboru a to, že jsem se potom dostala na AMU, bylo splnění mého životního snu. Jsem opravdu velikou příznivkyní tance a vím, že je to jedno z mála umění, kde je možné spojit emoční, duchovní a intelektuální stránku. Každé taneční představení má svůj obsah, nemusí mít příběh, ale obsah ano. A těch forem je tolik a nabídka je tak bohatá, že skutečně stojí za to tu scénu sledovat. A to, že mám možnost sledovat ji na světové úrovni, to považuji za obrovské privilegium, protože opravdu v současné době vzniká spousta nádherných věcí.
Vy sama ještě tančíte?
Já už netančím, já už jenom hraji volejbal (smích). Myslím, že když člověk přejde do managementu a dramaturgie, tak těžko může sám sebe udržovat v tom aktivním umění. Ale strašně mě baví dávat tanečníkům zpětnou vazbu, bavit se s nimi o inscenacích. A úplně nejraději mám debaty se svými kolegy, kteří jsou řediteli festivalů a divadel. Nedávno jsme se stali členy European Dancehouse Network, což je síť velkých osobností, které podporují rozvoj tance v různých zemích Evropy. A názory těchto lidí jsou pro mě vždycky velice obohacující.
V čele divadla Ponec stojíte v podstatě od jeho zrodu. Co považujete za svůj největší úspěch a čeho byste chtěla ještě dosáhnout?
Úspěch je, že jsme ještě ani jednou nezanikli nebo jsme nemuseli skončit, protože situace nebyla mnohokrát růžová. Tento úspěch asi spočívá v tom, že stále máme nějakou vizi do budoucnosti, přestože podmínky pro současný tanec jsou velice mizivé a v porovnání s hudbou nebo divadlem opravdu na strašně nízké úrovni, což nechápu, protože to uznání by si už zasloužil. A pokud se jedná o mou vizi do budoucna, jde o rozvoj divadla Ponec jako takové vstupní brány na Žižkov, kde by se dalo oživit celé to území kolem. Doufám, že se tenhle projekt jednou podaří uskutečnit. Chce to hodně energie, ale už máme zpracované krásné plány.
Opravdový taneční dům je vlastně centrem nějakého dění, také velkým partnerem ostatních neziskových organizací sídlících na Žižkově, ať už se jedná o organizace zaměřené na kulturu nebo na sociální sféru (centra pro děti a mládež, romskou komunitou). A naší snahou je aktivity všech propojovat, protože komunitní práce umělce je podle mě stejně důležitá jako jeho výkon na jevišti. A když se tyhle dva světy propojí, tak je to skvělá kombinace.
